Ze tří večerů, pro které Vltava poskládala speciální (a nutno poznamenat velmi košaté) playlisty, jsem vyrazil na ten prostřední, čtvrteční. Bylo plno do posledního místečka - u stolků se svíčkami, vzadu u zvukaře i u baru, což byl fakt, který určitě s velkým nadšením vítala zejména obsluha restaurace. Schopnost číšníků a číšnic proplétat se mezi vlnícími se posluchači s talíři na rukou, sklenkami vín a půllitrů zaslouží smeknout klobouček. Třeba jeden z takových, které měla na hlavě skoro celá kapela.

Ve čtvrtek zahrála skupina celkem 34 kousků, původní setlist se nakonec prodloužil o skladbu "Náruč", jelikož nadšené publikum nechtělo pustit muzikanty z pódia. Rozsáhlý seznam songů nakonec i odůvodnil přestávku, která bývá na koncertech spíše negativem. Ale s vidinou toho, že po hodině hraní čeká pětici hudebníků ještě dalších dvacet (!) písní, byla pauza na místě.

Aktuální album "Spass Muss Immer Sein" zaznělo prakticky celé, scházely jen "Zlata světel záře" a "Pouto". To zásadní pochopitelně přítomní dostali - swingovka "Tati, haló!" publikum roztančila, "Spass Muss Immer Sein" posloužilo jako propojovací téma i doprovod pro samotný křest (vodou z Vltavy, pochopitelně), prog-rocková temnota "Veršuje ležel, veršuje želel" omamovala i živě důrazným saxofonem Ondřeje Klímka, skvělý basový groove Tomáš Uhlíka (opřený samozřejmě o bicí Ondřeje Pomajsla) v klipové "V lese se svítí" patřičně dupal. Hymnu lenivých "Já už dělat nebudu" si pro sebe takřka ukradl klávesák Filip Svačina.

Dost místa měly samozřejmě i starší kousky, hojně se vybíralo z předchozí desky "Čaroděj". Koncentrace povinných položek à la "Kapitán Pejsek", "Marx Engels Beatles" nebo "Zajíc a koza" narůstala s blížícím se finále. Na úplném konci kapela oprášila bluesovou "Všichni lžou!!!" (prý bez souvislosti s aktuálním děním, jak poznamenal po celý večer dobře naladěný Robert Nebřenský, který vyměnil obvyklého červeného Gibsona za modrého Firebirda), k níž se na foukací harmoniku přidal Ricardo Delfino, jinak PR manažer stojící za propagací aktuální studiovky.

Vltava je kultovní, bezpochyby, ale svou platnost neztrácí ani po více než třiceti letech hraní. Naopak, z jejího čtvrtečního koncertu mám dojem, že je důležitější než kdy dříve. Nejen že si drží svou stabilně vysokou autorskou úroveň. Tím podstatným je, že dost možná skutečně "mění svět k lepšímu", jak tu, s jistou dávkou nadhledu, zaznělo. Její někdy naivní, surreálně milé, skoro až zdánlivě dětské písničky - ale s filozofickým přesahem - umějí přetvářet šedivou a černající realitu do barevné podoby, kde stále zůstává prostor na úsměv. Jen absolutní škarohlíd by z druhého křtu "Spass Muss Immer Sein" odcházel zamračen.