"Ghosteen" a předchozí deska "Skeleton Tree" jsou jako rodné sestry. Na jejich začátku je stejný tragický životní zvrat - smrt zpěvákova syna Arthura - každá ale vznikla v odlišném časovém prostoru. Pokud byla předchozí nahrávka výpovědí o životě s vědomím srdce a duši drásajícího zážitku, ta aktuální pokračuje přesně v tom momentu, kde se "Skeleton Tree" v podstatě uzavírá. V onom vycházejícím světle naděje, o(d)puštění a naděje z pokračování, zhuštěném v těch několik veršů ve skladbě "Distant Sky". "Ghosteen" je tak spíše výpovědí o snaze pokračovat, o hledání naděje i s vědomím tíživých událostí.

Nick Cave na novince buduje - jak už napovídá obal s bájným jednorožcem a papoušky - vlastní pohádkový svět. Není to však útěk do fantazií, překrývání skutečnosti smyšlenými příběhy. Spíše je to návrat ke kořenům, k příběhům, těm skutečným (jasné odkazy na minulé události, kontemplace nad vlastními chybami a touha je odčinit - "Hollywood"), k popkulturním legendám (král rock‘n‘rollu v úvodní skladbě "Spinning Song") i temně pohádkovým příběhům ("Sun Forest") či mytologii (odkaz na buddhistickou legendu o matce, která ztratila dítě a hledá rozhřešení, ve skladbě "Hollywood"), které dávají světu řád a můžeme se o ně opřít ve chvíli, kdy "zhasnou i ta poslední světla". A tenhle fantazijní svět snese i letmé dotyky s kýčem a místy na Cavea až příliš vyprázdněnými básnickými obraty. Jenže ona to může být jen další forma k tomu, co je jednoduché, nekomplikované a spolehlivé.

Je pryč doba zasněných temných romancí jako "Ship Song" či "Straight To You", pryč je ten desperát z "Tupelo" či "Stagger Lee". Cave se na "Ghosteen" uzavírá ještě více do sebe a vůči posluchači je, podobně jako byl na "Skeleton Tree", kde na něj valil temnotu a nechával jen málo naděje, značně bezohledný. Hudební forma si libuje spíše v elektronickém hukotu, který čas od času prosvětlí pár tónů klavíru. Nejde o melodie, o sóla, o refrény pro rádia. Podstatná je výpověď a té nejvíce svědčí právě ona forma, jež má blíže k recitaci než ke zpěvu. Nicméně, posun z bezprostředního zážitku beznadějného truchlení k většímu odstupu se odráží i na hudbě samotné. Ambietní plochy, které mají až filmový charakter (prim v tomto hraje dvojice rozsáhlých skladeb "Ghosteen" a "Hollywood" na druhém disku) jsou tak naředěné náznakovými, jakoby fragmentárními klavírními baladami ("Waiting For You", "Bright Horses"), které ale nikdy nerozkvetou do podoby dřívější muzikantovy tvorby.

Cave nechává posluchače tápat. Poodkrývá mu svou duši a zve ho. První krok je ale jen na posluchači samotném, cestu mu neulehčuje. "Ghosteen" je deskou rozporů, která vyžaduje mnohem víc specifického naladění než kterákoliv jiná z Caveovy diskografie. Je nezbytné přistoupit na formu, prodrat se skrz les básnických obrazů, niterných narážek i melodické strohosti a (přiznaných) klišé. V době, která přeje šablonám a textům o rozsahu několikaslovného sloganu, přichází "Ghosteen", nikoliv už tak depresivní černočerný monolit jako "Skeleton Tree", deska plná smutku, ale stejně tak plná naděje a světla a neméně posluchačsky nepřípustná.

Nové album v každém případě uzavírá jednu éru. Ta začala nahrávkou "Push the Sky Away" a předestřená cesta, resp. její cíl, byl, předpokládám, trochu jiný, než nakonec zásah osudu určil. Za "Ghosteen" se jasně rýsuje další křižovatka, těžko ale určit, jakým směrem se nyní Cave vydá.