Pokud jste letos zavítali na festival Metronome Prague a navštívili vystoupení Honzy Ponocného aka Circusu Ponorky, nemohli jste litovat. Na fontáně odehrál v nádherném setu spolu s Deep Blue Sea Orchestra písně, které napsal k filmům převážně Alice Nellis. Posluchači se mohli dojímat u známých scén ze snímků "Andělé všedního dne", "Buko", "Mamas & Papas", "Revival" nebo "Perfect Days". A když jsem se díval na projekce z filmů, moc pěkně nasvícenou scénu a poslouchal famózní muzikanty, byl to aspoň pro mne vrchol celého festivalu. Fakt.

Když jsem si ten koncert užíval, tančil a nechával se vtáhnout někam mezi anděly, kteří pomáhají převádět smrtelníky na druhou stranu nebo do výběhu ke koni Bukovi, bylo mi nádherně a říkal jsem si, jaká je škoda, že řada kousků, které tehdy na Výstavišti zazněly, nikde nevyšly. Teď už to neplatí, protože další z desek Circusu Ponorky, "Lost Angeles", stojí právě na nich.

Honza Ponocný má talent na chytlavé melodie, jde o rozeného hitmakera. Jeho písničky si snadno zapamatujete, vynikají jasným rukopisem a skrývá se v nich vždycky nějaký emoční oblouk. Není to jen čistá radost nebo ryzí melancholie, ale bývá tam něco navíc. V těch přímočarých pop-rockových skladbách často cítím velký kus naděje, porozumění, sounáležitosti. Dojímám se a užívám si, jak si se mnou při poslechu Ponocný hraje, jak jednotlivé emoce gradují a zase odcházejí. Svou hudbou, jako i ostatní skladatelé filmové muziky, dává pohyblivým obrázkům duši a je v tom u nás nepřekonatelný. A samozřejmě to funguje i bez těch obrázků.

Album otevírá "All That Matters" z filmu "Andělé všedního dne". Slovy ji opatřil John Riley, s nímž Ponocný už roky spolupracuje - a i na této nahrávce dostal jako autor textů nejvíce prostoru. Písnička o důležitosti a jedinečnosti každého okamžiku začíná melancholicky a roste k filozofování o tom, že každý okamžik je sám o sobě pokladem a drahokamem. Celé to vygraduje přes smyčcovou mezihru, pořád se to drží na té rostoucí vlně, kterou podtrhují slova, že ten jedinečný okamžik se děje právě teď. Nádhera.

"Joyride, Joyride" z filmu "Buko" na desku spolu s Ponocným nazpívala britská písničkářka Emilly Burns. Tu shodou okolností můžete znát taky z Metronomu. Tady si napsal text sám Ponocný a jedná se vlastně o jednoduchý a přímočarý lovesong o vzájemném hledání a nacházení se. Tento snímek se v tracklistu dočkal několikanásobného zastoupení, zmíním ještě alespoň "Higher" pro její nádherný růst nebo "When The Moon Becomes The Sun", dramatickou skladbu plnou naděje.

Famózní je ale také "Overboard", tu známe z filmu "Mamas & Papas". Nahromadily se v ní smutek a mizérie, v nichž se nejdřív topíte, ale pak dojde k výhřezu pozitivní energie a praní se se životem. Zase nádherně zaranžovaný Deep Blue Sea Orchestra a vznikla z toho dojemná filmová kompozice s obrovským zvratem. Její text napsal Brad Stratton a filmuznalý člověk při poslechu nemůže nevidět Zuzanu Bydžovskou, která se v těžké životní chvíli rozhodla ukončit svůj život při potápění v oceánu. Když si ale v hloubce sundá dýchací přístroj, objeví se keporkakové s mládětem, které jí pomůže najít smíření se ztrátou milované dcery. My citlivější povahy brečíme jak u tohoto dramatu, tak teď u desky.

Zastavit by se takhle dalo u každého songu, já ale vypíchnu už jen "Rain". Možná ho znáte z Ponocného alba "Do It Yourself" z roku 2008. Vyplatí se někde si ho najít a porovnat s aktuální verzí. Díky ní skladba dost rozkvetla a vybarvila se, aranžérsky se zcela proměnila a stala se duetem, v němž zpívá Yannick Tevi, muzikant a zpěvák z Vanuatu, žijící v Česku. A objevila se i v seriálu České televize "Dabing Street".

"Lost Angeles" je nejpříjemnější deska letošního roku. A i když vlastně moc nevím, co se dnes hraje v rádiích, protože si hudbu pouštím sám, přesně Ponocného písničky bych si tam uměl představit. Snad je tam hrají. Moc bych si to přál.