Letos slavíte dvacet let od prvního vystoupení. Vybavíte si ho ještě? Jak probíhalo?

Dorota: Oficiální první koncert byl v Kavárně Podobrazy v Brně. Zpětně mi to přijde neuvěřitelné v tom, že jsme byly začínající kapela, nebyl Facebook a na koncert přišlo tolik lidí, že se nevešli, otevřely se všechny dveře a lidé stáli na i chodbě... Bylo to omamné. (úsměv)

Výročí svádí tak trochu k bilancování. Jak na ty roky vzpomínáte? Splnily vaše očekávání? Stihly jste zrealizovat vše, co jste si vysnily?

Dorota: My jsme moc žádné plány, kromě hraní, neměly. Myslím, že vše, co jsme zažily a kde všude jsme hrály, a kolik máme ocenění... to vše bylo a je nad naše očekávání.

Dvě ženské, dvacet let spolupráce... Nelezly jste si někdy na nervy?

Dorota: Ale tak asi někdy určitě, tak přirozeně. (úsměv) Tak nějak normálně. (úsměv)

Druhé album "Kapka" jste natáčely na zámku a při té příležitosti jste uvedly: "Nahráváním mimo studio jsme získaly velikou svobodu a možnost se hlouběji ponořit do hudby samotné." Netoužily jste si tento zážitek zopakovat?

Dorota: V té době to nějak šlo zorganizovat, převézt studio do zámku, být tam týden, dokonce jsme mohly nahrávat i v noci. Bylo to tím, že jsme kastelána znaly, a tak jsme za pronájem zahrály koncert. Možná k tomu ještě dojde. Najít místo a nahrát třeba živák.

Andrea: Ano, to by bylo skvělé, kdyby se to někdy povedlo.

Když jsme u toho místa, hrávaly jste často v kostelech. Kde vaše nástroje mají nejlepší zvuk? Kde opravdu vyniknou?

Dorota: Záleží hodně na akustice, ale taky na aparátu a zvukaři. Teď používáme krabičky s efekty, takže akusticky už hrajeme málokdy. Hlavně v každém tom prostoru ty písně znějí jinak, také my je jinak hrajeme. Ta různorodost nás baví.

Dvě dekády slavíte vydáním nové řadovky. Jaký kus cesty jste ušly od vydání té předchozí, "Wina"? V čem je novinka jiná? Co jste použily neobvyklého?

Dorota: Snad jsme ušly kus cesty správným směrem. Například jsme cestou potkaly básníka Tomáše Tajchnera a zhudebnily jeho báseň. (úsměv) Andrejka taky napsala krásné texty i v češtině, které se tak trochu straníme. Myslím, že jsme teď ty dveře víc pootevřely, a možná bude víc českých písní. Hudba má výhodu v tom, že když s ní jste, často vám cestu ukáže. No, a cestou jsme taky, byť na poslední chvíli, potkaly bubeníka Miloše Dvořáčka, kterého ale známe spoustu let. Ten přijel do studia a v několika písních je spoluvypravěčem. (úsměv)

Aktuální počin nese název podle písně "Motyle", v níž se zpívá: "Otevři dveře na chvíli, v oknech spí motýli, slunce ví, že se nechceš schovávat." A tyto verše se otiskují i do dalších textů. Znamená to, že jde o koncepční desku?

Dorota: My nejsme koncepční kapela a ani naše alba taková nejsou. Album je pro nás spíše takovým sběrným úložištěm, na kterém jsou písně, které k nám cestou přišly a my jsme do nich vložily naše sny a touhy a taky kus toho, co jsme zažily.

Andrea: Zpětně viděno mám pocit, že je tahle deska jakousi mozaikou různých etap vztahů a podob lásky. Taková seismografie srdce.

Češtiny se stále tak trochu straníte. Převážná část novinky je opět v polštině. Přijde vám zvukomalebnější než čeština či angličtina? Nebo to mám chápat tak, že se nechcete zbavit nálepky, podle níž vás mnozí poznají a v níž je cítit jakési exotické souznění s folklórem?

Dorota: Polština se tou nálepkou asi stala, pořád nám však se zvukem cell zní nejkrásněji a nejpřirozeněji. Ale češtině se asi teď budeme bránit míň. Vše má svůj čas. (úsměv)

Andrea: Kromě básně Tomáše Tajchnera vznikly další dva texty ve Francii, kde mi asi v ten moment čeština jako rodný jazyk přišla bližší než polština.

Videoklip ke kousku "Kdyby" právě s Tajchnerovými verši se natáčel v rozbořeném domě. K čemu předtím sloužil a jak jste na něj přišly?

Andrea: Byla to rozpadající se budova bývalých lázní, ze které zůstala stát už jen nosná část chodby. Do pokojů se už bohužel nedalo vstoupit, protože měly propadlou střechu i podlahy. A našly jsme ji vlastně náhodou, protože jsme se do původně vytipovaného opuštěného zámku nemohly dostat přes plot. (úsměv)

Když jsme u těch vizuálů - kdo měl na starosti obal?

Andrea: Dělal jej výtvarník Marcel Bárta, vevnitř bude jen knížečka s jeho obrázky (bez zbytečných informací a fotek). Vlastně artefakt sám o sobě.

V písních zpracováváte básně Krzysztofa Baczyńského. Čím vás tak uhranul? Bylo pro vás schůdnější pracovat s již vypracovaným textovým podkladem?

