Andrea Konstankiewicz je jedna z osobností, která je spojována s novou generací tzv. brněnské alternativy. Na violoncello napřed získala klasické vzdělání, nějakou chvíli působila i v klasických orchestrech, o jejím působení na poli hlasitější hudby jsme se mohli doslechnou v průběhu devadesátých let hned několikrát. Fungovala jako jedna z hlavních osobností mezinárodního uskupení Rale (o něm se i na musicserveru psalo hojně), současně s tím v bigbítověji laděné kapele BOO. Přibližně před třemi roky založily s kolegyní-cellistkou Dorotou Blahutovou-Barovou komorní duo Tara Fuki, nedlouho na to vydaly desku "Piosenky do snu" (Indies records, 2001), se kterou se jim podařilo prorazit nejen u nás, ale i ve velké části Evropy, ostatně byla načata i invaze na jiné kontinenty. Zatím nevyčerpaný tvůrčí potenciál se rozhodly zúročit nedlouho na to, ze studia, respektive z akusticky dokonalých prostor renesančního zámku v Nesovicích u Vyškova, se vrátily letos v září. U stejného vydavatele právě vydávají nové album "Kapka". Nejen o něm jsme s Andreou vedli řeč.

Jak se vedlo, komerčně i divácky, první desce Tara Fuki ?

Tuhle otázku bychom měli položit spíše Indies Records, u kterých naše CD vycházejí. Určitě ale nebyli nespokojeni, když se nám nabídli i k vydání druhé desky. My s ní jsme spokojeny, na koncertech i v zahraničí se prodává hodně, své dojmy z ní nám posluchači často posílají e-mailem. Každý tu desku vnímá a interpretuje po svém, ale líbí se moc.

V čem tkví podle tebe její síla?

V tom, že je svá a na nic si nehraje. Nic neučesává, nepřikrášluje a svým způsobem je asi originální.

Zpětně jste na ní našly prvky, které jste nechtěly opakovat na dalším albu?

Hudební prvky ne, za těmi si stojíme. Ale nová deska bude zvukově daleko krystaličtější. Vyplývá to už ze samotného způsobu nahrávání - violoncella byla teď snímána čistě akusticky a v samotné nahrávací místnosti byla tak nádherná akustika, že už nebylo třeba nic uměle dobarvovat.

Jaké byly motivace pro letošní návštěvu studia, resp. zámku?

Právě ty akustické a také to, že atmosféra krásného prostředí zámku je pro hudbu daleko přirozenější než neradostná, temná kobka studia. Chtěly jsme si tentokrát pěkně zahrát, užít si to, eliminovat stres z toho, že tady a teď se musí za každou cenu podat výkon, který pak bude nesmazatelně navždy zaznamenán. Nahráváním mimo studio jsme získaly velikou svobodu a možnost se hlouběji ponořit do hudby samotné, což je z nahrávky cítit.

V čem se podle tebe budou - hudebně - dvě desky Tara Fuki lišit, co na obou zůstalo nezměněné?

Hudební přístup jsme nijak dramaticky měnit nechtěly, protože právě v něm jsme se bytostně našly a jím můžeme nejpravdivěji vyjádřit to, co slovy sdělit neumíme. Šlo nám spíše o to se vším si více vyhrát. Druhá deska je daleko vymazlenější.

Po vydání první desky jste dost výrazně obhajovaly použití polských textů, na "Kapce" budou české a francouzské... jak to s nimi je?

Polské texty jsme snad ani nijak obhajovat nemusely, vznikly společně s hudbou a nebo hudba s nimi, prostě tady přirozeně byly. A zase jsou, na "Kapce" je jenom jeden český text, jeden francouzský a dva v imaginárním jazyku Tara Fuki, který bylo třeba vytvořit. Ostatní texty jsou polsky.

Imaginární jazyk Tara Fuki? Mohla by ses rozpovídat obšírněji? Vytvořily jste nový jazyk s fungujícími gramatickými pravidly, nebo jde o jednotlivá slova, která vám společně cosi evokují? Jaké byly inspirace k takovému jazyku? Budete ho do budoucna zdokonalovat?

Tam, kde se zdálo, že námi ovládané jazyky k vykreslení atmosféry a sdělení nestačí, jsme zapojily fantazii a pomohly si tím ke zvukomalebnosti. Nevím, jestli jej budeme dále rozvíjet, to bude záležet na tom, jakou muziku budeme nadále skládat.

Jaká by měla být motivace vašeho fanouška k zakoupení "Kapky"?

Asi chtít se s námi vydat do neznámé krajiny.

A nebude mu připadat, že už v takové krajině jednou byl?

To by vůbec nebylo na škodu - prožít si pocit déja vu, kdy tě mrazí v zádech z toho, že tohle už jsi jednou zažil a nemůžeš si přesně vybavit, jak to vlastně tehdy dopadlo...

Muzikanti často hovoří o svých nových deskách jako o poučenějších, vyzrálejších, dospělejších... použila bys podobné termíny, nebo je "Kapka" jen odrazem nějaké fáze vašeho vývoje?

