Recenzi předchozí kolekce "Music To Be Murdered By - Side B" jsem v roce 2021 zakončil tvrzením, že po přeložení textů a objevení všech zvuků, samplů a slovních hrátek už nebudu mít důvod se k této studiovce vracet. A stále to platí, chuť poslechnout si ji znovu se neobnovila ani s příchodem nástupce. Všechna tajemství už přece byla rozklíčována, a tak s dopsáním zmíněného textu svým způsobem skončil i příběh minulého alba. S novinkou "The Death Of Slim Shady (Coup de Grâce)" to patrně nebude jiné.

Eminem však tentokrát trochu změnil kurz. Je jiný a přitom stále stejný. Co to znamená? V první řadě natočil po "Relapse", na němž se o něco podobného pokoušel, až nyní své první opravdu konceptuální album - a nabádá fanoušky, aby si ho poslechli od začátku do konce v pořadí, v jakém poskládal jednotlivé tracky za sebou. A jak si hned vysvětlíme, jedná se o dost možná nejdůležitější radu, jakou v tomto článku dostanete. Pokud totiž budete přeskakovat z písničky na písničku v libovolném pořadí, neporozumíte tomu, co se právě děje, a můžete si leccos špatně vyložit. Ostatně film si taky nepustíte na přeskáčku.

Jak název i obal desky napovídají, kreativní mozek projektu Bad Meets Evil se tentokrát rozhodl zabít své alter ego Slim Shady. Pro mladší čtenáře či nové fanoušky se sluší připomenout, že takto ve své nejslavnější éře v období okolo přelomu milénia označoval své zlejší já, kterému umožňoval urážet kolegy z showbyznysu od Mobyho přes Limp Bizkit až k Britney Spears. A na paškál si často bral i svou rodinu, matkou počínaje a exmanželkou Kim, s níž se rozvedl hned nadvakrát, konče.

A protože už na minulých, novodobých albech se opakovaně zamýšlel nad smrtí a nad svým koncem jako umělce, ale i jako člověka a srovnával staré dluhy (za všechny vzpomeňme omluvu mámě v "Headlights"), tentokrát se rozhodl odvyprávět příběh o tom, jak se vypořádá se svým na blond obarveným alter egem. Třaskavé téma nakonec zapůsobilo silněji než propracovaná reklamní kampaň před vydáním. O singlu "Houdini", který v textu, hudebním podkladu, ale především v doprovodném videoklipu nabídl spoustu easter eggů pro dlouholeté fanoušky, náhle psaly i weby, které se jinak hiphopové legendě vyhýbají.

Marketingový šrumec překvapil, přece jen se Eminem v posledních zhruba deseti letech hned několikrát přihlásil s novou studiovkou zcela bez promo kampaně, a i přesto mu to na první místo nejen v americkém Billboardu stačilo. Dostal se tam i letos, ostatně mezi lednem a červencem letošního roku právě jeho album společně s novou řadovkou Taylor Swift patřilo mezi ty komerčně nejúspěšnější.

Bohužel se ale zároveň jedná o nahrávku s dosud nejrozporuplnějšími recenzemi: server Metacritic uvádí průměrnou známku 46/100, činí tak však na základě pouhých šestnácti hodnocení, což by vám mělo signalizovat, že se o zas tak vypovídající číslo nejedná a pravda může být, jako už tolikrát, úplně jinde. Také argumenty v jednotlivých textech se dost liší - to vám třeba v jednom z nich autoři napíšou, že rap tentokrát za moc nestojí, a pak třeba magazín Clash hodnotící pouhých 5/10 paradoxně uvede, že tam najdete "jedny z nejlepších Eminemových rapových partů za dekády". Tak si vyberte.

Skutečností zůstává, že jde o jedno z nejslabších děl, jaké nám Marshall Bruce Matthers III na ploše svých dosavadních dvanácti studiovek naservíroval. Budeme-li se ještě držet ústředního konceptu, zjistíme, že umělec se na něm opakovaně dopouští urážek, vynechává však své rapové kolegy, protože prý "boxovat směrem dolů nedává smysl". Za cíl si naopak vybírá trans lidi, woke agendu, Generaci Z a mnohé další, a to včetně dlouholetých spolupracovníků, jako jsou Dr. Dre nebo zpěvačka Skylar Grey, kterou prý nakazil hepatitidou. Terčů má hromadu a nejčastěji je najdete ve skladbách, které se tematicky jmenují "Evil", "Lucifer" nebo "Antichrist". Jeho útoky, zde v údajném podání Slima Shadyho, působí mnohdy prvoplánově a připomíná jimi spíš stárnoucího muže nadávajícího na mraky.

Sofistikovanější urážky činí spíše v případě výpadů například směrem k Lizzo, kdy označuje za zvrácené přejídat se a pak to prezentovat jako svou silnou stránku - a ještě se pohoršovat nad tím, když vám někdo řekne, že jste tlustí. Jeho kritika v tu chvíli už nezůstává jen slovní hrou, cítíte z ní, že to myslí vážně: schovávání se do role Slima Shadyho zde proto dostává trhliny.

Podobně působí i opakované komentáře na adresu Caitlyn Jenner, jež se dnes označuje za ženu a na jejíž jméno narazíte hned v několika položkách. I zde to vypadá, že se na povrch dostává, co si Marshall skutečně myslí. Evidentně mu nejde na mysl, proč je dnešní společnost nastavená tak, že kdo nebude akceptovat, že z Bruce se stala Caitlyn, bude odsouzen a kamenován podobně jako třeba J. K. Rowling.

