Na tuzemské hudební scéně se pohybuje více než dvacet let. Začínal v Obří broskvi, pak si nasadil masku a coby zprvu tajemný kuchař Kittchen si první písně a první desku nahrával doma na koleni. Pop-rockovou kapelu proměnil v alternativní písničkářství. A už jako Kittchen začal nejdřív jen mluvit o Zvířeti jménem Podzim, jež se mu zjevilo na jakési procházce ve Stromovce a které se mělo později proměnit v početné hudební těleso, ve smečku složenou z fantastických lidí a muzikantů.

Byla radost tuhle Jakubovu proměnu a tento vývoj pozorovat. To, jak si jde za svým snem, jak na sobě pracuje, ať už jako hudebník, výtvarník nebo alkoholik proměněný na abstinenta. Jak si plně uvědomuje, kde je jeho sen a cíl a plný pochyb ze sebe sama, plný nejistoty a strachů, ale schopný velkých činů a tvrdý práce na sobě samém, zdolává jednu překážku za druhou. Přitom nejen že se těch svých snů dotýká a naplňuje je, ale umožňuje nahlédnout do vlastního nitra i svým posluchačům, kterým je jednak příkladem, následně jim pomáhá objevovat sebe sama prostřednictvím své hudby, textů, obrazů i činů. Prostě inspirativní člověk.

Když pak, po Zvířeti, vydal pod vlastním jménem album "Hvězdy", cítil jsem v tom kus touhy kolonizovat alespoň malý kousek mainstreamu, do něhož se mu nejlíp povedlo proniknout s "Holkou ve tvý skříni", písní, kterou napsal pro svou tehdejší manželku Olgu Königovou a její kapelu Ille.

"Hvězdy" tam směřovaly, po dvou Andělech za album "Září" (Objev roku a Alternativa a elektronika) to vypadalo jako další logický krok. A i když jde o nádhernou desku a titulní skladba je překrásná, otevřená a přístupná písnička pro každého (v dobrém) a i když Jakub pak mohl napsat a nahrát hudbu k prvnímu velkému filmu ("Zápisník alkoholičky"), to vykolíkování si kusu mainstreamu bohužel nevyšlo.

Skromný, citlivý a pracovitý hudebník měl za sebou skvělou nahrávku, stále úspěšněji mu fungovala jeho výtvarnická kariéra. Nádherně mu kvetla rodina, Jakub pracoval na tom, aby se sám stal průvodcem v Maitri dýchání druhým. A do toho se mu najednou na obrazech a črtech začaly zjevovat trochu zvláštní bytosti astronautů a vedle toho přicházely i nápady na nové písničky. Celý ten materiál začal nejprve nenápadně přicházet a on, tak jak to umí, mu byl otevřený. Tak započal vznik "Astronautů". Další kosmické desky Jakuba Königa a jeho kapely. Desky přirozeně kompaktní a vyvážené. Jedno hodně intenzivní vzájemný objetí, jak ji trefně popsal můj kamarád Láďa Veselý.

V devíti nových intimních skladbách nás Jakub bez zábran vpouští až k sobě do své duše, do svého srdce i do svých třináctých komnat. Hned v úvodní "Zakopaný" se svěřuje s nepříjemným zážitkem, který si jako devítiletý vystrašený kluk naplno prožil. Samotnou píseň začal psát už před dvaceti lety, je o vnitřním vzteku, ten úvodní hutný riff mi od prvního okamžiku, kdy jsem ji slyšel (to byla ještě syrovější demo nahrávka), připomíná Caveovu "Dead Man In My Bed".

"Zakopaný" není jediná déle rozpracovaná skladba, která se na albu nachází, "Dolů" měla už v roce 2011 rozdělanou Obří broskev, ale tenkrát se nedostala za první sloku a refrén. A o písničce o náckovi ve mně, tedy o té s názvem "Plán", už vyprávěl před lety v DVTV Martinovi Veselovskému.

Zatímco ale ještě v kittchenovských dobách neměl Jakub problém nás vtáhnout do svý hluboký depky, teď se snaží hledat recepty na to, jak být člověkem, který se nemusí stydět podívat do zrcadla. Jak být laskavější sám k sobě i ostatním. Jak najít první krok pro nějakou změnu, která za to stojí. Což nás vrací k oněm dílčím krokům, které jsem výše popisoval právě o tom, jak se Jakub celoživotně aktivně hledá. Jak na sobě pracuje. Díky tomu se krůček po krůčku a nádech za nádechem propracoval a prodýchal až do svého současného bytí. A jo, pořád je to nejistý kluk, potřebuje sám sebe ujišťovat, že ho na jeho cestě, v jeho proudící řece, čekají nádherný věci. A taky si uvědomuje, že je stále na cestě. Ale minimálně tuší, když neví, kam chce směřovat.

A já jsem mu vděčný. Vděčný za to, že ho můžu po tý cestě následovat. Že mi dá kus laskavý naděje, která je poslední dobou potřeba víc a víc. A že se nebojí pokládat si nejzásadnější otázky. Podobný, jako klade v postapokalyptické "Cestě" od Cormaca McCarthyho syn svému otci, když se ujišťuje, že oni dva jsou přece ti hodní. A náš Jakub, stejně jako ten vyděšený malý kluk v jedné z nejsilnějších písní desky "Zprávy", zpívá: "Řekni, že tentokrát vyhrajou ty správní, a prosím nějak naznač, jestli jsme to my." To je přece ta nejintimněji a nejhlouběji popsaná nejistota a pochybnost. Něco, k čemu potřebuje člověk během svého toulání vesmírem dospět.

Jakub König nahrál zase výjimečnou desku. Opět mu tu hostuje fantastická Nivva (v roztančených "Panenkách" jako černá díra). A jo, já sám možná nemám dostatečný odstup, protože mám už roky pocit, že za mne právě Jakub mluví, že přesně a zcela otevřeně zpracovává myšlenky a pocity, které mám i já. Vnímám tu silný propojení a přál bych opravdu každýmu, aby na něj ta nahrávka působila taky tak.

Ale můžu si dovolit to takhle nadšeně napsat. Nejen proto, že by bylo nefér neotevřít se tu, když to ve svý tvorbě dělá přirozeně i autor tohoto alba. Ale když mi další podobně přecitlivělí kamarádi píšou zprávy typu "Poslouchám to dneska už po čtvrtý. Hezky, moc příjemně a zároveň dost naléhavě se ve mně usazuje a dělá se mnou takový ty věci, který s lidma desky dělat maj"" nebo jinej "Já toho Jakuba normálně nemůžu poslouchat na ulici, tečou mi z toho slzy", je jasný, že to prostě funguje, pokud jste správně naladěni.

A tak, spolu s Jakubem, na závěr už jen doplním to nádherný přání ze singlu "Metronom": "Ať na tebe čeká dobrej den a vítr tě nese, kam ty chceš. Nebo možná ještě víc: ať se ti líbí tam, kde přistaneš. Ať si to zamiluješ, kde právě jseš." A dodávám, že se těším, až se všichni potkáme s kapesníkem a slzama v očích na křtu v Akropoli 24. října nebo 27. října v Kabinetu MÚZ.