Kompilace "Legendy folku" si dala za úkol představit (jak psáno v bookletu prvního CD) "velice pestré společenství folkových legend jako jeden z nejaktivnějších a díky mimořádné sdílnosti i posluchačsky nejsledovanějších proudů naší hudební scény". Vzhledem k tomu, že vydavatelské firmy se dohodly, není výběr omezen vlastně vůbec ničím a dlužno dodat, že na něm vskutku nechybí mnoho těch, kteří na naší folkové scéně něco znamenají. Otázkou je, zda místo přehledného představení nevznikl spíše pověstný dort pejska a kočičky.

Jediné pravidlo, které kompilátoři použili a mně se podařilo vysledovat, je, že každý interpret se na trojalbu nachází pouze jednou. To je, myslím, velmi vhodné, neb podle jakého pravidla by měl ten dostat více prostoru než onen, že? Nicméně ani toto pravidlo neplatí úplně doslova, protože je brán ohled i na různá uskupení, ve kterých jednotliví umělci působili. Tudíž třeba takového Františka Nedvěda se dočkáme v Brontosaurech, Spirituál kvintetu i coby sólového zpěváka. Dále pak na rozdíl od rozesmátých "Folkovin" zde naleznete písně spíše zamyšlené, posmutnělé či o lásce a vztazích. Ale přejděme k jednotlivým diskům.

První CD se hned zpočátku vytasí s poměrně těžkým kalibrem - dnes snad nikde nechybějící Čechomor, Jaromír Nohavica (i když zde s podle mne svojí slabší písní "Stodoly" - slabší rozuměj v kontextu jeho tvorby, nikoliv ve srovnání s ostatními souputníky na výběru), Vlasta Redl či Iva Bittová. A vlastně celé toto cédéčko je plné skutečných folkových legend a výběr písní je při vědomí, že legenda má být představena jednou jedinou skladbou, velmi vhodný. Někde slýcháme hity z největších (Fleret a "Zafúkané", Nezmaři a "Ráno bylo stejný", Paleček a Janík a "Hele lidi"), jindy ne s těmi nejprovařenějšími - vážně mě překvapilo, že od Brontosaurů zde zní "Hlídej lásku, skálo má" a nikoliv "Stánky", nebo že Jaroslav Hutka je zastoupen "Láskou neskončenou" a ne díky obrovské obehranosti pro mě už neposlouchatelnou "Krásný je vzduch". Jen v jednom případě si myslím, že výběrem písně bylo interpretovi "ublíženo", a sice Honzovi Nedvědovi, který i na počátku své sólové kariéry měl ještě pár skutečně dobrých písní (kdo pochybuje o "Podvodu", toho jsem ochoten vyzvat na souboj na meče na třicet metrů), zde je však bohužel představen skladbou z nejnovějších - "Tak jsem to tu miloval". Obávám se, že horší píseň se na prvním disku (a možná na celém trojalbu) nenachází. V druhé části první placičky už na nás ovšem vykukují první pochybnosti - skupina Devítka či Natálie Velšmídová jako legendy folku? Pozor - nehovořím o kvalitě tvorby, hovořím o významu slova legenda, které tvůrci kompilace chápou asi poněkud jinak než já.

První polovina druhého nosiče je opět vydatná pochutina - Žalman & spol., Karel Plíhal (s jednou z mých nejoblíbenějších folkových písní vůbec, s "Akordy"), krásně mladí Bratři Ebenové, Poutníci, Slávek Janoušek, AG Flek. Zkrátka co jméno, to skutečná legenda, až snad na třetí v pořadí Radůzu. A opět nic proti její tvorbě, mám ji velmi rád a považuji ji za zjevení na přelomu století nevídané a neslyšené a zde uvedená píseň "Cestou do Jenkovic" je vynikající. Ale po dvou deskách (i přes předchozí aktivity) prostě nikdo není legendou. A když už chtěli mít kompilátoři legendu s harmonikou, pak se ptám, kde jste zapomněli Václava Koubka?! A s polovinou desky se vše v horší obrací - Příbuzní sice jsou možná už dnes legendární, ale maximálně díky slídění v odpadkových koších, kam autor Honza Nedvěd zahazuje stovky písní, které už i on - a to je co říct - považuje za nepovedené, a Duo cis, Bonsai či Český skiffle - o Sestrách Steinových nemluvě - možná nehrají špatně, ale (já vím, už zase, ale já to tak vážně nenazval) za legendy je považovat nemohu. A Ivo Jahelka nebo Wabi Daněk s překrásnou "Písní, co mě učil listopad" celou druhou polovinu desky neutáhnou.

Ptáte se, zda třetí deska věc zachraňuje? Nemyslím. V několika případech bylo rezignováno tentokrát ani ne na legendy, jako spíš na folk. A tak slyšíme country Romana Horkého a Kamelotu, pop But či Elánu & Lojza, blues-rock Vladimíra Mišíka či folklór Věry Bílé. Znovu a znovu musím opakovat, že nehodnotím kvalitu písní. "Františka" či "Slunečný hrob" považuji za skvělé skladby, ale nerozumím tomu, co pohledávají na výběru "Legendy folku". Navíc třeba Dagmar Voňková s "Chlapci na tom horním konci" nebo Jiří Dědeček s "Vysočany - Libeň" jsou reprezentováni jistě ne svými nejlepšími díly. A co pak mohou dělat Pepa Nos, Robert Křesťan či Jan Burian, jsou-li na třetím CD v drtivé menšině? Ještě že úplně na závěr zazní kouzelná "Zůstali jsme doma" pánů Redla & Janouška & Lenka. Je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Abych povinnostem recenzenta učinil zadost, přidám něco slov k bookletům. U každého cédéčka je samostatný a obsahuje jména interpretů, názvy skladeb, rok vydání a firmu, u které píseň vyšla. Dále pak se dočteme informace o legendách v tom smyslu, že v jednom souvislém textu na tři stránky pro každý disk je podivným slohem sdělováno, jak se který intepret jmenuje a kdy (případně občas kde) se narodil. Pokud někdy vyhrál Portu, je i to zmíněno. Jinými slovy informační hodnota veškerá žádná, v otištěné texty písní nedoufejte, grafika podivná až nepěkná.

Úhrnem tedy možno říci tolik - chybí málokdo (ale toho Koubka odpustit nelze), přebývá vícero, poslouchat se to až na výjimky dá. Ale pokud doufáte v důkladné a poctivé zmapování legend folku, které by mělo nějaký větší přesah či hodnotu, doufáte v tomto případě zbytečně.