Jak se ti líbilo na Rock for People? A jak hodnotíš ohlasy na své vystoupení?

Byl to jeden z mých nejlepších koncertů. Přišlo mi abnormální, kolik na mě přišlo lidí - a to zrovna hráli headlineři. Minulý rok jsem si ještě kupoval lístek, chodíval jsem tam jako divák léta. Bylo to splnění snu.

Zůstával jsem tam na všechny dny, ale letos jsem to pojal spíše pracovně - koncert, meet & great s fanoušky, rozhovory. Bylo pro mě intenzivní pohybovat se ve veřejném prostoru, protože jak je stále ještě čerstvě po soutěži "Survivor", při přesunu od pódia k pódiu mě zastavilo třeba třicet lidí a na toho jednatřicátého už třeba nemáš náladu.

Je to milý, ale už pořád dokola, když se mě cizí lidi ptají, zda jsem měl hlad. Už je to po třech měsících moc. Často jde o lidi, co si myslí, že mě znají, protože jsem byl u nich dvakrát týdně v obýváku. Oni mě reálně znají, protože jsem tam zažíval spoustu emocí, mají mě nacítěného, ale já neznám je. Je to jednostranný vztah, kdy si oni myslí, že jsme kámoši.

Proto jsem se tam schovával v backstageích a partnerských zónách. Občas jsem viděl nějaký koncert. Například Linkin Park mě zklamali. Přišlo mi to strojený. Produkčně i hudebně dobře odehraný, ale chyběl mi spontánní moment. Zdálo se mi to sterilní, chyběla mi dynamika a animace na obrazovkách vypadaly jak z roku '98.

Když se daří, najednou je o člověka zájem, lidi se chtějí na úspěchu přiživit. Pociťuješ to nyní?

Musím si dávat víc pozor, koho si pouštím k tělu. Objevuje se kolem mě spousta lidí, kteří se mnou chtějí spolupracovat. Něco jsou zajímavé nabídky, které mě mohou posouvat dál, ale někteří se mohou chtít pouze zviditelnit na cestě se mnou. Čas ukáže a vyselektuje, kdo to myslí upřímně. Za půl roku, až ohlásí nového "Survivora", se uvidí, kdo chce se mnou dál dělat hudbu a koho zajímám jen proto, že jsem byl na ostrově a držel hladovku.

Co ti dala tato reality show?

Z hlediska psychického stavu jsem zocelenější, ale cítím se podobně jak předtím, možná v nějakých věcech i rozbitější. V jiných jsem naopak jistější. Uvědomil jsem si, že člověk může být sám sebou, a lidi ho buď akceptují, nebo ne. Měl jsem štěstí, že se jim líbilo, jakej jsem, a stal jsem se oblíbencem spousty z nich. Než jsem tam šel, celý život jsem se bál, co si o mně lidí (po)myslí. Soutěž mi dala lehkost. Někomu to může připadat sebestředný či arogantní, ale jak to mám na háku, soustředím se na sebe a jdu s kůží na trh, jaký jsem. Vzala mi soukromí 24/7. Za masku se člověk neschová, ta v tamních podmínkách odejde velice rychle.

Odrazí se nabytá lehkost i do umělecké tvorby? Inspiroval tě pobyt v soutěži k novým textům nebo hudebnímu posunu?

Po třech měsících se vracím do kreativního procesu a teď jsi mě zastihla po třech dnech práce ve studiu. Kreativní proces se změnil, začal jsem psát s ostatními lidmi, nepíšu sám. Účelně se s nimi potkávám a dáváme si hned back to back feedback. Strávil jsem teď hodně času s písničkářem Slavíčkem, je to můj fanoušek, ale zároveň má svou tvorbu. Včera jsem se viděl se Sebastianem, psali jsme společný track. Dřív jsem se hodně zavíral sám do studia. Když se zavážu s někým na termínu, donutí mě to jít to opravdu udělat. Zároveň mám pocit, že mě to posouvá dál, ukazuje mi to jiné postupy.

Chyběla ti na ostrově práce s lidmi tohoto ražení?

Mám pocit, že když jsem tam strávil 73 dní v přítomnosti ostatních lidí, udělalo to ze mě více extroverta, víc trávím čas s lidmi a jsem s nimi radši. Dřív jsem se uzavíral hodně do sebe, dny jsem trávil sám, spoustu věcí jsem dělal sám. Být sám je super, ale radši vyhledávám přítomnost lidí, a to se odráží i v hudební tvorbě.

Jak se spojily vaše cesty se Slavíčkem?

