Kuzmich Orchestra (Josef Ostřanský a Dorota Barová) nahráli desku, která by mohla být s klidem považována za žánrovou výběrovou kolekci shrnující veškerá hudební i textařská klišé. Během celkové stopáže "Ptačích slibů" dojde například jak na lidský hlas jako doprovodný nástroj, tak na vložku v polském jazyce. Vrcholem toho všeho je píseň "Laj la laj", zahrnující všechno, co jste kdy z tohoto hudebního ranku slyšeli a báli se poslechnout si to znovu.

Hlavní nástrojové obsazení "Ptačích slibů" tvoří akustická a basová kytara, která v prvním případě náladu tvoří, v druhém boří. Barva hlasu Doroty Barové navíc není zrovna posluchačsky komfortní, což by se dalo prominout pouze v případě originální nadstavby (viz Jakub Tichý), která však v jejím vokálním projevu chybí. Texty se pak potácejí ve větru podivně prázdné poetiky plné stínů, svítání a vlnách na pláži. A nechybí ani ráno, dávno a prázdno. Přičemž právě to poslední slovo desku nejlépe charakterizuje.

I když by se to s ohledem na výše uvedené nemuselo zdát, také tato kolekce má svá vrcholná čísla. Konkrétně tři. Zařazení skladby "Můj stín" na úvod alba, neboť díky doprovodnému lidskému hlasu (tedy jakémusi folkovému antibeatboxu) tato vzbuzuje naději a chuť poslouchat dál. Polská "Wiosenna" dokazující, že Kuzmich Orchestra by nemusel být po hudební stránce zase tak marný projekt, a "Zimník", protože to je jediný song, ve kterém i klišé skvěle fungují.