No, jsme o dva roky starší než při nahrávání první desky, během té doby jsme na sobě velmi intenzivně pracovaly, cestovaly a odehrály spoustu koncertů. Bylo by hloupé, kdybychom ty zkušenosti nijak nezpracovaly, kdybychom nebyly poučenější, vyzrálejší a dospělejší. A samozřejmě, že je to jen další fáze našeho vývoje a doufám, že za dva další roky ujdeme zase kus cesty.

Na debutu Tara Fuki jste neměly žádné hosty (přestože na křtu jich bylo hafo), pozvaly jste tentokrát nějaké už do studia?

Přizvaly jsme si ke spolupráci Maria Buzzi, který námi nahranou muziku v několika správných místech přibarvil svým samplerem. Docela se s tím nadřel, takže: Díky Mario!

Kdy bude křest "Kapky" a jak bude vypadat?

Zatím vím jen to, že v Praze bude 25.11. ve Švandově divadle a v Brně 19.11. na Flédě. Koncerty v ostatních městech budou brzy ke shlédnutí na našich stránkách www.tarafuki.cz.

A pojmete křty, podobně jako před dvěma lety, patřičně velkolepě? Uslyšíme změněné aranže, přijdou hosté...?

Právě, že se teprve rozhodujeme. Na pražském koncertě po nás vystoupí dostatečně hlučný bigbeat Klar, takže by možná bylo zajímavější zahrát komorně jenom ve dvou. Naopak v Brně jde o náš samostatný večer, takže bychom si možná mohly přizvat další hosty, aby se atmosférou křest odlišil od běžného koncertu.

Jak (a mezi koho) v současnosti rozkládáš svou muzikantskou energii?

Skupina BOO teď měla z důvodu charitativní mise kytaristy Josefa Ostřanského v Čečensku roční, mírně přerušovanou pauzu. Letos jsme vlastně hráli jen šňůru v Rusku a ve Francii, ale teď v říjnu a v prosinci budeme mít zase koncerty v Čechách. Přirozeně tak vzniklo víc prostoru pro Tara Fuki, které prokládám hraním s francouzskými Kubilai Khan Investigations. Byli jsme mj. v Brazílii a letos nás ještě čeká Austrálie.

Mohla bys říct, že nějaká z doposud odžitých hudebních kapitol pro tebe byla nejinspirativnější?

Naštěstí všechny. Ale nejinspirativnější je samozřejmě vždy ta současná.

Mají ještě Rale šanci na obnovení?

Rale se určitě obnovovat nebudou, zdá se, že už je to za námi, ale člověk nikdy neví.

Víš o nějakých cellistech, kteří by nástroj používali podobně jako ty? Máš mezi nimi nějaký vzor, kterému by ses chtěla přiblížit, ať už technicky nebo výrazově?

Ačkoliv se to nezdá, dobrých cellistů je na světě hodně a vídáme je čím dál tím víc i v nevážné hudbě, z čehož mám velikou radost. Vzory raději nemám, u muzikantů si nejvíce cením hledání osobního výrazu a energie. Daleko více než skvělou technikou mě osloví člověk, který hraje celým srdcem, celou svou bytostí a tím pádem riskuje úplně všechno.

Nemyslel jsem ani tak vzory, kterým by ses chtěla podobat, jako spíš inspiraci. Na konkrétní jména by sis nevzpomněla?

V cellistech bych asi rozhodně inspiraci nehledala.

Co bude dál, máš nějakou představu, co bys ještě chtěla zkusit?

Je toho ještě hodně, co chci zkusit, ale nechci nic lámat přes koleno, protože už máme naplánované koncerty na celý příští rok. Nechávám teď vědomně věci plynout a ono se ukáže, kudy se pak vydat.

Zajímala mne víc nějaká výrazová poloha, která by tě ještě lákala. Něco ve smyslu experimentu se soudobými technologiemi, nebo naopak čistě interpretační práce s klasikou, v tomhle smyslu nemáš žádné plány?

To je právě ten paradox, že nevím co dřív a nic z toho bych nechtěla dělat jen tak napůl a už vůbec ne o tom mluvit, ještě než to udělám. Teď jedu v jednom vlaku společně s Tara Fuki, BOO a KKI, a pokud bych chtěla jet ještě někam jinam, musela bych přestoupit a něco z toho opustit, a to teď dost dobře nejde.

Dokáže tě hudba uživit?

Musí, protože mi na nic jiného nezbývá čas. Kromě hraní ale ještě dělám managerku Tara Fuki, což je v podstatě úředničina. Takže mám v podstatě dvě zaměstnání - přes den mě to drží při zemi a večer můžu ulítnout.

Stála jsi někdy před dilematem, zda nepodstoupit něco, co by ti přineslo větší zisk, ale menší radost?

Stála a vidíš jak to dopadlo. Naštěstí o sobě vím, že bych šla raději dělat jakoukoliv jinou práci, abych se uživila, než abych musela hrát něco, za čím si nestojím... tu radost si vzít nenechám.

Díky za rozhovor.