Náš sesterský časopis Full Moon rád a dlouhodobě spolupracuje s určitými jmény z domácí i zahraniční scény, a pokud jej čtete pravidelně, jistě sami dobře víte, že skoro v libovolném čísle narazíte kromě spousty nových objevů a názorů i na interprety, kteří se do časopisu cyklicky vracejí a kontinuálně jsou zahrnováni superlativy. Jména jako Warhaus, Swans, Sunn O))), Godspeed You! Black Emperor, Neurosis, Katarzia, Berlin Manson, Dušan Vlk, Jiří Imlauf, Jakub König a mnozí další patří mezi ty, které by lidé v Česku bez něj dost možná nikdy ani v takové míře nepoznali. Zda je to dobrá, nebo špatná zpráva, záleží už na nastavení a hudebním vkusu každého z nás.

Mezi ta jména patří i Black Country, New Road, kteří v pozměněném složení přijeli znovu do Prahy. Nabízelo se tudíž otestovat, zda na těch superlativech od kolegů něco je. Nutno říct, že dosavadní příběh samotné skupiny zní místy zajímavěji než její hudba samotná, proto pro neznalé jen připomeňme to nejdůležitější.

Poté, co formace získala první ostruhy a začal si jí všímat jak kdysi věhlasný label Ninja Tune, tak třeba i lidé stojící za Mercury Prize, na níž byli rodáci z Cambridge nominovaní v roce 2021, se o rok později donedávna hlavní tvář a zpěvák Isaac Wood rozhodl kapelu opustit a věnovat se péči o své mentální zdraví. A to se stalo jen pouhé čtyři dny předtím, než vyšlo druhé album "Ants From Up There".

Formace se s nastalou situací rozhodla vyrovnat tak, že náhradu za frontmana hledat nebude a místo toho začnou v kapele zpívat všichni - především ale ženy. Nadto ještě padlo rozhodnutí, že na koncertech nic z prvních dvou nahrávek nezazní naživo, to pro případ, že by se Wood rozhodl časem vrátit. Pozoruhodné rozhodnutí. Kapel, které dobrovolně nehrají své největší hity, logicky mnoho nenajdeme.

Ve zcela zaplněném klubu Roxy to ale vypadalo, že nenadálé změny skupinu nijak neoslabily, dokonce se třeba na merch s vizuály ze třetí studiovky "Forever Howlong" vydané letos v dubnu stály dlouhé fronty. Nedávno nově inovovaný zvuk tradičního klubu navíc zařídili, že minimálně nástroje zněly v prostoru před spodním barem nádherně sytě a čistě. Zlobily lehce jen vokály, kdy zazpívaným slovům šlo rozumět spíše vzácně, to ale možná bylo dáno buď konkrétním místem ke stání nebo nedokonalou výslovností zpívajících, pro něž je práce s hlasem přece jen stále novinka. Až čas a další koncerty ukážou.

Skupina, mající za sebou hraní na Glastonbury, Primaveře nebo SXSW, a k níž bývají přirovnávání jako její duchovní mentoři legendární Arcade Fire, však bodovala především tím, jak jí to všechno krásně hrálo dohromady. Po úvodním, reprodukovaném hitu "Downtown" nejprve koncert odstartovala vpravo hrající a zpívající klavíristka May Kershaw. Po chvíli ji doplnila a vokálně vystřídala uprostřed stojící kytaristka Tyler Hyde. A než skladba dozněla, přesunuli jsme se doleva k na mandolínu hrající a nyní už i společně s ostatními nově zpívající Georgii Ellery. Krátce na to zazněla v její režii další část programu, kdy ji doprovázel saxofon Lewise Evanse, brzy nahrazený flétnou. A tak dále, a tak podobně.

Celkem třináct skladeb pocházejících primárně z nové desky tak v průběhu přibližně hodinu a čtvrt dlouhého a vzhledem k charakteru hudby i velmi poklidného programu bodovalo právě tím, jak si smíšená šestice muzikantů a muzikantek mezi sebou přehazovala role. Ukazovalo se, že není důležité jen to, kdo zrovna hraje, či dokonce sóluje, ale stejně tak i to, kdo momentálně zůstává v pozadí sedět a dává prostor ostatním. To je ta esence Black Country, New Road. To je jeden z důvodů, proč jsou zajímaví.

Nešlo tak o koncert mnoha slov (snad až na dlouhý monolog o vděčnosti v podání bubeníka Charlieho Wayna) a možná ani nemuselo dojít na závěrečné burcování za svobodnou Palestinu, s nímž se s publikem kapela loučila a v programu to působilo lehce rušivě. Vždyť ta rozměrná vlajka na scéně v průběhu celého večera byla výmluvná až až.

I přesto ale velkou část pražských hipsterů nejen ze Žižkova do klubu nalákali muzikanti na koncert kapely, s níž by si úplně klidně mohly hudebně, politicky i lidsky rozumět slečny ze stále ještě slavnějších The Last Dinner Party. A nejspíš tomu tak i je, neboť obě formace jsou, ještě i s například Fat White Family, Shame, Squid, Heartworms a dalšími, reprezentanty tzv. Windmilské scény. I o těchto skupinách samozřejmě Full Moon často a rád píše. Konkrétně v případě Black Country, New Road se ale rozhodně trefil. Stojí za to.