London Grammar se v duchu ambientních tónů, éterických a podmanivých vokálů a melancholických kytar vyžívají už přes deset let. Zpěv Hannah Reid posluchače uhranul už na debutu "If You Wait" z roku 2013. I když by se mohlo zdát, že se skupina po poslední desce "Californian Soil" trochu stáhla do ústraní, opak je pravdou. Ani po porodu frontwoman, kterou mnozí srovnávají s Florence Welch, muzikantka na hudbu nezanevřela. A podobně jako třeba Laura Marling se i ona před časem se svými kumpány zavřela do studia, aby společně opět vytvořili něco dechberoucího.

Čtvrté album "The Greatest Love" tudíž po textové stránce inspirovalo hlavně její mateřství, na rozdíl od zmíněné Laury se ale Hannah maminkovského tématu jen lehce dotýká. Žádné ukolébavky se tedy na nové studiovce nedočkáme. Nicméně fakt, že se zpěvačka stala matkou, by mohl trochu pozměnit pohled některých fanoušků. Ale jen v dobrém smyslu. Závisláci na sockách by tuhle událost popsali asi jako mother is mothering. Výsledek je ale jasný - London Grammar se vracejí v plné síle.

O tom jsme se mohli přesvědčit již na dříve vydaných singlech, jako je nakažlivý "House", antimisogynistická skladba "Kind Of Man", "Into Gold" nebo "Fakest Bitch". Trio se v nich znovu dotýká vážných témat, ať už se jedná o falešná přátelství, již zmiňovaná misogynie nebo pocity zranitelnosti.

Snad se může zdát, že se jedná o náměty již mnohokrát omílané, jak ale člověk stárne, dochází k novým závěrům a poznatkům. Takový je život. Perspektiva se mění. Někdo se do ní ponoří, někdo ji raději ignoruje. London Grammar se však do ožehavých témat pouštěli a opět pouštějí po svém a naplno. Z něčeho pro mnohé malicherného vždy formace dokázala vytvořit něco velkého. A ono něco umístit do syntezátorové krajiny, kterou ještě navíc balí do křehkých a melancholických kytar a podporují pečlivými, ne příliš agresivními bicími.

Při poslechu "The Greatest Love" se před očima posluchačů objeví dystopická krajina, ve které ale nikdo není sám. Hannah, Dot i Dan tu dohlížejí jako strážní andělé. Láska je totiž všudypřítomná a v srdci každé lidské bytosti. Když je řeč o andělech, třeba písnička "LA" rozhodně celestiálním dojmem vyznívá. Po zvukové a vokální stránce se jedná o snad nejpropracovanější song z celé desky, který staví na těžkých synťácích, jež mísí s křehkou melodií doplněnou o pořádnou dávku smyčců a velice silný text.

Po této velkolepé písni následuje o poznání hutnější song "Ordinary Life", který definují beaty po vzoru triphopových Massive Attack tančící po boku svižného textu. A smyčce nechybí ani tentokrát. "Santa Fe" je pak spíše roztančeným oříškem. Na jeho jinakosti by nebylo nic špatného, přesto ale písnička působí dojmem, že na desku příliš nezapadá. Ale i mistr tesař se zkrátka někdy utne.

To, co trojice ztratila během rozmarného tanečního experimentu, zase nabrala v "Rescue". Song začíná klavírními tóny a pozvolna se k nim přidávají další a další. Písnička se v prvních okamžicích tváří uspěchaně, ale pokud se pozorně zaposloucháte, její hloubce určitě porozumíte.

Desatero uzavírá skladba, která dala nahrávce jméno. Ta není roztančená jako předchozí písně, definuje ji houpavá a až pohádková melodie. Husí kůži nahánějícímu songu nechybí vlastně vůbec nic.

Album "The Greatest Love" je povedené jak po hudební, tak i textové stránce. Upřímnost, otevřenost a výrazné smyčcové party vytvářejí velice příjemný zážitek. Nahrávka se bude líbit určitě nejen skalním fanouškům, ale také nováčkům. London Grammar na ní zní více sebevědomě a také poměrně optimisticky. Láska, i ta mateřská, holt dělá divy.