TOPlist

Rok 2024 v hudbě podle Hanky Bukáčkové - Rok návratů na scénu, ale i odchodů zásadních členů, příklonu k češtině a písničce jako takové

26.01.2025 18:00 - Hana Bukáčková | foto: Martin Linhart

Sto lidí, sto chutí. To platí ve všem, i v hudbě. Nejradši a nejčastěji píšu o české scéně, kde jsem doma, takže se ohlédnu především za ní v loňském roce. Vyzdvihnu to nej, co mě bavilo svojí energií, protože je škoda času zabývat se něčím, co se třeba nepovedlo.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1


Srdíčko mi nejvíc zahřáli Imodium, se kterými jsem srostlá od puberty a jejich pauza na neurčito se zdála fakt nekonečná. Zažili comeback se vším všudy. Už zkraje dubna slušně zaplnili Forum Karlín - protože nejsou troškaři, když návrat, tak ve velkém, jak se sluší a patří. Do koncertu zakomponovali doslovné předání žezla nad bicími, kdy spoluzakládající Kárl předal paličky v půlce setu Adamu Jánošíkovi, který posléze opustil The Atavists. K tomu na podzim přidali slušně našlapaný rockový granát v podobě alba "Horizont" (za mě nejlepší rockový počin loňska), který rozmetal všechny pochybnosti, že by to s tím návratem snad nemysleli vážně.

O chlup víc bych hodnotila novou desku "Tady to máš" od Tomáše Kluse, který na ní oprášil písničkářství. Celkově mě album za srdce chytlo svojí křehkostí, přímočarostí i veselostí, kdy zpěvák nesahá po politických strunkách, které já v osobním životě vypouštím.

To, že jsou úkazem něčeho jiného, zhmotnila formace Byt číslo 4, která debutovala deskou "Čtyři stěny" a mnozí si ji brali jako předkapelu. Přirovnala bych je k mladé Vypsané fiXe, snoubí v sobě pořádnou dávku špinavosti a neučesanosti, což je v dnešním světě upřednostňujícím dokonalost, strašně fresh.

Co se týká noviců na scéně, podle mě nebyl loňský rok zásadní a obešel se bez zásadních komet. Jsem boomer, takže moc nevnímám popové hvězdičky prznící češtinu. Nový vítr do plachet by mohla pustit nově vzniklá superformace Reflections of Karma, která se dle mého úsudku dala dohromady tehdy, když koncertní pauzičku zažívaly formace Gaia Mesiah a Krucipüsk, z nichž pochází polovina - Joshua Stewart a Tomáš Hajíček ml., k nim se přidali Maťo Mišík a mikrofonu se chopil Travis O’Neill z dnes nefungujících Pipes And Pints. V tomto případě jde o takovou sázka na jistotu. Koncertní premiéra je teprve v očekávání, zatím vyšel pouze jeden singl.

Vloni vsadili nově na český jazyk interpreti jako například Klára Vytisková, Thom Artway, Monkey Business či Jordan Haj, kteří do té doby zpívali hlavně anglicky. Nejlépe se s tím popasovala Klára, čeština jí sluší, žádný trendy nádech či špinění mateřštiny. Navíc šla po hloubce. Zabodovala koncepčním albem "V+++", kde se boří ve svém světě, koupe se v pocitech a jde po základních hodnotách, na něž v letošním roce naváže druhou půlí "+EGA", kdy půjde ven, do světa, mezi lidi. Nádherně tak vše do sebe zaklapne. K první již vydané půlce vydala ke každé písni klip, které na sebe navazují. Přitom nešlo o nic finančně náročného, jen si pohrála s nápady a lowcostovým řešením, kdy se vše odehrávalo během pár dní v únětické sokolovně.

Ale i Jordan mile překvapil s češtinou, vlastně zaskočil i své nejbližší, když krom dlouho uvažovaného debutu v angličtině přihodil také druhou placku "Bez jména a příjmení", která zní křehce, bez příkras, jde po songu jako takovém, kdežto v angličtině zní monstrózně a světově, plného zvuků. Obě desky jsou parádní, díky za ně.