Slim Shady se však sám prozradí nejen změnou barvy hlasu v písních, v nichž sám promlouvá, ale i přiznáním k tomu, že chce být Generací Z zcancellován - a činí tak s jasným záměrem. Jeho pohnutky jsou konzervativní, ale i dětinské. Působí jako komiksový Joker, jehož míru šílenství nikdy dostatečně dobře nerozeznáte a jehož nečekané racionální momenty, jako je třeba právě ten mířící k Lizzo, vám naopak ještě více zamotají hlavu.

Nakonec to jsou právě vracející se mluvené skity, které vám v příběhu udělají jasněji a díky nimž se alespoň rámcově orientujete, kde jde o hru a kde už Eminem mluví sám za sebe. Nejzajímavější momenty nového alba se ale i tentokrát zjevují až v samém závěru.

Podstatné pro pochopení celé sbírky je přeložit si "Guilty Conscience 2". Právě zde se spousta věcí vysvětlí, umělec i jeho alter ego se střetnou ve finální konfrontaci, a dokonce se vracejí do minulosti a rozplétají dosud zamotané nitky, v nichž dojde i na Machine Gun Kellyho nebo zmíněné Limp Bizkit. Také se dozvíte, proč interpret tolikrát v průběhu stopáže zmínil jméno herce Christophera Reevese a že se tato část příběhu táhne až hluboko do roku 2002, kdy vznikla skladba "Superman". Rovněž zjistíte, že ta finální bitva mezi nimi, kterou se jedenapadesátiletý protagonista ostatně zabýval už před lety v hitu "When I'm Gone", se odehrála pouze v jeho snu.

Nakonec v posledním skitu uslyšíte, že zmlácený, postřelený a ve stokách a dešti se pohybující Slim Shady nakonec jako každý komiksový (anti)hrdina nakonec přežil. Především se zde už ale vrací sám držitel čtyř Brit Awards se svými klíčovými sděleními.

Aktuálně se hodně mluví o skladbě "Fuel", v níž je MOŽNÁ skrytá šifra naznačující, že momentálně souzený P. Diddy údajně může za úmrtí 2Paca a Notoriouse B.I.G.a. Podobnou nápovědu ostatně rapper vyslal do světa už ve starším kousku "Killshot" a v řadě dalších, celá kauza okolo P. Diddyho by ale vydala na samostatný článek.

V "Temporary", jedné z mála skladeb s hitovým potenciálem, píše své dceři (další) dopis na rozloučenou, omlouvá se jí za to, že jeho životní přešlapy právě ji zasáhly nejvíc. Jeho snaha o pomoc překonat dceři bolest z jeho ztráty vhání svou nenadálou upřímností slzy do očí. Doprovodný dojemný videoklip tento dojem následně ještě zesílí.

Srovnatelnou silou disponuje i třetí singl "Somebody Save Me" s fantastickým refrénem v podání Jellyho Rolla, za nímž stojí pouze zde se vyskytující Benny Blanco. V něm Eminem už zase volá o pomoc, doufá ve spásu a omlouvá se nejen své dceři Hailey, že kvůli drogám propásl spoustu důležitých momentů v jejím životě, ale pro leckoho překvapivě omluvu adresuje i svým dvěma adoptivním dcerám a také mladšímu bratrovi Nateovi, s nímž se dlouho hádal. V závěru popisuje, jak jeho rakev dávají do země a slzy mu u toho tečou po krku. "Jsem ztracený případ, nejde mi pomoci, tak se mnou neztrácejte čas," vysvětluje a v závěru deklamuje, že mu život rozmetal naděje a sny na kusy.

Přesně kvůli takovým momentům stojí za to novou studiovku držitele patnácti Grammy slyšet. Na druhou stranu ale nezapomínejme na to, proč toto album jako celek patří spíše mezi ty slabší. Ne proto, že se na něm Marshall prostřednictvím Slima Shadyho vyjadřuje k současnému nastavení světa způsobem, jakým se vyjadřuje. Na to si může udělat názor každý sám.

Ve skutečnosti jde o to, že ve snaze odvyprávět dlouhý a komplexní příběh logicky nebylo možné zaměřit se na ostatní aspekty počinu. Hudební podklady v produkci Eminema, Dr. Dre a mnohých dalších v naprosté většině nenabízejí nic pamětihodného či chytlavého. V samotném rapu se tentokrát interpret tak moc zaměřoval na odlišení dvou charakterů, že takřka rezignoval na flow, rytmus nebo trefné rýmy, s nimiž už tolikrát zabodoval v minulosti. Nehledejte tady další exhibici typu songů "Rap God" či "Godzilla", stejně tak výrazně ubylo i vtipů a různých pazvuků a samplů v pozadí, jakými se oceňovaný rapper prezentoval v minulosti.

Zjednodušeně řečeno lze prohlásit, že jakmile si přeložíte texty a rozklíčujete ústřední příběh, nedostanete tentokrát další vrstvy a odkazy k prozkoumávání. A proto se i v tomto případě nenajde mnoho důvodů, proč se k albu za půl roku či za rok vrátit. A právě proto není možné udělit mu vysoké hodnocení.

Někdejší člen už rozpadlých D12, z nichž se kromě něj na desce zjevuje i Bizzare, zůstává podobně jako třeba Kendrick Lamar nadále o parník zajímavějším a komplexnějším rapperem než naprostá většina jeho mladších následovníků, kteří se opakovaně zjevují a zase mizí ze žebříčku Billboardu a tu a tam se objeví i v českých klubech. Nicméně s přihlédnutím k tomu, jak zásadní umělecká díla vytvořil v minulosti, se novinka, podobně jako její předchůdkyně, krčí v jejich stínu.