Dorota: Myslím, že to byl takový ten první pokus udělat píseň z našich improvizovaných kusů, a jeho básnická sbírka na mne vykoukla doma z police. To propojení nás tak okouzlilo, že už s námi prostě zůstal. (úsměv)

"Motyle" ale obsahují pouze jeden text od něj, zbytek polského obsahu je váš.

Andrea: V téhle básni "Z wiatrem" mi učaroval křehkým paprskem naděje, který jemně prosvítá z hluboké beznaděje.

To jde tak trochu v kontrastu s tím, kam se chci teď dostat. Když jsme u polštiny, jak s vámi mává situace, kdy se Polsko bouří proti zákazu potratů a na Slovensku podobný zákon neprošel o jediný hlas? De facto vlastně sílí represivní tendence omezující svobody, na což upozornila například Katarzia v písni "Hoří i voda". Jak se na tuto problematiku jako matky díváte?

Dorota: Svoboda obecně je pod velkým tlakem. V Polsku je téma potratu živé pořád a stále se řeší. Bohužel je tam velký tlak katolické církve. Je to velké téma svobody. Můj názor je, že potrat je věc osobní a žena by měla mít na své osobní rozhodnutí právo.

Andrea: Je o to víc skandální, že takto rozhodl protiústavně vytvořený ústavní soud. Moc držím palce a tajně doufám, že tyto protesty v Polsku vyústí v odluku státu od církve.

Podle zmíněné Katarzie ženy stále musejí čelit útlaku, diskriminaci nebo násilí v domácnosti. Jaké s tím máte vy zkušenosti?

Dorota: Já naštěstí tyhle zlé zážitky nemám, ale mám kolem sebe pár kamarádek, které si podobnými věcmi prošly. Šlo většinou o psychické násilí a manipulace. Cesta, jak se z toho dostat ven, je dlouhá a složitá.

Andrea: Tak zrovna o tomhle je třeba píseň "Dlouhý pád". Ale domácí násilí, psychické týrání, diskriminace, manipulace a zneužívání se nestávají jen ženám. Jsou jim vystaveni i muži a děti. Jen je těžké si vůbec uvědomit, co se děje, pojmenovat si to, začít o tom mluvit (to vám přece nikdo neuvěří) a pak teprve konečně snad i jednat a dostat se z toho ven. Tím celý tenhle proces musí být pro muže, který by přece měl být a priori v pozici silnějšího, dvakrát tak těžký, a proto se o tom málokdy ví. U dětí je to ještě vážnější, protože ty považují chování dospělých za normu a to, čím prošly, si uvědomí až v dospělosti.

Chce to mít oči a uši otevřené, abychom dokázali zachytit i ty nejjemnější signály volání o pomoc.

Když jsme u těch politických témat, název nového alba "Motyle" ve mně evokuje nedávný projev premiéra Babiše. Co vy a politika?

Andrea: Vypadá to, že jsme v zajetí psychopatů a cesta ke změně bude dlouhá.

Andrea žije trvale ve Francii. Jak moc pandemie zkomplikovala vznik, přípravy a natáčení?

Dorota: Zkomplikovala. Vše se muselo posouvat a nevědělo se, co bude a jestli to dopadne.

Andrea: Březnová karanténa a zavření hranic vyšly zrovna na náš termín nahrávání. Pak byl zase problém s letenkami, protože se sice prodávaly, ale letecké společnosti mnohdy na poslední chvíli rušily lety. Dodnes mám u nich spousty peněz. Takže nakonec jsme se ve studiu sešly až v červenci. A v září Dorka s Mírou Chyškou desku míchali.

Přijde mi, že poslední dobou se daří kapelám s violoncellem (Makak akustikus, Terezie Kovalová se Zvířetem jménem Podzim, Vladivojnou, ...). Je to podle vás trend? Sledujete kolegyně? Přijde vám, že popularita tohoto nástroje stoupá?

Andrea: Ano, pamatuji si, že před dvaceti lety bylo cello v kapele raritou a nikdo jsme ještě moc nevěděli jak jej ozvučit. Mám radost, že se konečně takhle zviditelnilo (teda zeslyšitelnilo) i v popu, rocku, jazzu. Violoncell v hudbě není nikdy dost. (úsměv)

Aby toho Dorota neměla málo, vychází po delší odmlce deska i Anetě Langerové. Jak se to dalo časově zvládnout?

Dorota: Anet jsem napsala a nahrála jednu píseň a pak nějaké smyčcové party. Nebylo toho tolik, tudíž se to dalo zvládnout. Hlavně nebylo moc hraní, takže tenhle čas je ideální na to zavřít se ve studiu. (úsměv)

Před dvěma lety jste vydala sólovku. Budete v tom pokračovat?

Dorota: Zrovna minulý týden mi psal Petr Ostrouchov z vydavatelství Animal Music. Další sólovka je naplánována na podzim 2021. Teď jsem ve fázi psaní písní a plánuju zkoušky a to, kdy a kde budeme natáčet.

A co další projekty? Na čem aktuálně pracujete?

Dorota: Kromě té mé desky teď píšu hudbu k představení "Jako břitva". Je to divadelní hra o Boženě Němcové, kterou bude režírovat Radovan Lipus. Pokud vše dopadne dobře, premiéra bude v březnu ve Východočeském Divadle v Pardubicích.