Pokud definici slovíčka britpop pochopíme jako britskou rockovou hudbu obsahující chytlavé melodie s texty odkazujícími k národní kultuře, pak do ní minimálně část rané tvorby Robbieho Williamse do určité míry spadala. Britpop byl také směr, kterým se interpret zpočátku chtěl ubírat. Nakonec ale zamířil spíš k popu, což mu nikdo nemůže vyčítat.

V období kolem milénia jsme jej v Evropě považovali za novodobého krále popu, zatímco v Americe byl naopak všem ukradený. Ne proto, že by ho měli za netalentovaného nebo že by mu chyběly hity, ale americkému publiku zkrátka neseděl jeho humor a styl. Byl příliš britský.

Zmiňuji to v souvislosti s velmi povedeným filmem "Better Man" (kdo neviděl, ať to napraví). Schválně jsem si četl komentáře u vybraných amerických recenzí a většina z nich se nesla ve stylu: "Kdo je, sakra, Robbie Williams?" Jenže i když film celosvětově komerčně propadl, kriticky uspěl, jeho turné jsou stále vyprodaná a do toho přišel ještě hodně diskutovaný netflixovský dokument.

Robbie je zkrátka v kurzu. Pokud něco chybělo, pak to bylo nové album. A to teď přišlo. Jmenuje se "Britpop" a potěší, že tentokrát nejde jen o další zářez do diskografie.

Od poslední čistě autorské nahrávky letos uplyne deset let ("The Heavy Entertainment Show" i nadále považuji za to nejhorší, co kdy vydal), ale Robbie rozhodně nezahálel - vznikla vánoční kolekce, symfonická deska i elektronický projekt Lufthaus. Nikam nezmizel, jen jeho tvorba za poslední roky patřila přinejlepším do průměru.

Netflixovský dokument leccos objasnil: cesta, kterou začal s "Intensive Care", se dá skoro označit za uměleckou sebevraždu (tehdejší singl "Tripping" rozhodně není jednoznačná hitovka a cením, že něco takového poslal do mainstreamu). Pokračovala albem "Rudebox" (kapitola sama pro sebe - projekt nepochopený, přitom jedna z nejzajímavějších nahrávek nejen své doby), a i když vyloženě hvězdný status nikdy neztratil, umělecky zažíval slabší období.

Díky dokumentu už víme, že být Robbiem nebylo nikdy jednoduché - celý život bojuje s démony a zůstává vlastně s podivem, že vyloženě nikdy nezabrzdil. Na svých albech servíroval většinou vatu (singlů jako třeba "Candy" nahrál poskrovnu) a paradoxně opravdu dobrou nahrávkou byla až "Progress", s níž se na chvíli vrátil zpět do Take That.

Upřímně, sám bych nečekal, že v roce 2026 budu psát recenzi na jeho desku, kterou se nebojím zařadit k absolutní špičce jeho diskografie. Ale ve světě se teď dějí i podstatně divnější věci. Je to tak - "Britpop" je prostě parádní. Sám Robbie jej prezentuje jako nahrávku, kterou chtěl natočit hned po vyhazovu z Take That (a nikdy se netajil tím, že by rád patřil k britpopovým umělcům - viz jeho krátkodobé paření s Oasis).

Ve skutečnosti jde o první počin, který se může sebevědomě napojit na úspěšné období zakončené "Escapology". A co víc, postavil bych jej na stejnou úroveň jako "I've Been Expecting You", což je za mě vrchol jeho tvorby. Samozřejmě už dnes těžko bude mít stejný efekt, přesto co do kvality a kompaktnosti novinka patří k tomu nejlepšímu, tečka. Navíc přichází v době, kdy se britpop dostal znovu do kurzu - comeback bratrů z Manchesteru mu v tom rozhodně přišel vhod.

Když loni vypustil první singl "Rocket", byl jsem v úžasu. Vůbec to nezní jako skladba chlapa po padesátce. Jedná se o rockovou jízdu jako hrom, která na koncertech hravě nahradila "Let Me Entertain You" jako otvírák (klobouček, že mu v ní hostují legendy Tony Iommi a Glenn Hughes). Na nové album navnadil perfektně.

Následně vydané singly na mě působily sice trochu rozpačitě, zvlášť v porovnání s tím prvním, ale "Britpop" skutečně funguje jako celek. Třeba "Spies", která vyšla jako druhá ochutnávka, mě hned nechytla, jenže s každým dalším poslechem baví čím dál víc a pomalu ji začínám řadit do stejné kategorie, do níž patří třeba "Monsoon".

A jak už jsem zmínil, všechny skladby vydané po "Rocket" působily tak, že singl bude jen jednooký mezi slepými, ale Robbie si prostě nechal ty nejsilnější věci na desku. "Cocky", kterou s ním složil a nahrál Gaz Coombes ze Supergrass, zní jako jejich nevydaný song (což jen podporuje Gazův zpěv v refrénech) a jde o čistou radost.

Slušným vypalovačkám "Bite Your Tongue" nebo "You" nechybí charisma ani vtip a u nikoho jiného než u něj by takhle dobře nefungovaly. Vezměte si text z refrénu "Bite Your Tongue": "Wham bam, ain't it a scam / Afghanistan and Vietnam." Takové kraviny se musí umět prodat.

Deska celkově hodně sází na kytary, a tak z ní docela vyčnívá skladba "Morrissey", ale zase jen v tom nejlepším smyslu. Jde o hystericky sarkastickou diss píseň snažící se dostat pod kůži (ve všech myslitelných významech) bývalému zpěvákovi The Smiths. Robbie si tu pohrává s rolí stalkera, který věří, že nabručený Mozza se svými rozporuplnými názory prostě jen potřebuje pořádně obejmout.

Třešničkou na dortu se stává fakt, že tenhle kousek napsal zpěvák společně s Garym Barlowem. Člověk si dokáže živě představit, jak Morrissey při té představě rudne vzteky. A já jen doufám, že se ještě alespoň jednou sejdou v Take That, protože evidentně jim to spolu pořád funguje.

Skladba "Human" (ta s Chrisem Martinem) pak působí jako vzkaz poslaný zpátky z budoucnosti, který má lidi povzbudit, aby si užívali života, než je dožene nějaká dystopická realita. A předposlední "It's OK Until The Drugs Stop Working" je sebevědomá, drzá odrhovačka, v níž se potkává Tony Christie (třeba si někdo vzpomene na "(Is This the Way to) Amarillo") s Blur, podaná s trochou drzosti a sebeironickým mrknutím oka.

Robbie je zkrátka i po padesátce pořád sám sebou - ale možná k sobě konečně našel klíč. Anebo je to jen náhoda. Každopádně se nakonec ukazuje, že mu nejde o to napravovat staré křivdy, pochopit, co se tehdy stalo, nebo si vysnívat, jaké by to bylo, kdyby se tenkrát v roce 1995 přidal k Oasis.

Album ve výsledku vyznívá jako výlet zpátky v čase, na jehož konci čeká zjištění, že mu na tom vlastně ani moc nezáleží. A co víc - je stále tady a má daleko k uslzené nostalgii. A mimochodem - nasbíral teď víc albových jedniček v Británii než The Beatles. To není špatné na toho tlustého tanečníka z Take That, nemyslíte?

PS: Schválně nehodnotím deluxe edici, protože v původním konceptu, kdy vše uzavírá zpomalená orchestrální verze úvodní "Rocket", funguje celek mnohem lépe než deluxe verze zakončená otravně kýčovitou "Desire" s Laurou Pausini.