Diskuzní fórum Meltingpot jsme letos moc nestíhali sledovat, nicméně přinejmenším panel s názvem "Rakovina se týká každého z nás" nešlo minout. Onkologové Michal Eid a Jana Halámková zde mluvili o nutnosti screeningu, a tedy možnosti rakovině předejít, a zvali u toho do nemocnic na včasné kontroly. Zmiňovali taktéž dle jejich slov prázdné ordinace zaměřující se na zdravou výživu a obezitologii, což s problémem souvisí.

Poučené publikum jim odpovídalo nejen vlastními zkušenostmi s onkologickými onemocněními, ale také hovořilo o systému, kdy se lidé snažili problémům předcházet, ale naráželi na nezájem doktorů, nekonečné čekací lhůty a otrávené obličeje lékařů hovořících o tom, jak je pacienti obtěžují, když jsou přece (zatím) zdraví. Poutavá debata na důležité téma by si však zasloužila delší vyhrazený prostor a snad i trochu empatičtějšího moderátora. Jistě pro řadu tazatelů nebylo snadné se se svou zkušeností před narvaným sálem svěřit.

Jedna z papírově největších hvězd letošních Colours, zpěvák Sean Paul, vystoupila na hlavní scéně už v 17:00. Že to bylo za světla, se nakonec ukázalo jako nejmenší problém. Můžeme se ostatně podivovat nad tím, že se legenda jamajského reggae a dancehallu ukázala v České republice po více než dvaceti letech na scéně vůbec poprvé. Už ohlasy z bratislavského festivalu Uprising, na němž se dnes jedenapadesátiletý umělec představil v roce 2017, ale naznačovaly, že půjde o jedno velké zklamání.

Záměr přitom působil pozitivně, kromě očekávaného DJe pouštícího základy mnoha hitů s sebou měl hudebník také bubeníka, lehce hajpujícího sidekicka, basáka a klávesistu. Poslední dva sice viditelně neměli moc co hrát, ale zaděláno na zážitek plný známých melodií bylo dobře. Problém spočíval v tom, že v přednahraných částech písní jsme neslyšeli jen ženské vokály z úspěšných hitů (a že takových interpret za ta léta nasbíral!), nýbrž i jeho vlastní.

A tak se třeba v dancehallové klasice "Gimme The Light" z roku 2001 stalo, že Sean sám sebe naživo doplňoval, což působilo hrozně. Dokonce tak moc, že například hit "We Be Burnin'", jenž měl zásadní vliv na trvání jeho kariéry do dnešních dní, pisatel poznal až na samotném konci. A to se přitom na českou premiéru Seana Paula upřímně těšil ze všech nejvíc. Tak moc nepovedené to bylo.

Otec dvou dětí totiž sice evidentně stále dokáže zakouzlit ve studiu a jeho signifikantní hlas se silným přízvukem si nespletete, což ostatně potvrdil i sám velký Jake Gyllenhaal, jenže naživo se mu ten jazyk v puse líně plantá, než že by s jeho pomocí rapoval. A místo zpěvu na publikum spíše jen pokřikuje. Nejvíc se tak u jeho koncertu v horku namakaly dvě doprovodné tanečnice. Velký potlesk alespoň jim. Jinak se to ale nedalo poslouchat, protože autorovi snad největšího počtu hitů z letošního ročníku se jeho písně úplně rozsypaly.

Naprostý opak předvedla Zara Larsson, která jako už mnohokrát dříve dokázala, že s ní vedle nikdy nešlápnete. Jako jedna z mála mainstreamových popových zpěvaček skutečně umí zpívat, navíc zcela proměnila svou pódiovou výbavu. Ryze ženská kapela, o které dlouho snila, jí sice zůstala, nicméně z komplikovaného stage designu koncertu, jaký předvedla na jaře ve Foru Karlín, nezbylo vůbec nic.

Taktéž divákům tentokrát nic světoborného neřekla, ale to vůbec nevadilo. Dostali jsme pestrou směs populárních písniček s vesměs optimistickým poselstvím a koncert na úrovni. Kdyby ale Zara, jež se jednou vyjádřila, že nesnáší muže, hrála až večer, silnému finále festivalu by to velmi pomohlo a návštěvnosti jakbysmet. Po jejím setu se totiž areál začal povážlivě vylidňovat.

Přitom třeba Dennis Lloyd, na nějž se dle svých slov z úvodu letošního ročníku těšila i Zlata Holušová, ukázal, že i v Izraeli můžete skládat velice vkusný indie pop, naživo navíc dokreslený jedním sólem na trubku či saxofon za druhým. Jeho sebevědomý, sytý hlas, patřil k těm vzácným okamžikům, kdy se vkusná hudba potká s komerčním úspěchem.

