Vltavu v polovině osmdesátých let založil Robert Nebřenský a už tehdy to byl docela unikát. Leoš Kofroň charakterizoval formaci jako "kočovný magický orchestr", Vojtěch Lindaur mluvil o tradici "rockového kabaretu". Každopádně specifický zvuk nasávající do sebe vše možné, hravé texty plné neobvyklých nápadů i zdrobnělinek, Nebřenského pěvecký projev, to všechno jsou prvky, které dokázaly skupinu vydělit z tehdejší scény. Na konci osmdesátých let se členové hudebně podíleli na představení Divadla Sklep a celkem bez větších problémů zvládli svůj nadčasový sound přenést až do devadesátých let.

Dlouhohrající debut "Mládí i tak velkou lásku bere s humorem" vydali až v roce 1994, o dva roky později následovalo album "Šťastnej jako trám", ale opravdový průlom přineslo až "Marx Engels Beatles". Deska se dočkala nominace na Cenu Anděl, dále ceny nezávislých novinářů Žlutá ponorka a pak druhého místa v anketě časopisu Rock & Pop o nejlepší album devadesátých let.

Druhý život jí, respektive titulní písni, vdechl film Jana Hřebejka "Pupendo", bylo to ale v době, kdy kapela neexistovala. Nicméně, kdo ví, třeba i díky tomu se v roce 2010 vrátila a spolehlivě láká i dnes. To už je každopádně jiný příběh.

"Marx Engels Beatles" v sobě shrnuje onu specifickou esenci Vltavy: Hravost, místy až dětsky naivní, básnivost se zálibou v nesmyslu, schopnost vidět ve světě a v lidech - jakkoliv mnohdy značně absurdní optikou - to lepší.

S hravostí jde ruku v ruce i charakteristický hudební pelmel. Poctivý bigbítový základ čeří saxofon, klarinet i takřka zappovská nevyzpytatelnost (viz sólová přetahovaná v "Konečně volnej", abychom nemluvili do větru), ale i jakási manéžová poetika. Žánrové hranice se stírají a vzniká to, co Nebřenský charakterizuje, přesně i velmi interpretačně otevřeně zároveň, jako "Vltava sound".

Rok 1998 (resp. 1997, kdy se ve Studiích Sono natáčelo) zřejmě zastihl Vltavu v experimentální náladě. "Smutný příběh Váni" tak spojuje funkovou houpavost s rapem a jakousi epickou tragičností hodnou ruských spisovatelů devatenáctého století, podobně se skladba "Holčičina hnízda" noří až do dubových vod a nechává se unášet na výrazné basové lince Martina Štece.

Baladu "Loučí se a končí", která společně s titulní písní a songem "Zajíc a koza" přetrvala jako jistota koncertního setlistu dodnes, naruší pseudo-folklórní pasáž s nervní flétničkou. Šanson "Mayn Rue Plats" si zase hraje s poctivě fonetickou němčinou, což je, pravda, fórek, který v plné kráse vynikne až při pohledu do bookletu, a text doprovází na Vltavu neobvykle temná a chaotická muzika.

Kolekci pak na vlně šťavnatého hardrockového riffu zakončuje "Všechno prohrát, jít a pohoda". Nemluvě o kreativních beatlesovských odkazech v titulní písni. Barev je tu více než na obalu, přesto můžeme "Marx Engels Beatles" označit za velice soudržný počin. Tím zásadním tu zůstává ona poetika, která dovede po svém zpracovat prakticky jakýkoliv vliv.

Aktuální vinylové vydání počin rozprostřelo na dvě černé desky. Tři strany zabírá samotné album v povedeném remasteru Matouše Godíka, na čtvrté straně najdeme bonusy. Tím prvním je výborný remix skladby "Zajíc a koza": OO Bidlo & Stephunk písničku podepřeli hutným beatem a udělali z ní klubový hit pro notně zhulené závěry pařby. Dosud nevydaná "Kouzelná lžička Bulsara" trochu trpí na to, že jí schází obraz - vznikla totiž jako živá nahrávka pro Českou televizi a pouze jako audio ve svém divadelním pojetí nefunguje úplně dobře.

"Marx Engels Beatles" je méně dítětem své doby, než by možná jeden čekat. Více než čtvrtstoletí stará deska příliš nezastárla a ono předem zmíněné přízvisko kultovní jí po zásluze patří. Vltava nikdy neplula s proudem a dílo se zářivě oranžovým obalem to jenom potvrzuje.