Slavíček je pro mě úkaz tohoto roku - jeho singl vystřelil na přední příčky streamovací hitparády a držel se tam dlouho. Kluk s kytarou. Na to, že je mu málo, píše velice dobře. Jednou jsem šel na Instagram do zpráv a zjistil, že mi psal před rokem, že mám skvělou desku a jak mě poslouchá. Pak jsme se domluvili na schůzce a spolupráce se rozjela. Občas ho musím dost krotit, že je to moc písničkářský, já píšu víc rapově, ale hledáme kompromis. Baví mě zkoumat styl lidí, jejich vkus.

Nová tvorba bude odklon od minulé desky, nebo půjde o pokračování v jejím duchu?

Žánrově jsem našel zvuk, který mi sedí a baví mě. Bude to znít jinak, celistvěji, protože na novinkách dělám s kapelou, tracky proto budou znít líp i naživo, protože studio = live. Mix rapu, popu, rocku, punku, grunge. Tohle mě definuje, ale nerad bych tomu dával konkrétní nálepku.

Neposlouchala jsem tě až do doby, než jsem tě viděla na Rock for People. Od té doby mě to chytlo a pouštím si dokola poslední desku.

To je super, navíc spousta měkčích věcí zní naživo jinak. Na RfP jsem viděl stories na Instagramu, že mě někdo označoval se slovy: "Myslel jsem, že Renne ze 'Survivoru' dělá popík, ale nečekal jsem tohle." Spoustu lidí to může až naživo vtáhnout a stanou se pak mými fanoušky. Což je v dnešní době skvělý, to se moc často nestává, protože jsou lidi online a mají to často opačně. A když to funguje jako u tebe, je to víc real.

Song, který jsi napsal se Sebastianem, je ten, na který jste si spolu sedli po afterparty po vyhlášení vítěze "Survivoru"?

Jak to víš? Do brzkých ranních hodin jsme byli u mě ve studiu. Vznikl tam základ skladby, kterou jsme včera dodělávali.

Jedná se o pokračování předchozího tracku "Příště"?

Je to o něčem jiným. Předchozí track vypadá jako óda na život a užívání života, tohle má víc vztahový kontext. Spojuje nás v rámci tohoto tracku i účast v "Survivoru". Byl první z účastníků, komu jsem zavolal a diskutoval s ním, zda do toho jít.

Nechyběla ti na ostrově hudba? Přece jen se jí obklopuješ víc než soutěžící jiných profesí. A co fanoušci, sledující a sociální sítě - po těch se ti nestýskalo?

To je asi největší věc, co jsem postrádal po nejbližších lidech a rodině. Hodně mi chybělo psát texty a vyjadřovat se umělecky. Trošku mi to vykompenzovala i dřevěná destička, na kterou jsem si vyrýval šroubkem nápady a slovní spojení, fráze, které mě provází doteď. Chodil jsem si zpívat na palmu. Hlas rychle odešel, jak se netrénoval. Měl jsem v hlavě setlist. Svědomitě jsem si opakoval texty, protože jsem věděl, že mě tu čeká spousta dobrých koncertů po příletu, včetně návratového Roxy.

Mrzelo, že jsem tam nemohl mít diktafon či poznámkový blok, protože spousta času by se dala využít ke kreativitě, vymýšlení melodií, riffů, slovních spojení apod. Ale jak jsem tam byl mezi spoustou umělecky založených lidí, dost mě to obohacovalo aspoň takto. S Domi (Dominikou Haškovou, We Are Domi - pozn. aut.) jsme zkoušeli v jedné fázi skládat, doteď mám tu melodii v hlavě.

Ve zmíněném návratovém Roxy jsi měl tričko s nápisem "Free Esmeralda", což pochopí jen sledující soutěže. Jednalo se o jednorázovku?

Nechal jsem si vyrobit unikátní tričko, abych poukázal na ostrov. Přišlo mi to vtipný, protože ve spoustě lidech rezonoval příběh se slepicí, která nám utekla a nikdy se nenechala chytit. Běhá na ostrově doteď. Nedávali jsme to do prodeje, jednalo se čistě o vyjádření myšlenky.

Nyní jsi dal do placu gin destilovaný z rýže a kokosu "Poslední kapka" v limitovaném množství 573 kusů odkazujícím na tvých 73 dní na ostrově. Čí to byl nápad? Vznikl až po soutěži?

Snažíme se dělat specialitky. Začal jsem fušovat do alkoholu. Nevím, jestli je to úplně dobře, protože když vyrábím alkohol, rád ho koštuju. (smích) Nápad vykopli kluci z Garage22, což je pražská destilérka, která pálí hlavně giny. Přišli s nápadem na kokos a rýži. V minulosti jsme spolupracovali na ginu "Problémy v ráji", který jsme dělali z exotického ovoce původem z Vietnamu. To se nám vyprodalo asi za tři dny.

