Bylo by trochu podivné, kdyby mě jako šéfredaktora musicserveru a hlavně hudebního fanouška Ceny Anděl či jejich předchůdci s jinými názvy míjely či nezajímaly. První předávání proběhlo už v roce 1991 jako Výroční československé hudební ceny a matně si vzpomínám, že jako čerstvý teenager jsem tehdy přenos v televizi viděl.

Od té doby jsem jich zhlédl samozřejmě více, mnoha předávání jsem se účastnil jako člen poroty (neboli Akademie populární hudby) a zažil lepší i horší ročníky.

Dnes jsou Andělé nejen mezi muzikanty, ale i mezi hlasujícími považováni za prestižní akci, ale nebylo tomu tak vždy. V dobách, kdy na slavnostním večeru vystupovala třeba Lucie Vondráčková, mezi hudebními publicisty i pisálky často označovaná za dno tuzemského popu, u které jsme snobsky předstírali, že neznáme nikoho, kdo ji poslouchá, se do poroty opravdu nikdo nehrnul. Ceny prostě měly opravdu špatnou pověst po všech stránkách.

Já jsem se nechal přesvědčit v roce 2010, protože jsem chtěl co nejvíce podpořit Charlie Straight, za celou dobu mého hudebního psaní pro mě nejlepší a největší domácí objev. Z té doby ve mně zůstaly dvě silné vzpomínky.

První. Při návštěvě rodičů mé ženy na mě oba s úsměvem pomrkávali a pak mi pyšně dali přečíst výstřižek z regionálních novin s článkem o tom, že jsem se stal členem Akademie populární hudby. Hanbou jsem se málem propadnul. Ze zpětného pohledu se to zdá možná trochu nepochopitelné, ale v té době jsem se za to opravdu trošku styděl - jako bych se paktoval s nepřítelem. Jenže chcete-li změnit (tehdy místy opravdu otřesné) nominace a výsledky, musíte to dělat zevnitř.

Druhá. Protože se v několika ročnících, včetně tohoto, hlasovalo živě, stal jsem se svědkem situace, jak se okolo mě několik rádiáků opakovaně dohadovalo, koho zvolí, protože "ty vole, já z těch tří nominovaných nikoho neznám. Slyšel jsi někdy o těch Toxique?" Stejná partička na mě taky několikrát překvapeně koukala, když jsem po trojnásobném vítězství Charlie Straight tleskal a hlasitě fandil. Připadal jsem si jako jeden z mála opravdových přítomných hudebních fanoušků, zatímco ti ostatní byli z businessu.

musicserver se poté dokonce na několik let stal mediálním partnerem Andělů a mezi členy akademie vstoupilo více našich redaktorů. A minimálně od roku 2017, kdy se pořádání chytila Lucka Hájková a spol., nemám s akcí, co se týče nominací i výsledků, nejmenší problém. A to i přesto, že se z mých tipů často nedostane mezi trojice nominovaných vůbec nic.

Předávací večer se sice občas úplně nepovede, lidi nadávají, že to byla nuda, moderátoři trapní, zvuk u televize jak z... plechovky, nedá se ale popřít, že alespoň v bublině spojené s hudbou mají Andělé prestiž, jakou by měli mít. Ta bublina je totiž přece jen docela velká.

A těm ostatním mimo ni je stejně jedno, která Vondráčková tu cenu za zpěvačku roku dostane.

Když se navíc čas od času povede nějaké vystoupení jako to přiložené níže, úplně to stačí.