Že starší vždy nadávají na ty mladší, protože za jejich dob bylo vše lepší, lidi slušnější, hudba opravdu hudba... patří k lidstvu snad odjakživa. Ale co se týká muziky, snad každý aktivní posluchač si v mládí říká, že jemu se to nestane. Že on bude určitě výjimka.

Však mám naposloucháno! Na mě si nepřijdou. Čím by mě asi tak muzikanti mohli v budoucnu překvapit, že bych přešel na druhou stranu barikády a jejich produkci považoval za odpad a začal tvrdit, že za nás to bylo lepší, protože se hrála opravdová hudba, a ne TOHLE?

Že muzikanty na pódiu nahradí elektronika? My vyrostli na "Born Slippy"! Že budou kytary tak tvrdé, že nás z nich budou bolet uši? Jen houšť a tvrději! Že budou písníčky moc krátké? 'Trezor'! Nebo naopak moc dlouhé? Pink Floyd! Kdepak, já budu v pohodě a vždycky poslouchat i hudbu pro mladé a nebudu ji hanět.

Jenže útok přišel, minimálně v Česku, z úplně jiné strany. My těm mladým prostě nerozumíme, co zpívají! Dodnes si vzpomínám, když jsem poprvé slyšel "stuck in the cloud" od Pam Rabbit a až u konce skladby, nebo možná dokonce při druhém poslechu, mi došlo, že ta písnička je teda asi… česky.

Nejde ani tak o to, že mlaďoši používají v textech anglická slova či anglicismy - někdy jde sice spíše o lenost a módu než nutnost-, v jiných zemích se to děje běžně taky. K-pop by se bez nich určitě nestal tak populárním, kdyby se neasijští posluchači neměli v textech čeho chytit, i když jde třeba jen o kousek refrénu. Hlavní problém se jmenuje odborně mumlání.

Streamům už nějakou dobu vládne mladý český pop a samozřejmě hlavně rap, jehož hlavní zbraní vždy byly texty. Teď už je to ale jedno, protože při nulové artikulaci, ignoraci přízvuků v češtině a dalších základních pravidel jim stejně nikdo nerozumí. Co začal Ben Cristovao a zdárně v tom pokračují Calin, Sofian Medjmedj či zmíněná Pam a mnozí další, se stalo standardem.

Jenže třicátníci+, boomeři a podobně si můžou stěžovat, jak chtějí. Když totiž s mumláním a všemi ostatními prohřešky proti českému jazyku konfrontujete teenagery či dvacátníky, jen se na vás nechápavě podívají. Oni totiž těm svým hudebníkům rozumějí a v klidu s nimi odezpívají i celý koncert.

Pokud chce boomer jako já alespoň trochu proniknout do hudby, která u nás vévodí streamovacím žebříčkům, jde to ztuha. Ono to totiž opravdu bolí. Stojí hodně úsilí, aby se tento typ projevu člověk naučil poslouchat. Asi jako když se masožravec rozhodne do svého jídelníčku natrvalo zařadit brokolici.

Odměna ale může být sladká. Pro mě se třeba díky cílené snaze nenechat se mumláním odradit stalo album Pam Rabbit "I Love The Internet" nejlepší domácí deskou roku 2023 a ze songu "Modrý světlo" mě mrazí ještě teď. Ale že bych zas musel slyšet všechno od všech, to fakt ne.

Nemyslete si, že bych radši nechtěl, aby všichni výše zmínění a kvanta jejich následovníků češtinu neprasili. Chtěl! Naštěstí mi už ale jejich projev nebrání v objevování jiných kvalit jejich hudby. Byla by přece škoda, kdyby vaše rodiče a prarodiče od poslechu Beatles odradily ty jejich nechutně dlouhé vlasy...