Sportovní hala Fortuna postupně nabírala energii, která připomínala atmosféru před prudkým letním lijákem. Plnící se tribuny hučely, světla nad hlavami kreslila drobné odlesky na kovových zábradlích a každý krok po schodech vytvářel jemný příspěvek do zvukové mozaiky. Dav proudil dovnitř, jako kdyby jej někdo nasměroval jedním obrovským pohybem, a uvnitř se tím formoval zvláštní tlak. Očekávání rostlo s takovou intenzitou, že člověk téměř cítil, jak vzduch v hale zhušťuje vlastní rytmus.

Etta Marcus z Londýna otevřela večer křehkým, ale důrazným přednesem, který okamžitě stáhl pozornost k pódiu. Její tvorba vyrůstá z indiefolkových základů a jemných popových odstínů. Vlivy britských klubů se v jejím hlasu odrážejí jako odrazy světel na hladině Temže. Pražské publikum dostalo její intimní rovinu v plné síle.

Kytarová linka vytvářela tenké, pevné obrysy a vokál klouzal prostorem s naprostou jistotou. Každá slabika působila promyšleně, každé nadechnutí mělo vlastní dramatický nádech. Etta dokázala proměnit halu v klubovou scénu, kde lidé sedí téměř bez hnutí a naslouchají s pocitem, že se účastní něčeho velmi osobního.

Praha však žila hudbou už mnohem dřív. David Kushner totiž ještě před večerním programem rozpoutal malý rozruch, když dříve zveřejnil na TikToku výzvu k odpolednímu setkání na Letné.

Ti, jejichž rychlé prsty dokázaly zachytit video včas, dorazili kolem druhé hodiny do parku a dostali syrový miniset bez jakékoliv výzdoby. Jen hlas, kytara a skupina lidí, kteří náhodou stáli správně ve správný čas. Tenhle moment se během dne šířil mezi fanoušky jako tichá legenda a v hale později fungoval jako společné pouto návštěvníků, kteří se o něm bavili ještě před začátkem koncertu.

Kushnerův večerní nástup posunul atmosféru do úplně jiné roviny. Skladba "Darkenside" vyrazila vpřed s energií, která dokázala vtisknout první vlnu napětí do celého publika. Jeho hlas rezonoval s konstrukcí haly a zněl mnohem drsněji než ze studiových nahrávek. "Mr. Forgettable" stáhla náladu do melancholické hloubky a lidé reagovali tichým soustředěním.

"Miserable Man" rozhoupal publikum do jemného rytmu, "Burn" přidala prudší dynamiku a nevydaná "Bittersweet Dreams" vyvolala zvědavost ohledně Kushnerova dalšího směru. "Skin and Bones" přinesla temnější napětí a "Daylight" vytvořila spolu s projekcí zlaté pulzy, které se odrážely od stěn haly jako drobné světelné skluzavky. Jeho práce s dynamikou měla pevnou strukturu a celý set držel přítomné v soustředěném napětí.

Po jeho odchodu zazněla z reproduktorů píseň "Mr. Sandman" od The Chordettes, která vyvolala úsměvy i lehce pobavené reakce. Vytvořila tím krátké uvolnění před hlavní částí večera, ale těsně před příchodem hlavní hvězdy večera prostor zaplnila ještě jedna hudební vrstva - jemné tóny "Somewhere Over the Rainbow", které vzbuzovaly téměř nostalgickou náladu. Publikum se pomalu stáčelo směrem k pódiu, světla klesala a Fortuna dostávala téměř filmový nádech.

Tom Odell vstoupil na scénu a energie vystřelila nahoru. "Strange House" odstartovala jeho set s nečekaným pulsem a jeho vokál se opřel o halu s ohromující přesností. Umělec střídal klavír s pohybem směrem k fanouškům, aniž by ztratil jediný tón. Jeho hlas držel barvu i výšku přesně, jako kdyby měl v hrdle zabudovanou vlastní ladicí soustavu.

Před "Best Day of My Life" zmínil, jak hlubokou radost mu přináší návrat do Prahy, kde strávil dny už v létě během supportu Billie Eilish. Publikum reagovalo spontánním jásotem a hlediště se v tu chvíli spojilo s pódiem téměř neviditelným poutem.

Během zmíněné skladby se na oponě za ním objevily projekce, které ve Fortuně představovaly vítanou novinku. Záběry Prahy natočené z jeho pobytu ve městě, Staroměstský orloj, Pražský hrad, chůze směrem ke vstupu do haly a vcházení na pódium s detailními momenty u klavíru. Nakonec došlo na i zvláštní scénu, v níž se z obou stran závěsu objevili dva muži a sférická grafika se přelévala přes celou plochu. Ve chvíli, kdy Odell přecházel do "Grow Old With Me", se opona odhrnula, čímž se odkryla jeho šestičlenná kapela.

Uprostřed této části se z předních řad ozval emocionální mužský výkřik: "Miluju tě!" Zněl neřízeně, ale upřímně, a sál reagoval rychlým smíchem i potleskem. Umělec se jen mírně pousmál a pokračoval bez sebemenšího vyrušení. Tohle drobné lidské gesto nádherně doplnilo dynamiku setu.

Další část koncertu se vyznačovala intenzivním tahem. "Can’t Pretend", "I Know" a "Put Your Head on My Shoulder" klouzaly mezi jemností a dramatickými vrcholy. Během písně "Spinning" se v zadní části haly objevili zničehonic dva tanečníci přímo uprostřed publika. Světla střídala barvy, stroboskopy několikrát rozsekaly arénu prudkými záblesky, které připomínaly bouřkové výboje.

Za zmínku zcela nepochybně stojí také skladba "Black Friday": zpěvákova práce s hlasem v této části měla obrovskou sílu, žádný tón neuklouzl, žádný přechod neztratil kontrolu. A když přišla jeho nejznámější hitovka "Another Love", prostor vybuchl společným zpěvem. Konfety padaly z obou stran a dopadaly až na zadní řady, takže nikdo nezůstal stranou vizuálního efektu. Publikum zpívalo tak hlasitě, že na chvíli překrylo i samotný refrén.

Odell odcházel za ohromného jásotu a část tribun se zvedla, aby ho odměnila formou standing ovation. Potlesk zněl dlouho, jako kdyby lidé nechtěli přerušit proud, který se vytvořil během celého večera. Vzduch v hale zůstal naplněný pocitem, že tahle noc nesla sílu, která se po koncertech objevuje jen zřídka - sílu poctivého výkonu, výjimečné produkce i lidských momentů, které si publikum uchová ještě dlouho.