Středoevropské duo Tara Fuki, tedy Andrea Konstankiewicz-Nazir a Dorota Barová, vydávají u brněnských Indies druhé album nazvané "Kapka". Zda se jim podařilo překročit stín vysoce ceněného (a oceňovaného) debutu, zjistíte na následujících řádcích.
Když před dvěma lety vyšlo severomoravským rodačkám první společné album "Piosenky do snu", mnozí je považovali takřka za zjevení v jinak nepříliš často čeřených vodách naší hudební scény. Už samo obsazení - dvě violoncella - bylo tak netradičním, že nemohlo nevyvolat pozornost. Když se navíc přidal hráčský a skladatelský potenciál obou děvčat spolu s jejich zkušenostmi z hraní v tzv. alternativních kapelách (Boo a
Rale, resp. Lippany), výsledkem bylo album, které z
Tara Fuki udělalo rázem hvězdy nezávislého hudebního nebe a přineslo dokonce i nějaká ta ocenění (např. dva Anděly Akademie populární hudby). Jejich koncertní vystoupení přitahovala spousty zájemců a kapela se tak ze dne na den zařadila k těm, na jejichž další desku se čeká s napětím a velkým očekáváním.
Autor těchto řádků se musí hned zpočátku přiznat k trochu kacířskému názoru. "Piosenki do snu" sice ve své době považoval za výrazný hudební nadprůměr, ale ve srovnání s koncertními výkony obou dam by je označil spíše za lehké zklamání. Skladby byly sice bezesporu netradiční a zajímavé, hráčské i pěvecké výkony excelentní, ale spontaneita a emoce zdaleka neporážely akademickou profesionalitu na celé čáře.
O to větším překvapením je nové album "Kapka", které ke všem kladům prvního počinu přidává i expresivitu a všudypřítomné ponoření se do každé písně v míře téměř vrchovaté. Všech deset písní snese ta nejpřísnější měřítka a od prvního do posledního tónu máte pocit, že při nahrávání byli všichni přítomní oproštěni od všeho, co by mohlo vnést do celého procesu sebemenší rušivý moment. Violoncella i hlasy obou protagonistek znějí v té nejlepší míře pokorně a prvořadým pro ně je konečné vyznění písně. Takové souznění, jaké dýchá z celé desky, u nás dlouho slyšet nebylo.
Jako velice šťastný krok se ukázalo angažmá chorchestrovského
Mario Buzziho, jehož samplery velmi citlivě dokreslují zvuk celkem šesti písní a již tak nádhernou atmosféru alba ještě umocňují. U podobné hudby se těžko hledají slova; snad že takto "uměle" dokreslené kompozice jsou pak ještě "hlubší" a posluchač má i po několikátém poslechu pocit, že se může vždy chytit něčeho nového a vždy nalézá nové komnaty, do nichž mu písně umožňují vstoupit. Osobně nesnáším podobné termíny, ale "Kapka" je skutečně mimořádně "pocitová" a náladotvorná deska. Tomu napomáhají i texty, v nichž tentokrát zazní vedle polštiny (když máte za kamaráda Poláka, tak i to je hračka) i čeština a francouzština ("Oči" od Suzanne Renaud). CD je doplněno videoklipem Matěje Lišky k písni "V dýmu" a nemalou zásluhu na výtečném výsledku má i krásný digipackový - typicky indiesovský - booklet s fotografiemi protagonistek alba.
Tara Fuki na svém novém albu nezůstaly nic dlužny své pověsti a stín první desky nechaly daleko za sebou. Navíc si díky rozšířenému nástrojovému obsazení (pokud tedy sampler za nástroj považujeme) otevřely dveře do oblastí, které zatím můžeme pouze tušit.