Zajímavé spojení si připsali na konto písní "Smoke and Fire" Márdi z Fixy a Redzed, ale třeba i John Wolfhooker s Rodanem v "S.T.F.U." nebo Elektrïck Mann s Markétou Irglovou v songu "Problém". Vždy jde o na první dobrou nespojitelné věci, které naopak překvapily sehraností, a byly tak důkazem, že hudba opravdu spojuje a bortí žánry a stereotypy. Co nebylo překvapení, byl dvojsmyslem zalitý vtipný song "Chtěl bych hrát na tvůj aparát" Vojtaana s již zmíněnými Elektrïcky.

Jako uragán na scénu vtrhli Lufťáci, skupinka známých muzikantů, u kterých jste stále s jejich debutovým počinem na vážkách, zda to myslí vážně, nebo si z toho dělají jenom prdel a zesměšňují Čechy zdomestikovanou country. Na pole tohoto žánru zabruslil i Michal Horák s písní "Hustej Joe", kam si k mluvenému slovu přizval herečku Sandru Novákovou. Také Marpo se na nové desce nechal country, respektive její americkou odnoží, inspirovat.

Kategorií samou o sobě je charismatická Rozálie. Druhá všeříkající deska "Láska, hlína, rýč" není žádný kýč, popasovává se s jedním vztahem, který prošel koloběhem a skončil u kytek, ale těch pohřebních, ne svatebních. Kvituju její vyřídilku a to, že se s tím moc nemaže, jako život a osud s některými z nás. Akordeon v kombinaci s její interpretací je fakt sexy. Klip "Já už nechci" patří k tomu nejlepšímu, co se u nás vloni natočilo. Korunu tomu ale dala Vesna v písni "Moravo", kde snoubí extravaganci s lidovým venkovem a rapem.

Co se týká songů, nejvíc se zadařilo Davidu Kollerovi ve skladbě "Stejný", Emmě Smetaně a Jordanu Hajovi v dráždivé "Love is Blind", melodickému "Space" od Pam Rabbit, nadupanému "Dead Inside" od John Wolfhooker nebo Jamaron a jejich "Gambleru", kterému stejně nikdo neřekne jinak než "Hráč".

Potenciál na rádiové songy mají O5 a Radeček, kterým to poté, jak byli léta přehlíženi mainstreamem, přeji. Důkazem je povedené album "HoraLove". S novou deskou se dobře popasovali Xindl, Skyline, první se zpěvačkou Natálkou, či Portless, kteří po pauze naskočili plni energie s apelujícím řízným songem "FreeFreedom".

Rok přinesl i "škatulata, hýbejte se". Svoji sestavu někteří obměnili. Od Mňágy odešel spoluzakladatel a rodinné stříbro kočičí zlato Ing. Martin L. Knor. Durex opustil Hentai Corporation. David Koller zamával Lucii, jeho post nahradil Viktor Dyk. Tomáš Vartecký zůstal v Kurtizánách z 25. Avenue sám. Obklopil se novou sestavou. Krucipüsk zrušili koncerty kvůli bouračce frontmana a Gaia udělala stopku kvůli bojům se zpěvaččinými démony. Dymytry vstali z popela díky Noidovi, který vzal pevně do svých rukou frontmanství a rázem formaci pěvecky povýšil a zatraktivnil. Kapela Nebe scénu opustila na dobro.

Ale nejenom se brečelo, taky se slavilo. Jako třeba Fixa třicet let, ta hned několikrát, prvně na Rock for People, kde jí patřil nejdelší set ze všech, hráli dvě hodiny, kdy si pozvali kupu hostů, pak třeba speciálním dvojákem na Střeleckém ostrově v Praze a před Vánocemi to uzavřeli vyprodanou Lucernou. Cocotte Minute se ohlíželi svojí bestofkou v podobě prvního vinylu za dvěma uplynulými dekádami. Do kin vešel konečně dokument "tata_bojs.doc" mapující pětatřicet let souhry kapely z Hanspaulky. Zrní oprášili "Následuj kojota", od jehož vydání uplynulo deset let. Do nového kabátku oblékli "Hýkala", kterého transformovali do kostela. Hudebním svátkem pro mě byl tradičně Rock for People, už asi moje čtvrté dostaveníčko na Rammstein v Letňanech, návrat Linkin Park, ale i nová deska Green Day a loučení se Sum 41.

Loňský rok nebyl tak špatný. Skupina roku: Imodium, zpěvačka: Klára Vytisková, zpěvák: Tomáš Klus. Věřím, že letošek bude ještě lepší. Dobré muzice třikrát nazdar a na viděnou třeba na nějakém koncertě!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Souhlasím