Podobně na tom byl ostatně i James Blake střídající mimo jiné snad až příliš ezo-písničkáře Sama Garretta. Blakeovi letos vyšlo jeho dosud nejodvážnější album, potkal se na něm totiž s Lilem Yachtym. V Ostravě se však zaměřil hlavně na svou starší tvorbu. A ačkoliv je jeho introspektivní, tichá hudba spíše pro fajnšmekry, či dokonce hipstery, vykřesal z ní silné momenty. Třeba když falzetem citlivě zazpíval "Say What You Will" nebo o chvíli později přešel z místy až uspávajících balad do divočejších krajů elektroniky a diváky roztančil.

Přesto se nešlo zbavit dojmu, že jeho písním by slušelo spíše intimnější prostředí - v takovém Gongu by klidně mohlo jít o koncert roku. Dát ho na hlavní scénu sice není úplně neobvyklé, ostatně zkusil si to už třeba na berlínské Lollapalooze, nicméně podobně jako třeba u Jona Hopkinse, Cigarettes After Sex nebo The xx nakonec stejně dojdete k tomu, že jim velká pódia spíše ubližují. A když se pod nimi navíc ještě sejde jednoznačně nejmenší hrozen diváků, což se v Ostravě dle očekávání stalo, působí to přes nezpochybnitelné kvality samotného Jamese a jeho kolegů jako promarněná příležitost. Nezbývá než doufat, že se snad našlo alespoň pár jedinců, kteří jej třeba dosud neznali a jimž nyní Colours otevřely obzory. Je-li tomu tak, pak to stálo za to.

V podobném duchu by se dalo hovořit o Sevdalize cílící ale spíše na TikTokovou generaci. O ní více poreferuje kolega David Věžník. Úplný závěr pro ty nejotrlejší nakonec obstarali po dvanácti letech se do Ostravy vracející psytranceové ikony Infected Mushroom, v jejichž setlistu nechyběl ani cover Foo Fighters.

Colours Of Ostrava se tak nakonec v roce 2024 polepšily. Ono to ale po té loňské katastrofě nebylo tak těžké, zároveň to taky neznamená, že by se jednalo o jejich nejpovedenější ročník. Vzpomínat na něj budeme spíše s vlažnou nostalgií a vědomím toho, že lépe už bylo. Nad rámec toho, co jste se mohli dočíst v předchozích textech věnovaných letošku, je potřeba pochválit ještě lepší komunikaci na sociálních sítích, zvládnuté logistické čachry v době počítačového temna, rozšíření programu o NYC stage alias Magic Mirror ze Szigetu nebo vyhýbání se otravným nabíjecím čipům. Nadále jde o fantastické místo, kde můžete potkat spoustu kamarádů a známých, které jste dlouho neviděli.

Spousta bolístek z dřívějších let ale zamrzela i letos a nadále to vypadá, že změna zůstává v nedohlednu - festival není schopný dovézt jak merch umělců (nad rámec triček Garyho Clarka Jr. a pár dalších odvážlivců nebylo za co utrácet), tak vylepšit svůj vlastní (na zádech triček nadále chybí line-up, přitom snad všechny evropské festivaly ho tam mají). Pořád se v areálu na dodnes nezpevněných a nezarovnaných površích tvoří obrovské množství prachu, který vykašláváte ještě v dalších dnech (přitom řešení existuje).

Nadále probíhají líté boje o židličky u hlavních scén. A také je stále více vidět roztříštěnost festivalové dramaturgie, v níž se velké hvězdy potkávají s už zdaleka ne tolik atraktivní world music jako dříve (citelně schází zejména interpreti z Afriky). To nakonec vede k tomu, že si sice to své najde každý, jenže to také znamená, že ve finále na festival jede kvůli třem až pěti jménům, výsledkem čehož je pak právě poloprázdno například na Jamesi Blakeovi.

Colours Of Ostrava jsme pro jejich pestrost vždy milovali, nicméně žánrové nůžky se v posledních letech otevírají až příliš. Z akce se stává open air, který nabízí jeden kousek ze Szigetu, jeden z Rock for People, další zase z Hradů CZ a nakonec to dokreslí špetkou Womexu. Působí to rozháraně a neuchopeně. Přestává být jasné, komu je událost vlastně určena. Jako by už žádná dramaturgie neexistovala a zůstala jen snaha ulovit kohokoliv, kdo má právě v daném termínu volno. Podobně jako jeho někdejší mecenáš si teď i samotný festival vyzkoušel, že snaha uspokojit všechny nakonec vede k tomu, že vyloženě nadšený není nikdo.

Ostatně i proto se letos finální Top 10 vystoupení skládala poměrně složitě, neboť skutečně výjimečných koncertů jsme tolik neviděli. Zatímco před pár lety jste museli s těžkým srdcem v přehledu vynechávat pamětihodné sety, letos se horko těžko podařilo napočítat do deseti. Nakonec tedy takto: