Legendární muzikant Sting má za sebou další velkolepý návrat do Česka. Tentokrát se však v rámci své aktuální "3.0 Tour" představil komorněji, pouze ve trojici s kytaristou Dominicem Millerem a bubeníkem Chrisem Maasem, bez početného sboru a dalších doprovodných muzikantů. Nabídl tak show, která se vrátila ke kořenům a ukázala, že i v minimalistickém pojetí dokáže být jeho hudba naprosto strhující.

Přiznám se, že jsem měl pochybnosti, jak to bude s návštěvností. Přece jen se stejným programem vystoupil před pár měsíci na Colours of Ostrava a koncert neměl téměř žádnou propagaci - třeba ve městě jsem neviděl jediný plakát - a vstupné bylo rozhodně prémiové. Muzikant však nakonec halu zcela naplnil. V tomto směru šlo o příjemné překvapení, zvlášť ve srovnání s podobně koncipovanou show Bryana Adamse, kde i přes větší promo zůstal prostor v zadní části plochy na stání volný.

Obě vystoupení spojovala také absence předkapely - v osm večer tak na pódium nastoupil rovnou Sting se svými dvěma spoluhráči. Už po prvních skladbách bylo jasné, že půjde o mimořádný zážitek. Zvuk byl totiž naprosto brilantní - čistý, čitelný, precizní do posledního tónu. Jasně, nejde o přeřvaný rock, ale každé hrábnutí do strun, bubeníkova hajtka, každý detail šel dokonale slyšet - alespoň tedy z tribuny, kde jsem seděl. Mohu prohlásit, že Stingův koncert ze všech akcí, na jaké jsem kdy v největší brněnské hale byl, nabídl jednoznačně nejlepší zvuk.

Sting působí, jako by se pro něj čas zastavil. Ve svých čtyřiasedmdesáti vypadá stejně vitálně jako před dvaceti lety, stále vystupuje v upnutém oblečení a jeho šlachovitá atletická postava z něj dělá opravdu akčního důchodce.

Nikdy jsem ale nebyl jeho oddaným fanouškem - znám jeho největší hity, The Police jsem ale vždy vnímal jako spíše lehce přeceňovanou kapelu. Skvěle hrající, ale trochu chladnou a vyumělkovanou. Vždycky jsem měl raději syrovější kytarový svět Black Sabbath nebo Led Zeppelin než artrockové plochy Yes a Pink Floyd. Možná je to ale i zvukem raných 80. let, který úplně nemusím. Přesto dokážu uznat, že naživo zněla tvorba The Police skvěle - a tvořila dokonce zhruba polovinu setlistu.

Velkým překvapením pro mě byla Stingova hra na baskytaru. Bývá pro ni ceněn, ale z jeho popových skladeb to úplně nevynikne. Naživo ovšem předvedl dokonalou školenou preciznost i jistotu. Trio fungovalo naprosto sehraně, každý nástroj měl svůj prostor a zvukově se výborně doplňovaly. A díky přenosu na obří LED obrazovky jsme si mohli muzikantské výkony vychutnat i v detailu.

Publikum reagovalo velmi pozitivně - místy se dokonce zvedalo ze sedadel, zpívalo, tleskalo a vytvářelo příjemnou, přátelskou atmosféru, která dokonale ladila s duchem večera. Sting mu nabídl reprezentativní průřez celou kariérou - od The Police až po své sólové hity (chyběl snad jen "Brand New Day").

Večer mě tak příjemně překvapil hned v několika rovinách - jedinou problematickou věcí tak zůstává Stingův zpěv, respektive artikulace. Ano, narážím na onu legendární scénku ze seriálu "Grifiinovi". Těžko říct, jestli je to tím severoanglickým až skotským přízvukem, hlavně na začátku koncertu to ale bylo zralé na logopeda. Například v refrénu stejnojmenného slavného arcihitu člověk slyšel jen "Óóóo... mumlání mumlání mumlání... I am an Englishman in New York".

S tím my ale nic neuděláme. I tak šlo o skvělý, přímočarý koncert bez zbytečných proslovů či gest. Dvě hodiny hudby, během nichž Sting a jeho útlá kapela nabídli maximum možného - zkrátka poctivý večer plný hitů, které spoluvytvářely historii pop-rocku.