Ještě než se rozblikala první světla, bylo jasné, že tenhle večer nebude o klidu. Klub Roxy v Dlouhé ulici hlásil vyprodáno, lidé se lepili k sobě a vzduch byl tak těžký, že se dalo dýchat jen rytmicky. Na baru vládla směs potu a piva, v předních řadách už si fanoušci chránili místa. Atmosféra vibrovala napětím, jako když se těsně před bouřkou zvedne první poryv větru.

Na scénu nastoupila Romy Maxine Flores alias DeathbyRomy, zpěvačka a skladatelka z Los Angeles, která kombinuje temný pop s industriálním napětím a gotickou estetikou. Její pseudonym je poctou ztrátě i znovuzrození - a přesně tak působil i její set. Zvuk zpočátku kazil dojem, basa polykala vokály, ale jakmile sáhla po megafonu, všechno se změnilo. "Fuck Donald Trump," zakřičela do kovového nástroje a sál konečně ožil. Její hlas, někde mezi Billie Eilish a Nine Inch Nails, rezonoval s davem, i když technika nehrála fér.

"Je tu horko jak v pekle," utrousila, když si kvůli vedru sundala tričko. Mužská část publika zaburácela. I přes drobný zvukový chaos měla Romy charisma, které táhlo. Působila jako umělkyně, která nepotřebuje dokonalost, aby zanechala dojem. Její hudba je surová, tělesná a v kontrastu s precizní estetikou britského headlinera šlo o ideální otvírák.

Po krátké pauze se klub ponořil do temnoty a ozvaly se první elektronické pulsy. Enter Shikari, čtyři muži z anglického St Albans, kteří už od roku 2003 dokazují, že rock nemusí být konzervativní, vtrhli na pódium jako prudký výboj. Jejich název, odvozený od hindského slova Shikari (lovec), není náhodný: tahle kapela odjakživa loví nové zvuky, myšlenky i způsoby, jak rozbít klišé.

Frontman Rou Reynolds skákal, tancoval a gestikuloval jako dirigent, který místo taktovky používá vlastní tělo. Zvuk? Diametrálně lepší než u předskokanky. Čistý, tvrdý, přesný a zároveň dost divoký, aby sál ztratil rovnováhu. První úder přišel s "Bloodshot" z alba "A Kiss for the Whole World" (2023), které kapela nahrála po pandemickém vyhoření na odlehlém statku na britském venkově, symbolicky i doslova jako restart.

Rou během druhé skladby chytil ze vzduchu zpocenou košili, kterou po něm fanoušek z moshpitu hodil. "To je nechutné," utrousil s britským klidem, než se znovu vrhl do tance. Publikum zařvalo smíchem, on se usmál - moment spontánní lidskosti, který dokonale vystihuje ducha Shikari, skupiny, která si dokáže dělat srandu sama ze sebe a zároveň mluví o klimatické krizi, dezinformacích i naději s vážností filozofa.

Bubeník Rob Rolfe, oblečený do trička s nápisem Hope Over Fear, popřál mezi skladbami publiku všechno nejlepší k výročí vzniku Československa. Diváci se roztleskali a v tu chvíli bylo jasné, že tahle čtveřice chápe, kde hraje. Nebyl to prázdný projev, ale gesto, které spojilo jejich hodnoty s momentem. Vždyť právě "naděje nad strachem" je motto, které skupina nosí v textech od prvního alba "Take to the Skies" (2007).

Zvuková vlna se valila dál: "Live Outside", "satellites* *" a několik novinek z poslední desky rozložilo sál na molekuly. Stroboskopy se míhaly tak rychle, že bylo těžké rozpoznat tváře, těla splývala v jednu tančící masu. Publikum zpívalo, křičelo, padalo, a přesto působilo všechno organizovaně, téměř orchestrálně. Enter Shikari totiž chaos umí řídit s chirurgickou přesností. Vrcholem večera byla skladba "A Kiss for the Whole World x" ze stejnojmenného alba.

Neopomenu zmínit fakt, který se mezi fanoušky často připomíná: kapela si všechny desky vydává sama, bez labelu, bez kompromisů. Vlastní vydavatelství Ambush Reality umožňuje muzikantům zůstat nezávislými - a přesně to bylo cítit i z tohoto koncertu. Každý detail je jejich rukopis.

Závěr večera přinesl doslova erupci energie. Frontman padl na kolena, publikum skandovalo název formace, a když kytarista Rory Clewlow v euforii zvedl bubeníka Roba na záda a odnesl ho z pódia, bylo jasné, že žádný další přídavek už nepřijde. Pražský klub se po posledním tónu proměnil ve zpocené doupě - pot, světlo a konečně proudící vzduch.