Přelepené pásky přes pusu, Agrofert, kabelka na Slavících. A dodal bych i poslední album "Halywůd", ať je to aspoň trochu i o hudbě. Přesně na tyto pojmy jako by se pohled na Richarda Krajča a jeho kapelu Kryštof v posledních letech smrsknul. Jako kdyby ne tak docela pozitivně přijaté kroky z minulosti zcela zastínily, co všechno za osmačtyřicet let existence na tomto světě havířovský rodák stihl. Jde přitom jen o několik relativně krátkých kapitol z jeho bohaté kariéry, nad nimiž sice nechci přivírat oči a tvářit se, že neexistují, stejně tak mi ale přijde pokrytecké dělat, jako bych s dabérem Bleska McQueena nic jiného neprožil.

Oficiálně se neznáme, přesto ale nezapomínám na desítky vzpomínek a zážitků, které mám s jeho kapelou spojené. Jak mi v pubertě jejich plakáty visely v dětském pokoji vedle The Rasmus, 50 Centa, Dido, Linkin Park a desítek dalších, zatímco jsem v Medúze sledoval, jak uváděl klipy. Jak jsem se nemohl nabažit alba "Mikrokosmos", jehož dvacetileté výročí zůstalo trestuhodně neoslaveno, ačkoliv dodnes spousta lidí tvrdí, že jde o jednu z nejlepších českých desek tohoto tisíciletí - a to včetně těch, kteří už ostravsko-havířovskou skupinu nemůžou ani cítit.

Nebo jak jsem nemohl dostat z hlavy slovní hříčku "cyRáno" i proto, že tehdy zdaleka nebylo zvykem psát velká a malá písma takto kreativně, jako to běžně vídáme dnes. A taky, jak mi ta písnička o mnoho let později začala scházet v koncertních setlistech. Nebo na Richardovy skvělé statusy na Facebooku, z nichž jsem sice mimo jiné pochopil, že "Deštivé dny" prý jsou nezapomenutelnou divadelní hrou, ale bohužel jsem ji dodnes neviděl. Stejně jako spoustu filmů, ve kterých hrál.

Vzpomínám na řadu fenomenálních koncertů. Na jeho oblíbený Kofola Music Club v Krnově, kde mi - coby anonymnímu pisateli na jeho sociální sítě někdy v roce 2009 - věnoval původně neplánovaný singl "Chmýří", protože jsem si ho tehdy strašně přál poprvé slyšet naživo. A jak jsem si tehdy říkal, že mu to nikdy nezapomenu. Vzpomínám na Kryštof kemp v Náměšti, kde jsem se seznámil s kapelou Nebe, i na ten o pár let později v Plzni s úplně jinou atmosférou. Na fenomenální vystoupení na Rock For People, kde jsme si v roce 2013 s mou dnešní ženou lehli vyčerpaně na zem do bíločervených konfet a dodnes z toho máme jednu z nejhezčích společných fotek. Na nezapomenutelný koncert na Strahově. Skvělé O2 areny. Hraní za covidu skrze jeho pravidelné streamy. A spoustu dalších úžasných koncertů, ať už se konaly kdekoliv.

Lidé to dnes nejspíš hlavně kvůli stále sílícímu vlivu Andreje Babiše neradi slyší, ale měli bychom mít na paměti, že ať už si o textech skupiny Kryštof nebo jejich politickému zaměření napříč lety myslíte cokoliv, udělali tady i spoustu dobrého. Byli to oni, kdo přišli s konceptem laviček, s koncertováním v multikinech nebo kopírováním náramků od Coldplay. V době, kdy se zdálo, že už nemůžou být větší, vymysleli koncept vlastních festivalů, které v obdobných iteracích následně vyzkoušel kdekdo.

Patřili taky mezi jedny z prvních, kdo nahrával album se zahraničními producenty, čímž domácí scéně ve své době ukázali, jak moderní produkci a skvělý zvuk může mít česká kapela. A vyzkoušeli i spoustu dalších věcí, nad nimiž můžete polemizovat, zda byly pozitivní, či negativní. A i když na ně dnes řada jejich následovníků kouká skrz prsty, do jisté míry jim jednu dobu ukazovali cestu.

Výčet výše však nemá za cíl stát se obhajobou či snad omluvou za činy, které zpěvák se svou družinou udělali záměrně a ze své vlastní vůle. Jen jde o snahu v době, kdy se tak snadno nálepkuje a každý je s druhým hned hotový, jen připomenout, že jako mnozí další, i oni měli své silné i slabé chvíle. A ačkoliv si tímto textem nabíhám na vidle jejich dnešním kritikům, kteří mě postaví do role jejich skalního fanouška a budou mi to připomínat pod jinými články, ačkoliv bych podobně mohl psát i o desítkách dalších interpretů, já na věc nahlížím střízlivě a snažím se, tak jako snad v každém textu, vnímat dané téma ve vší komplexnosti. A přijde mi prostě fér připomenout, že každá mince má dvě strany.

