Už uplynul rok a půl od chvíle, kdy partička kolem Vaška Bláhy vydala zatím poslední desku nazvanou "Bazilišek". Tu připomněl maskot, který vítal přicházející návštěvníky. Mnozí jeho přítomnosti využili ke společné fotce. Kdo čekal, že se objeví i na pódiu, ten se nedočkal. Večer se obešel bez předkapely, ale nebyl by to Divokej Bill, kdyby si nepřipravil něco speciálního.

Večerem, potažmo celým turné, provázel moderátor Ondřej Pech, který si s muzikanty vystřihl i písničku "Batalion". Jako první ale dostal prostor dvacetiminutový dokument. Nešlo o časosběrný snímek, ale spíše o natočený rozhovor s jednotlivými členy a potažmo celou crew zastřešující zázemí souboru. Moderátor v něm kladl jednotlivcům dotazy, kterých se každý zhostil podle svého. Většinou odpovídali standardně, ale Štěpán Karbulka chtěl být za toho nejvtipnějšího.

Otázky se vracely k velkým koncertům v O2 areně z let 2019 a 2024, které oslavovaly 20 a 25 let jejich existence. Sama jsem se jich zúčastnila a ráda na ně vzpomínám. Slyšeli jsme například, jak se pánové připravovali na tyto megaakce, jak si je užili, co dělali během covidu, kolik si vydělali díky těmto vystoupením, jak řeší vizáž či podle čeho vybírají předkapelu.

Od frontmana jsme se mohli mimo jiné dozvědět, že na poslední turné poskládali setlist díky bodovacímu systému v excelovské tabulce. To je asi nejzajímavější, co jsem slyšela.

Někteří nudící se fanoušci promítání proklábosili, díky čemuž vím, jak za mnou stojící stráví víkend na horách. Ale teď vážně - takové lidi bych zabila. S neustále žvanícími návštěvníky během pauz, ale i při písních, se potýkám pořád - člověk si pak říká, proč tam tito lidé vůbec chodí, případně proč si nestoupnou někam dál, aby ostatní nerušili. Na druhou stranu platí, že tuto část asi mohli Billové udělat zábavnější, jinou formou, čímž by si získali větší pozornost sledujících.

Po skončení promítání došlo k zapojování aparátů do beden. Během této asi pětiminutové chvíle vznikl prostor pro položení dotazů. Moderátor se pohyboval mezi fanoušky s mikrofonem, zazněly proto otázky typu, kde bude after party, jestli by se hudebníci zúčastnili "Survivoru", kolik jim je let, jak jsou na tom zdravotně, zda mají trému, jestli sedí ve vaně na špuntu, co právě čtou a tak dále. Odpovědi zazněly spíše heslovitě.

Ještě před začátkem hraní utrousil Štěpán poznámku na svůj outfit v podobě trika Ikea s výzvou, aby si lidi tipli, kolik ho tento kus oblečení stál. A taky zmínil, že přeje hezký Vánoce. Klasika - jeho humor, který nemusí sednout každému, stejně jako poznámka během hraní, ať jdou všichni však vy víte kam. Ale je třeba trocha nadhledu.

Setlist odstartoval příval "Tsunami". Krom klasických hitů, kterých už má formace za tu dobu nespočet, zazněly i méně naživo hraná "Říše snů" či "Obejmi stromy". Na některé songy nestačil bubeníkovi Marku Žežulkovi cajon a sedl si za bicí, jako například v kouscích "Lásko", "Magistrála" či "Takovej pocit" nebo pak v závěrečné čtvrtině. "Námořnická" začala pískáním melodie. Hned potom následovala plejáda gratulací, které vyjmenovával Karbulka, nezapomněl ani na toho nejvyššího z Lucerny, který oslavil kulatiny.

Během songu "Takovej pocit" se zpěvák Bláha vypravil s mikrofonem do publika. "Znamení" obohatili skákači, jak je nazývá kapela, tedy fanoušci, kteří poskakovali za jejich zády v ústraní, a vybídli tak dav k pohybu. Frontman udržel balanc, když vylezl na svoji barovou židličku, na které při zpěvu seděl. První hit "Plakala" nejprve suše, bez šťávy, odříkal, aby se to nakonec proměnilo v notorickou klasiku a rozjelo na plné obrátky.

Nechyběli hosté, ale nešlo o známá jména. Až na výjimku se jednalo o rodinné příslušníky. Na "Malování" došel Jackův dlouholetý spoluhráč, kytarista (bohužel jméno jsem přeslechla kvůli kraválu). Utrousil poznámku, že byl i na předchozím koncertě v Lucerně před dvěma dekádami, jen v jiné roli - stál za barem, a kdo tam stojí dnes, může se za dalších dvacet let ocitnout na jeho místě. Skandující fanoušci pohřbili nejen mluvu a oslí můstky mezi písněmi, ale i typické houslové sólo, které zaniklo, takže tento typický moment jsem si nemohla vychutnat. Platí to i pro některé další songy.

Na scéně nemohli chybět synové baskytaristy Jurdy - Honza (na "Alkohol") a Jakub (na "Bohužel" a "Rozárku"), kteří se vystřídali po jeho boku v závěru. Na závěrečnou písničku přispěchala i dcerka frontmana, aby ho tradičně podpořila v "Rozárce", jak tomu bylo třeba při křtu vinylu poslední řadovky v Loděnici Trója. Telefony svítily jak o život při "Unisono".

Dvouhodinové hraní bylo oproti loňskému koncertu v O2 areně jiné, a to jak setlistem, tak konceptem, zkrátka návrat do kulturáků. Když jsme u toho bilancování, zmiňme, že akustické turné oprášil Divokej Bill po deseti letech (což je škoda, repertoár skupiny k této podobě přímo vybízí) a do Lucerny zavítal na sólový koncert po dlouhých dvaceti letech. Prvně tu kapela hrála v době svého největšího boomu, kdy v rádiích rotovaly songy "Znamení", "Takovej pocit" a další z alb "Mezi nima" a "Svatá pravda". Pro mě kultovní záležitosti.

Jednalo se o příjemný úvod koncertního roku, až na decibely, které mohly být vyšší, a nižší od některých přítomných. Ale více budu přece jen vzpomínat na koncerty z kulturáku v Libni, tedy z O2 areny.