Věci už nikdy nebudou stejné. A po tragické smrti syna Arthura v roce 2015 nebude stejný ani Nick Cave. Australský muzikant se na hudební scéně pohybuje už padesát let a za tu dobu se proměnil jako autor, jako zpěvák i jako člověk. Navzdory tomu se pokaždé objeví názory, že předtím to bylo lepší. Když Cave letos ohlásil novou desku s The Bad Seeds a také návrat k písničkovější formě, fanoušci zaplesali a napjatá očekávání začala směřovat k tomu, zdali se náhodou nevrátí i k rockovějšímu zvuku.

Minimálně v tomto ohledu je "Wild God" zklame. Nevrátil. Od "Push The Sky Away" z roku 2011 si zpěvák, skladatel, básník, výtvarník a spisovatel libuje v otevřenějších hudebních formách a k bigbítu, k němuž šlo, s jistými úkroky stranou, většinu alb The Bad Seeds přiřadit, se staví zády. Na druhou stranu, k písničkám se letošní kolekce skutečně navrací.

Předchozí nahrávky s The Bad Seeds, tedy "The Skeleton Tree" a "Ghosteen", jsou opusy, které si libují v hudební abstrakci a volném básnění. Struktura skladeb není podstatná, melodie nejsou důležité, refrény jsou zbytečné. Důležité je sdělení ukryté ve slovech. Duch recitace nad zvlněnou hudební hladinou se přenesl i na sólovku "Carnage", kterou Cave natočil se svým nejbližším souputníkem Warrenem Ellisem, jehož lze směle označit za architekta právě těchto hudebních staveb.

Na "Wild God" najdeme obojí: uměřené písničkářství à la deska "The Boatman Call" i propracované zvukové stavby à la "Ghosteen". Výsledek působí méně přímočaře a posluchačsky přívětivě než "Push The Sky Away", nabízí zároveň ale více opěrných bodů než Caveova tvorba poslední dekády.

Forma coby důsledek obsahu. Litanická podoba písní (zejména) na "Ghosteen" totiž šla ruku v ruce s truchlením a temnotou, s níž se musel muzikant vyrovnat. Tu mnohdy těžkou a nekompromisní cestu lesem příběhů, odkazů a náznaků s ním absolvoval i posluchač. Novinka pak funguje jako vstup z temnoty do světla, jako prostor znovuobjevování radosti v životě a krásy světa. V tomto ohledu je deska místy až extatická, výrazně se opírá o gospel a plnými doušky nasává drobné momenty optimismu. Ani ne tak každodenního štěstí, jako spíše jakési spirituální radosti, duchovního nalezení (se), jež mnohem lépe vystihuje podstatu onoho anglického slůvka joy, které je s albem často spojováno a jmenuje se tak i jedna z písní, než český překlad radost.

Žáby vyskakující z kapes kabátu za nedělního deště, osamělý muž na kraji jezera, divoký bůh hledající dívku na Jubilee Street, skořicoví koně pod terpentýnovými stromy, barevné pastelky tancující po stole - to všechno jsou nosné obrazy plné vnitřního okouzlení, kterými Cave obžerně sytí svoje texty. Nechává se jimi unášet, akcentuje nedořečenost ("And all the king’s horses / Never mind, never mind"), paradoxy a otevřenost významů ("He was a wild god searching for what all wild gods are searching") a s sebou do tohoto víru slov strhává i posluchače.

Nejedná se ale o nějaké náhodné vršení obrazů, z každé skladby na "Wild God" je zřejmé, jak pečlivě je finální tvar vystavěný a surový materiál původních nápadů promyšleně opracovaný. Každé slůvko, každý odkaz má přesně dané místo a nemohl by stát nikde jinde.

Momenty pečlivě gradovaného vytržení, tu a tam navíc podpořené gospelovým sborem, se tu střídají s kontemplativními skladbami. Ty reflektují vlastní minulost - když zazní úryvek nahrávky s hlasem bývalé Caveovy partnerky a múzy Anity Lane v láskyplné "O Wow, O Wow (How Beatiful She Is)", je to až nekýčovitě dojemné - i svoje pocity. Cave tu opět předstupuje před posluchače se srdcem na dlani, tentokrát ale není nekompromisním kazatelem, ale paradoxně spíše vlídným bývalým desperátem, jenž našel radost.

Hudebně nese "Wild God" rukopis Warrena Ellise - abstraktní plochy tvořené navrstvenými ruchy tu ale tentokrát ukotvují další členové The Bad Seeds: Kromě nosného Caveova klavíru a střídmých kytar George Vjestici prim hraje zejména spolehlivá rytmika Martyn Casey - Thomas Wydler, tedy jeho dva nejdéle sloužící spolupracovníci a opory kapely. Tuhle dvojici navíc posílil Colin Greenwood z Radiohead.

Mnohovrstevnatý zvuk - pozorně si poslechněte třeba mocnou gradaci singlové "Wild God" nebo třeba zvukovou konstrukci "Final Rescue Attempt" - tu a tam ještě nakypří orchestr, který přidá trochu patetického koření, nebo sbory, ať už ty kapelní nebo gospelového střihu. Škoda, že celková zvuková koncepce desky působí až příliš nahuštěně a co se dynamiky týče, příliš nedýchá.

Nicku Caveovi se skutečně podařilo stvořit dílo, které dokáže povznést. "Wild God" místy doslova vybuchuje energií, která strhává a pohlcuje. Nahrávka s každým dalším poslechem rozkvétá a odhaluje další a další odstíny své perfekcionistické vybroušenosti. Ty tam jsou časy, kdy Cave sypal z rukávu zabijácké historky nebo byl temným romantickým básníkem. Na "Wild God" naplňuje obraz kazatele, který se s ním - zejména na koncertech - pojí. S otevřenou náručí tu vítá své ovečky a šíří radost z obyčejného bytí. Nejspirituálnější Caveovo album? Rozhodně.