Úvodní omáčku od Captaina Obviouse máme za sebou, co tedy ten koncert, na který se zhruba rok čekalo? Ten byl - a pojďme si to říci hned ze začátku - fenomenální a nezapomenutelný. Přitom jsem na něj šel s pocitem, že by to mohlo být fajn, zároveň však i s obavami, že to dopadne jako drtivá většina vystoupení z domácí scény, k nimž si bezradný interpret postrádající nápady přizve symfonický orchestr.

Co tím přesně myslím? Že písničky budou odzpívané a odehrané úplně stejně jako kdykoliv jindy, jen tam kdesi v pozadí uslyšíme tu a tam nějaké ty smyčce. A já tak budu v reportáži zase jednou psát o tom, že když už, sakra, dělám vystoupení podobného ražení, měl by mi jako studijní materiál ze zahraničí posloužit ideálně Sting se svým "Live In Berlin" nebo Peter Gabriel s "New Blood". Oba veteráni (a zdaleka nejen oni) totiž v těchto případech své skladby rozebrali na molekuly a pro potřeby orchestru přemýšleli nejen nad aranžemi pro samotné těleso, ale také nad tím, jak budou zpívat oni sami a co všechno zazpívají jinak, než jak to znají posluchači ze standardních verzí jejich hitů.

A manžel Karin Krajčo Babinské to - naštěstí (!) - udělal úplně stejně. Přizval si u nás patrně toho nejpovolanějšího, Honzu Lstibůrka, a dle svých slov celý rok pilovali program, přepracovávali aranže a zkoušeli, co a jak bude fungovat. Dopadlo to až na pár drobností fantasticky.

Ten dlouhý úvod a psaní v první osobě jsem zvolil i z toho důvodu, abych mohl snáze ilustrovat, že zatímco náhodný kolemjdoucí to možná tolik neocení, já jo. Právě proto, že jsem ty písně viděl a slyšel na tolika místech a v mnoha různých provedeních. A proto i vnímám, kolik práce, nápadů a usilovné snahy do jejich přepracování pro orchestr vložili a jak moc jim to pomohlo. Tedy až na úvodní "Vohul basy", ta bude kvůli textu pitomá vždy a v jakékoli podobě.

Celý projekt dle Richardových slov vznikl z touhy připravit si pro finále "StarDance" hit "Cesta" v orchestrálním podání. A když slyšel výsledek, nemohl se ho nabažit a chtěl víc. Pak ale ze soutěže vypadl a ještě že tak. Získal totiž čas připravit dost možná životní sólové turné, na němž šlo každou chvíli vidět, kolik za ním stálo úsilí.

Všechny ty hudební hrátky a vtípky, kdy se do adventního koncertu tu a tam vměstnala například melodie "Jingle Bells". Příchod dívčího sboru (a jednoho Štěpána) s kouzelně kýčovitými svíčkami, které snad všichni milujeme z nezapomenutelné scénky v kostele v "Sám doma". Nebo ty vypointované historky, jimiž je příležitostný moderátor už léta známý a které mimo jiné vedly k tomu, že nenápadný úryvek ze soundtracku právě ke zmíněnému filmu vedl k nad očekávaní veselé soutěži, kdy si tři výherkyně z publika odnesly poukazy na dovolenou i na merch. A jak se celý sál, v němž se nacházel třeba i Libor Bouček, smál, když jedna z nich neuměla správně zahrát Kámen, nůžky, papír.

Kolik usilovné práce si aranže vyžádaly, ukázala například hitovka "Zatančím", kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou provedeních zároveň, a do toho ještě s beatboxem v podání dirigenta Standy Vavřínka. "Ženy" odjely na Jamajku a stihly vystřídat reggae, ska, ale i lehce velkolepé filmové melodie v závěru. Naopak "Lampion" veškerou lehkost zahodil a tíhou okamžiku připomínajícího rozpad vztahu se sice nahlas nevyslovenou, ale letopočtem odpovídající Ivou Frühlingovou zavrtal diváky do sedaček. Dupkama na nich mohli do rytmu kroutit v následujícím "Rubikonu" převlečeném do decentního jazzu.

Posluchači mohli navnímat, jak obrovsky se proměnil hit "Šnůry", zatímco se smáli vtípku "Připrav se, hrajem," na adresu kamaráda a kolegy Aleše Juchelky, který se následující den měl stát ministrem práce a sociálních věcí. "Ty vole, já ho mám rád, ale tohle si nedovedu představit," hlásal Richard se smíchem odpověď na nepoloženou, ale nabízející se otázku.

Především si ale dělal srandu sám ze sebe, což je typ humoru, který mám na lidech nejradši. Dělal si legraci ze svého oblečení, poskakování, pocení, podpantofláctví, ze skládání až příliš pozitivních písniček a pak - najednou - přepnul a dramaturgicky nás dovedl do zádumčivé "Bůhvíkam", při jejímž skládání prý přemýšlel nad sebevraždou. Spolu s hned následující skladbou "Chmýří", která se dočkala tak velkého přepracování, že jsem ji málem nepoznal, se jednalo o jedny z vrcholů večera. V rukávech jeho blyštivého saka ale přitom zbývalo ještě tolik es!

