Díky recenzi desky "Jména" se mi konečně naskytla příležitost veřejně vyjádřit svůj obdiv k Jiřímu Suchému, herci, spisovateli, zpěvákovi, jedné z největších postav české populární kultury. Pokud zůstaneme jen v oblasti textařské, nejbližší zaměření našeho serveru, těžko hledat v domácích končinách nějakou srovnatelnou konkurenci, takových lidí je strašně málo. Ukázkou vtipu, moudrosti a krásné práce s mateřským jazykem je i převážná část desky "Jména".

Ne všechny písně alba Jiří Suchý nazpíval, ale u všech je autorem textů. A jak už název napovídá, v každé písničce se zmiňuje nějaké jméno, ženské či mužské. Zajímavý nápad. Časové rozpětí sahá od roku 1963 (když nepočítáme bonus, raritní amatérskou nahrávku "Zdvořilého Woodyho" ze silvestrovské Reduty roku 1957) až do revolučního roku 1989. A i když kvalitativní rozdíly tady jsou (některé skladby už dávno zlidověly a jiné se jim prostě nevyrovnají), pohromadě je drží právě Suchého humor a hrátky se slovy.

Za zmínku stojí to, čemu dnes moderně říkáme "sound". Skladby z alba "Jména" se pohybují ve swingových, jazzových, kabaretních i countryových vodách a s postupujícím časem směrem k osmdesátým letům se zvuk syntetizuje a hořkne. "Tereza", legendární píseň, se díky své instrumentaci (samohrajky z vesnické tancovačky) propadne o několik pater. Ryzí zvuk šedesátých let kupodivu nic nenahradí a z dnešního pohledu je v porovnání s ním ten "sound" osmdesátých let až legrační.

A přesto i ze slabších písniček desky cítíme, s jakou lehkostí a švihem si Suchý hraje se slovy a můžou to být křehká lyrická vyznání, krátké vypointované příběhy i nezbedné pakárny-šlitroviny ("Slečna Mici"). "Jména" - to je deska pro potěšení a zdaleka není určena jen pamětníkům.