Měl jsem po soutěži spoustu marketingových nápadů: byla tam kauza s Davidem, že jsem ho podvedl po tom, co mi nabídl tři stripsy z KFC, a tak jsem chtěl po příletu oslovit KFC, až se bude blížit tento díl, ale neměli čas a rozpočet. Tak jsem to řešil s konkurencí. Taky nic. Nakonec jsme si to vyřešili soukromě s Davidem a zašli do fast foodu.

V minulosti jsme vařili dvakrát pivo, které odkazuje na moji první sólovku a vietnamský původ. Co bude dál? Toho se bojím, třeba extáze se symbolem skryté imunity. (smích)

Žil jsi dlouho s pocitem, že bys měl získat respekt a uznání. Byl to jeden z důvodů, proč jsi šel do soutěže?

To mě asi žene celý život - získávat respekt a zlomit komplexy z malého města, kdy jsem nikoho nezajímal. Chci ukázat, že za to stojím. Také zde to bylo o překonávání vlastních hranic a ukazování hlavně sobě samotnému, že na to mám.

Aktuálně propojuješ rap s pop-rockem. Přijde mi, že tak vynikne tvůj hlas s nádechem chrapláku. Pečuješ o něj nějak?

Chodím na vokální lekce, kde s Johanou Teryngerovou pracujeme na tom, abych tu distorzi na hlase měl zdravou - abych dokázal hlas vypínat a zapínat. Postupně se dostávám ke screamu, zkoušíme rozsah posouvat, kam to jde. Každý půlrok vnímám hlasový vývoj, baví mě pečovat o vokál. Je to pořád něco, co mě živí, tak se o to chci starat. Hlas je důležitý prvek, proč se lidem líbí moje hudba.

Neskrýváš, že používáš auto-tune i na koncertech. Bez toho by to byla nuda?

Spoustu věcí nahráváme bez toho. V posledním singlu "Nezavoláš" jsme auto-tune používali minimálně, naživo to mám ve vocal chainu, protože hrajeme i starší věci a v rapu jsem to měl na tom postavené. Občas mi to drží hlas i v aktuálních věcech. Ale nemám problém zpívat bez této výpomoci, jak pracuju s hlasem, jde to snáz. Přijde čas, kdy tuto berličku vyřadím úplně. Baví mě barva hlasu, když s tím umím pracovat jako s efektem a nespoléhám na to, že to za mě něco udělá. Ale elektronický hlas dostane víc na steroidech a má to větší grády.

Cítíš se stále jako rapper, nebo už vůbec?

Cítím se jako rapper, co občas zpívá.

Titulek jednoho podcastu totiž zněl: "Necítím se jako rapper. Přestal jsem se bát." Čeho ses bál?

Udělat krok z toho žánru. Je to asi tři roky, co to téma bylo aktuální. Přistihl jsem se, že rap dělám ze setrvačnosti, a bál jsem se udělat ten krok. Chtěl jsem v rapu pořád něco dokázat, a to i sám sobě. Přišlo mi, že zpívat o lásce je teplý, protože to často bylo v tom žánru tabu. Začal jsem být víc upřímný sám k sobě. Baví mě zpívat o emocích, vztazích, o citlivějších věcech než o autu za milion.

Už sis nechtěl s ostatními poměřovat pindíky?

Jsem chlap, občas to ego promluví. Víc než kdy jindy ale dokážu to ego potlačit a dát víc na rozum než na chlapský instinkt.

Organizuješ dvoudenní menší akci Poslední Léto Fest, konanou 29. a 30. srpna v Kostelci nad Orlicí. Našel ses v tom? Baví tě plánovat a organizovat?

Nemám pocit, že bych jako pořadatel dělal nějaký extra velký věci. Festival navazuje na koncerty ve východních Čechách, které jsem si pořádal sám v rámci tour. Pocházím z tohoto regionu, mám tam rodinu, přátele, dobré vztahy. Pořádal jsem tam jednou za rok koncert, který byl i setkáním s nimi. Už mi kapacitně nestačil klub v Rychnově nad Kněžnou, a tak jsme to přetavili do formy festivalu.

Letos je prvně dvoudenní, ale stále komorní, koná se na koupališti. Ta role mě baví, protože to dělám na Rychnovsku a pro své kamarády. Vyrůstají tam nové generace a mě vždy štvalo, že tam to kulturní zázemí není tak dobrý. Doteď se tam nepořádají koncerty progresivních mladých kapel. Dějí se tam městské slavnosti, jarmarky, ale cítím z toho setrvačnost a vyčpělost, proto se snažím vytvořit akci, na kterou budou rádi chodit mladší i starší. Chci tam dávat aktuální interprety v přátelském duchu. Ale nedokážu si představit, že bych to dělal jinde.