Třeba "Ty a já" zahraná jím samým téměř výhradně jen na handpan s příhodným sólem na trumpetu jediného hostujícího člena z domovské kapely, Nikolaose Grigoriadise. Nebo "Lolita", jedna z nejohranějších domácích písní všech dob, která v setlistu na rozdíl od nečekaně vynechaného "Cosmo$hopu" zazněla snad v nejhezčí verzi, jakou jsem za těch zhruba pětadvacet let slyšel, protože zabodovala jak aranžemi, tak chytře vloženým sborem. Nebo úplně finální "Vánoční" s naprosto odzbrojujícím číslem, během něhož si Richard vzal vinylovou desku, položil ji na připravený gramofon přesně tak, jak o tom v písní zpívá, a z ní se ozvala pasáž zazpívaná Karlem Gottem. Dojemné a nádherné.

Fantastickému finále však ještě předcházela pasáž, která mě, možná právě proto, že tak moc obdivuju "Mikrokosmos", zasáhla úplně nejvíc. Připomnělo mi to, jak jsem se před nějakými deseti, možná patnácti lety šel Richarda po jednom z koncertů při setkání s fanoušky zeptat, kdy zase natočí něco tak mimořádného, jako byla jejich třetí deska. Dneska si to už nemůže pamatovat, ale tehdy mi odpověděl: "Až to na mě zase přijde. A to se zatím neděje."

Netuším, zda šlo o záměr, ale přes všechny lepší i horší balady, které složil mezi tím, jsem určitý zvukový i skladatelský návrat k těmto dobám zaznamenal v jeho tvorbě až v mimořádném singlu "Zůstaň tu se mnou (Za sny)". A když se rozezněla právě tato gradující píseň, tajil se z toho dech. Ještě víc, než když tehdy s rachejtlemi finišovala na Strahově. Koukal jsem kolem sebe, jak lidé zavírali oči, aby naplno vnímali sílu celého orchestru i Richardův obzvlášť procítěný zpěv. A pak jsem je zavřel taky. Šlo o neskutečně silný zážitek, jaký na domácí scéně běžně nevídáme.

Došla mi u toho snad jediná věc, kterou bych celému večeru vytknul - a sice jak ohromující by mohlo být, kdyby vznikl program stavící místo těch zapomenutelných víceméně novinek typu "Co bude pak", "Naviděnou" nebo pro mě úplně nepochopitelně stále zařazované "Tak pojď hledat břeh", právě na "Mikrokosmosu". Jak by asi s orchestrem mohly znít už léta vynechávané "Srdce", "Zrcadlení" nebo nesinglové "Vodné stočné" či "Tuning". Tak třeba jednou...

Tento blogísek marně se snažící tvářit jako seriózní článek ukončím vzpomínkou na loňský adventní koncert jiné Slavice a sice Ewy Farne. Tehdy jsem si myslel, že minimálně na domácí scéně už nikdy nikdo lepší adventní koncert neudělá. Leda ona sama.

Blíží se ale Vánoce a čas zázraků. A tak se stalo, že z koncertu Richarda Krajča a jeho kolegů, o němž jsem si myslel, že by "mohl být fajn, protože tam nebudou žádné playbacky a snad ani syntetické pazvuky" jsem odešel s pocitem, že bych klidně snesl i další dvě hodiny obdobného programu. Toto podvečerní nedělní vystoupení a bezpochyby i celé turné v dalších městech přineslo propracovanou dramaturgii, vtip, silné hudební momenty a obrovskou spoustu emocí, jakou už jsem si ani nemyslel, že na jeho koncertě ještě někdy zažiju.

A protože tak trochu tuším, že by se tento text k němu mohl dostat, zatímco ostatní kromě šéfredaktora, který to až sem dočíst musí, mezitím odpadli, chtěl bych vzkázat už jen jedno:

Richarde, odvedli jste s kolegy fantastickou práci. Nenechte ji, prosím, zapadnout a dál ji zkoušejte vylepšovat. Nikdy se nezalíbíte všem, ale momentálně máte v rukou mimořádný materiál, který by minimálně část vašich odpůrců mohl opět - a nebo vůbec poprvé - proměnit ve vaše fanoušky. Využijte toho.

P.S.: Původně měla reportáž vzniknout ze sobotního koncertu v Kongresovém centru, odkud pocházejí i doprovodné fotky, nicméně cestou na něj mi zavolala manželka, že naše vymodlená, sotva měsíc stará dcerka má zdravotní potíže, a tak jsem se otočil na pětníku a museli jsme na pohotovost. Rád bych touto cestou poděkoval manažerce Michaele Jarošové za pochopení a možnost zúčastnit se nedělního termínu. A také Richardovi - za povzbuzující e-mail psaný v jednu ráno. Snad se nebude zlobit, že jsem to tady takto propálil. Nemuseli jste to dělat a nikdo by vám nemohl říct ani popel. Jste frajeři. Děkuju.