James Harries není z těch, kteří by svou hudbu potřebovali propagovat stovkami rozhovorů a tiskových konferencí. Oč méně je jeho hudba známá, o to je poctivější a o to přísnější měřítka snese. A nemusí se k tomu nutně tvářit smrtelně vážně a přemítat nahlas o světodějných problémech ani jezdit počítat vážky na druhý konec zeměkoule. "The Straight Street Session" je Harriesovým druhým albem (po loňském "Chapter IV"); kromě toho se věnuje scénické hudbě, je vyhledávaným studiovým hráčem a hostoval na albech "zavedenějších" umělců (mimo jiné např. Terry Lee Hale). Na CD se spolu s ním podílela absolutní špička našeho jazzu -světově uznávaný pianista Emil Viklický a basák Petr Dvorský, který je přes svůj nízký věk pojmem mezi zasvěcenými. Z takové sestavy doprovodných hráčů těžko mohlo vzejít něco špatného - a také nevzešlo.

Album zní mimořádně sevřeně, zároveň však vstřícně a naprosto suverénně. Všichni zúčastnění jsou mistry svých nástrojů, a tak není divu, že všech devět písní šlape jako hodinky. Hodně specificky posazený hlas ústřední osobnosti si pohrává s jednotlivými tóny tak, jak to většinou slýcháme u mnohem starších ročníků (Harries se narodil v roce 1974). Jeho hlas zní naléhavě, že by se kámen ustrnul, současně se mu však daří vyhýbat se přebytečnému patosu a přílišnému "tlačení na pilu". Přesto je jeho hudba (je výhradním autorem všech písní, včetně textů) hodně emocionální, slyšíte v ní názvuky amerického blues a country stejně jako evropské populární hudby tak, jak se hrála před půlstoletím v zakouřených barech a kavárnách. Frázování přesně odpovídá tempu skladeb a zpěvák posluchače netrápí samoúčelným exhibováním.

Harries je nejsilnější v pomalých skladbách, kdy plně využívá souznění zastřeného hlasu s instrumentálním mistrovstvím svých spoluhráčů (poslechněte si Viklického v "Get Down" a pochopíte, o čem je řeč). Písně nejsou nijak veselé, včetně hodně osobních textů, které evidentně reflektují autorovy soukromé zážitky a znějí tak přesvědčivě, že vůbec nepochybujete o tom, že vše "se stalo přesně tak, jak je psáno". O takové hudbě se těžko hovoří a ještě hůř píše. Je to hudba, která se musí poslouchat a vše ostatní pouze rozmělňuje výsledný dojem; hudba, která míří přímo k srdci a hlavou se pouze kmitne.

Harries s Dvorským a Viklickým natočili bezesporu vynikající album, které patří k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo. Komerční potenciál však bude asi minimální - můžeme sledovat, jak si povede ve srovnání s právě vycházející deskou Dana Bárty & spol. Osobně tipuji, že prodejnost a věrohodnost bude u obou alb zhruba stejná. Akorát v opačném poměru.