Jan Spálený dokázal do blues v českém jazyce vnést nebývalou míru životem otřískané autenticity i textařské vytříbenosti. Po celou svou kariéru zpívá blues obyčejného životaběhu. S nutnou mírou básnivosti vypráví příběhy, které se tak nějak přirozeně míhají kolem něj, a na všechno se dívá s posmutnělým humorem.

Vždycky měl štěstí na textaře - byli mezi nimi mistři Pavel Vrba nebo Zdeněk Rytíř - a muzikanty, kterými se obklopoval. A navzdory tomu, že je Jan Spálený bluesman až do morku kostí, jen málokdy se uchyluje k profláknutým dvanáctkám a žánrovým klišé. I to jej činí jedinečným.

Novinka "Úplně šedivej panáček" přichází tři roky po povedené kolekci "Perseidy". Dvě třetiny alba tvoří původní písně s texty osvědčených autorů, ve čtyřech případech se Spálený obrací směrem ke světovým standardům s českými texty a v podstatě tak smeká klobouk před klasiky.

Je tu "Miss Otis lituje" s textem Josefa Kainara, "Příliš mlád", tedy "Too Young" proslavená Nat King Colem, "Měšťácký blues", které kdysi zpíval Spáleného kamarád a spoluhráč Petr Kalandra, a také "Špitál u sv. Jakuba", do češtiny přetextovaný Zdeňkem Rytířem a poprvé nahraný na desku "Asi v tom bude nějakej háček". Čert ví proč sáhnul zrovna po svém známém hitu, když oněch bluesových či jazzových standardů, které by se daly oprášit, je k dispozici celá řada, nicméně tenhle trauermarsch funguje i v nové verzi skvěle.

S více než osmi křížky na krku má Spálený plné právo nejuchat. A "Úplně šedivej panáček" je skutečně album z podstaty posmutnělé, zpívané člověkem, kterého už začínají síly přece jen trochu opouštět. Ano, interpret zní unaveně, až křehce, opotřebovaný hlas občas zaškobrtne, místy jako by nestačil, láme se, dech těžkně. Pořád je to ale on. Typická dikce, nasazení a ona šibalská jiskra v oku zůstává.

S gustem si tak zpěvák vychutná až děsivé finále "Špitálu u sv. Jakuba", hravost závěrečné "Sedm černejch jezevčíků", libozvučnost některých pasáží ve skladbě "Raněnej bůvol" i melancholii "Miss Otis lituje". Silným momentem se stává i píseň "Ocúny blues", zhudebněná báseň Guillauma Apollinaira.

ASPM, tedy Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, je Spálenému dlouholetou oporou a čerstvý materiál probarvuje svým charakteristickým zvukem. Rytmiku tak zhutňuje kontrabasová tuba Filipa Spáleného, melodie kreslí trubka, respektive křídlovka Michaela Gery, na křehkosti dodává vibrafon Radka Krampla.

Díky hostům (Ondřej Kabrna - akordeon, František Havlíček - tenorsaxofon, klarinet, zpěv) je zvuk desky velmi barevný, úsporný doprovod ("Úplně šedivej panáček") vystřídá řízné skoro-reggae ("Strakatý kotě pozdě k ránu") nebo jazzová, instrumentálně brilantní skladba "Blues pro tuto chvíli". Muzika pokaždé slouží textu a stárnoucímu bluesmanovi, kapela - nepřekvapivě - hraje soudržně a s jakousi pokorou, zároveň neztrácí na hravosti a nápaditosti.

Výhoda tohoto žánru tkví v tom, že s každou další vráskou na bluesmanově tváři získává na autenticitě. Inu, hudba zkušenosti... Jan Spálený má o čem vyprávět. A pokud někdy, abychom parafrázovali titul jedné z jeho starších desek, nemůže popadnout svůj dech, není to slabost, ale upřímnost. Ta, která stále láká posluchače do hudebních klubů, které ve společnosti ASPM dál vytrvale objíždí. Deska "Úplně šedivej panáček" má v sobě tohle všechno pevně vryté.