Setkání nepoučeného posluchače s noiseovou hudbou může znamenat šok (to si piš! - pozn. šéfredaktor). Hlukové stěny, které postrádají melodii, rytmus nebo jakékoliv "opravdové" nástroje, prostě cokoliv, čeho se lze chytout, opravdu patří spíše na okraj hudebního spektra. Noise ovšem rozšiřuje hranice toho, co vnímáme jako hudbu. Extrémní experimenty noiseové scény sice navždy zůstanou lahůdkou pro hrstku nadšenců, ale takvzané "normální hudbě" mohou předávat podněty z dosud neprobádaných teritorií. A jestli je někdo v hlukové hudbě považován za klíčovou osobnost, pak je to Japonec Merzbow. Jeho čeští kolegové Napalmed dostali šanci vydat s velkým učitelem na svém vlastním labelu split CD "Crash Of The Titans".

Noise vychází vzdáleně z avantgardní vážné hudby počátku století (Eric Satie nebo Charles Ives) a teoretických spisů italských futuristů. Za první noiseovou skladbu je považována "Ionization" Edgara Varese. V 50. letech experimentují skladatelé jako John Cage, Pierre Henri nebo Karl Heinz Stockhausen s prvními elektronickými nástroji v duchu tzv. musique concrete. Své kompozice vytvářeli třeba vrstvením nekončených zvukových smyček nebo využitím zvuků, které slyšíme v našem každodenním životě, někdy ovšem vylepšené primitivními elektronickými nástroji. Tímto stylem se inspirovali třeba Velvet Underground (a ještě více Lou Reed na sólové dráze s albem "Metal Machine Music") a také The Beatles, když na závěr bílého dvojalba zařadili čistě hlukovou skladbu "Revolution 9". O něco později skupiny jako Throbbing Gristle, Man Is The Bastard nebo Cabaret Voltaire včleňují elementy hlukové hudby do tradičních rockových forem a vzniká industriální hudba. Do extrému dotažené ideály hlukové "anti-hudby" jsou pak slyšet v tvrobě hlavně japonských teroristů jako jsou The Boredoms, Whitehouse nebo Otomo Yoshihide. Mezi nimi zaujímá výsostné postavení hlukový mistr Merzbow (občanským jménem Masami Akita).

To, že Napalmed dostali šanci vydat s japonskou legendou společné album, je velká událost domácího undergroundu. Představte si, kdyby třeba Sting vydal desku napůl s Lucií. Na druhou stranu Merzbow vydává každý rok průměrně čtyři nové desky na celé řadě nejrůznějších labelů (včetně těch prestižních elektronických jako Warp nebo Tigerbeat6) a občas se nevyhne určité repetitivnosti. Ostatně vrcholem jeho tvorby je obscénní komplet padesáti CD nosičů nazvaný "Merzbox" s neskutečnými 40 hodinami bestiálního hluku. Jeho český kolega, který split CD zorganizoval a sám si ho i na svém labelu vydal, Radek Kopela z Mostu, jediný stálý člen skupiny Napalmed, je pak jednoznačně největší osobností domácí hlukové scény a díky čilým kontaktům se svými kolegy v zahraničí (vydává mezinárodní sampler ANOMALOUS SILENCER), je i nejznámějším českým hlukotvůrcem ve světě. Navazuje na kapely jako Střední Evropa nebo Rozmazané děti, které přinesly industriál/noise do Čech na začátku 90. let.

Napalmed kdysi koketovali s extrémními podobami metalu, novinka "Misch Masch Miksasch", jejíž recenzi také brzy přineseme, je ale ve znamení čistého industrialu. Skladby na albu z roku 2001 "Crash Of The Titans" jsou očividně inspirovány tvorbou Merzbowa z počátku 80. let, ale jdou ještě dále. Zatímco dnes se Merzbow spoléhá čistě na digitální zvuk svého Mac-u, Napalmed (v roce 2001 byl v kapele kromě Radka Kopela i Míra Vlček) se počítačům vyhýbají a využívají nahrávek z terénu (hlavně kovových zvuků z továren) a klasických pedálových efektovačů, které používají rockoví kytaristé. Konzervatismus starých technologií ovšem nic neubírá na brutalitě finálního výsledku. A stará dobrá ruční práce Napalmed překvapivě vítězí nad digitálně generovaným hlukem Merzbowa.

Každý ze zúčastněných dostal 35 minut, Napalmed je rozdělil do čtyř skladeb, nazvaných "Metal Fabricunt I., II., IV. a VII.", zatímco Merzbow přidal dvě skladby s delší stopáží. Domácí zástupce v souboji titánů předčí japonského veterána sluchového terorismu hlavně v množství nápadů a počtu nečekaných zvukových útoků. Merzbowovy nahrávky patří v kontextu jeho tvorby mezi průměr. "Untitled-1" je například patnáct minut nediferencovaného hluku bez jakékoliv náznaku změny. Zhruba po osmi minutách mi začala naskakovat husí kůže a rychle jsem přeskočil na poslední skladbu "Metal Fabricunt VII." Napalmedu, kde skřípot jakýchsi kovů vytváří úchvatný mimoidní rytmus.

"Crash Of The Titans" asi nebude snadné sousto pro každého, ale pro posluchače, který je otevřený novým podnětům, by mohlo přinést neopakovatelný zážitek. A to nemyslím bolest uší!