Houpací koně dvacet let patřili k oporám domácí kytarové scény a předním hudebním formacím z Ústí nad Labem. Třicet let společného působení vyplnilo devět vzácně vyrovnaných studiových alb. Poslední, "Desolation Peak", vyšlo v roce 2018 a pak, jak poeticky opisuje tisková zpráva k vydání Imlaufovy sólovky, "dojel vlak Houpacích koní na slepou kolej". Po konci Priessnitz, tedy další, vpravdě kultovní devadesátkové kytarovky, opět citelná ztráta. Ale konce bývají novým začátkem.

Z líhně Houpacích koní už dokázal úspěšně sólově vyrůst David Pomahač (v kapele hrál v letech 1997 až 2007), hlas, tvář i klíčový autor Jiří Imlauf měl v tomto ohledu situaci o něco snazší. Možná právě proto to pozvolné budování sólové podoby a hledání vlastního zvuku. Poohlížení se po možných spoluhráčích nakonec ale stejně vyústilo v rozhodnutí jít s kůži na trh sám, stavět na písničkách, a nikoliv na jménech.

Vzniklo tak bytostně intimní, melancholické album, které určité styčné body s Koňmi nese, samo se ale více než ke kytarovému rocku hlásí ke ztišené písničkářské tradici. Jen příležitostně přidal producent Tomáš Neuwerth k základu akustická kytara - zpěv další vrstvy: střídmé piano, elektronické atmosféry, mandolínu, housle. Vše v podobě, která se netlačí dopředu a nebere prostor sdělení.

Imlauf do prostoru desky vstupuje až nečekaně odhalený a zranitelný. Před posluchačem je sám, se svou vlastní melancholií, která barví okolní svět, jeho prožívání i vzpomínání. Atmosféru dovede vystihnout syrovým, ale stále poetickým obrazem.

Složitým metaforám a básnickému patosu se vyhýbá. Ví, že mnohem silnější než zaumný symbol může být vlastně jen popsání reality: "Jak se stíny do tmy táhnou / od nádražních zdí / jsou automaty s kávou / jediný, kdo bdí." Zkrátka prostý odraz ubíhajícího času s přibývajícími dlužnými úroky.

Jiří Imlauf slovy šetří, v popisech míst ("Předlice") i postav (hrdinky písní "Chlebíčky" nebo "Dáma") zůstává ale velmi přesný a sdělný. Nehodlá se, jako ten osamocený muzikant v zapadlém baru na periferii velkého města, vnucovat. Berte, nebo nechte být, podbízet se vám nebudu. To nicméně někteří mohou vnímat jako slabinu. Nebude-li posluchač věnovat nahrávce soustředěnou pozornost, může mu tak trochu ujet.

"Teď" je dílem zkušeného muzikanta. Jiří Imlauf sice konečný tvar dlouho hledal, přináší ale výsledek velice sebejistý, pevnou rukou vysoustružený a ve své nenápadnosti velmi silný. Stopy DNA Houpacích koní tu samozřejmě najdeme, zamyšlená poetika nahrávky se v tomto ohledu zdá povědomá. Nestává se však tím určujícím. Použijeme-li vlakové přirovnání z tiskové zprávy a o něco jej posuneme, Jiří Imlauf úspěšně přehodil výhybku a jede volným tempem dál.