Takže Forum Karlín příští rok asi nebudeš mít ryze na starosti? Už máš vizi, v jakém duchu se koncert ponese?

Vím, co všechno se děje, ale figuruju tam jako kopie mailu. Vím, že věci se dějí, diskutuji s lidmi, musí to nést formu - je to ze mě. Ale ostrov mě naučil, že mám delegovat práci, nemusím být u každého kroku. Byl jsem pryč dva a půl měsíce a kariéra neskončila, naopak lidi to tady zvládli i beze mě.

K Foru Karlín - 16. května 2026 tam bude křest alba, na kterém dělám, ale zároveň půjde o krátkou rekapitulaci předchozí tvorby, protože to chci udělat pro fanoušky, kteří jdou se mnou tu cestu. Bude to největší koncert, proto chci, aby šlo o průřez mojí kariérou, ale o žádnou přehnanou nostalgii. Mám v hlavě koncept a název, ale ještě jsem to nikomu neřekl.

Minulá deska byla první, kde ses tolik nelitoval. Půjdeš i nadále touto cestou?

Mám pocit, že se lituju na každé desce. Písničky píšu v sebelitujících chvílích nejčastěji. Smutnějších, depresivnějších, kdy se potřebuju vypsat a na to navazuju kontrastem, kdy v posledních skladbách miluju život. Tematicky se album nesnažím korigovat. Budou to věci, které cítím - sbírka fragmentů, emocí, které jsem během roku či dvou nasbíral.

Nedávno jsi vydal singl "V cizí posteli". Jak se jezdilo v posteli po Praze při natáčení klipu?

S nápadem přišel Ondra Kudyn, který klip režíroval a točil. Míra Helcl pomohl s castingem na holky. Projíždět se Prahou na posteli a sledovat lidi, jak na nás mávají, byl úžasný zážitek. Nepanovalo zrovna nejslunečnější počasí, naštěstí se to do vizuálu nepromítlo.

Na přelomu roku jsi na sociální síti psal, že rok 2024 byl ve znamení říkat všemu ano a že cítíš, že rok 2025 by měl být o tom říkat ne. Děje se tak?

Myslel jsem, že to budu dělat víc. Domníval jsem se, že dojdu k prozření, že celý život žiju špatně apod., že přijdu na extrémní smysl života. Ale na ostrově jsem si uvědomil, že žiji hezký život - jsem na správném místě, ve správný čas, vše, co se děje, tak má být. Takže i letos říkám spoustě věcí ano a jsem velkej Yes Man.

V tvých písních se opakuje fráze "Let's Go!". Vystihuje tě toto spojení?

Ta fráze mě žene kupředu - že je stále co dělat a posouvat.

Jaké to je dostat košem v rámci spolupráce? Narážím na odmítnutou nabídku Jirkou Macháčkem.

Já byl celý život víc odmítaný než přijímaný, takže to ve mně nic nezanechalo, zpětně jsem rád, že to nevzniklo, třeba by to nebylo dobrý. Dřív jsem byl posedlý tím spolupracovat hodně s lidmi a zkoušet experimentovat, což mě stále baví, jsem tomu velice otevřený, ale nějaké věci k sobě pasovat nemusí za každou cenu.

Na koho máš teď spadeno?

V rámci nového alba dělám na singlu se Sebastianem, rád bych oslovil Greye. Jsem v kontaktu se zahraničním umělcem Call Me Karizma. Po tom, co jsem ho viděl v roce 2023 na Rock for People, jsem ho označil na Instagramu a od té doby jsme si začali psát. Bylo by zajímavý jet za ním do Kalifornie.

A co třeba Yungblud?

Ten by mě samozřejmě zajímal. (smích) Ale není to úplně vzor, kterým bych se inspiroval, baví mě jeho přístup k životu, zvuk, ale na stejné úrovni mě inspirovaly kapely Green Day, Bring Me the Horizon, MGK. Spíš to vnímám jako vlnu umělců, kteří s rockovým zvukem míchají elektroniku a mají i rapovější vyjádření.

Takže v říjnu nejdeš na jeho koncert?

V ten den mám svůj vlastní koncert. Ale shodou okolností můj osvětlovač jezdí tour s Palaye Royale, kteří cestují jako předskokani Yungbluda. Takže spíš pojedu na něj někam za hranice a bude zajímavé vidět zákulisí v zahraničí, pokud mě on protáhne do backstage.

Co ty a kytky? Odkazuji tím na vizuál posledního alba.

Nevím, zda budeme ještě držet tuhle image slunečnic. Už jsem přeslunečnicovaný, ale stále to bude ke mně patřit. Pořád to bude víc černý než žlutý.