Už ti někdy došel dech?

Jak se to vezme. Ten pomyslný, kdy má člověk tendenci se na všechno vykašlat, tak takový pocit na člověka občas přijde. Když tyto myšlenky přijdou, zkouším spíš něco změnit než to zabalit. Takže ne.

A ten skutečný? Třeba na pódiu?

Myslím, že ani to ne. Vždycky jsem to i přes indispozice a únavy ustál. Síla daného momentu, toho hraní, vědomí, že mi na tom záleží a že je to můj svět, tak to bylo vždycky silnější.

Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak to vy dechaři vlastně děláte s kapacitou plic. Jak se udržujete?

Hodně lidí si myslí, že dechaři mají velké objemy plic a podobně, ale jde spíš o práci s dechem a s jeho daným množstvím, které máme k dispozici. Jako dítě jsem s kamarády u nás ve Frýdku pod splavem soutěžil, kdo déle vydrží pod vodou, a nevyhrával jsem (smích). Opravdu si myslím, že nejde o kapacitu, ale o techniku a práci s dechem. Mám například jednoduchá rozdýchávací cvičení, která můžu dělat v autě, v tramvaji, kdekoliv, kde nepotřebuji nástroj.

Kde se v tobě probudila vášeň pro dechové nástroje? Všichni chtějí být kytaristi nebo bubeníci…

První iniciační moment nebyl v mých rukou. Za mě to tak trochu rozhodli rodiče, kteří mě v předškolním věku přihlásili do nějakého rozřazovacího kurzu, takového, co bývají ve školkách - někdo je talentovaný na pohyb, někdo na muziku, někdo na tanec - a tam odhalili, že umím zopakovat zatleskání a zazpívání (smích). Na jeho základě mě rodiče dali na flétnu s tím, že bych později přešel na klarinet. Takže jsem si to úplně sám nevybral, ale vždycky mě to docela bavilo. Jako klarinetista jsem měl blízko taky k saxofonu. Ten zvuk byl pro mě zajímavý a od chvíle, kdy jsem začal hrát primárně na saxofon, můj zájem o hraní a hudbu vycházel daleko víc ze mě.

Takže saxofon je ten srdcový nástroj?

Určitě, je to hlavní a nejsrdcovější nástroj. Ty další mám ale taky rád. Jak jsme se bavili, jestli někdy člověku dojde dech, tak někdy mě třeba baví hrát více na flétnu nebo klarinet, podle situace a rozpoložení, ale saxofon je a bude ten nejdůležitější.

Máš vystudovanou konzervatoř. Je něco, co ti ta škola spíš vzala?

Po hudební stránce mi určitě jenom dala, rozšířila obzory muziky, poznal jsem hudbu, o které jsem do té doby neměl ani páru. Poznal jsem hodně muzikantů a ta komunita, co na Ježkárně existovala a existuje dodnes, je skvělá. Já pocházím z Frýdku-Místku, tak možná mi vzala všední kontakt s domovem. I když už dlouho bydlím v Praze, beru pořád Frýdek-Místek a Beskydy jako domov, kam se rád vracím. Tak možná trošku to odloučení, že jsem tam čím dál méně, i když tam jezdím pravidelně s kapelami hrát. Ale po hudební nebo umělecké stránce určitě ne.

Jsi poměrně vytížený muzikant, hraješ docela dost. Jak ti jde to "přezouvání bot"? Jsou to přece jen dost stylově rozptýlené věci…

Myslím si, že mi to jen prospívá, protože mám rád v muzice pestrost. Sám toho také spoustu poslouchám, někdy mám chuť na old school rock, na kterém jsem v podstatě vyrůstal, protože jsme s bráchou sdíleli pokoj a brácha poslouchal hodně Kiss, Ozzyho a tak. Tohle mám pořád rád. Zároveň hraju na nástroj, který je spojován zejména s jazzovou hudbou. Mám rád i klasiku, folk... Myslím, že mě to střídání a ta interpretační pestrost udržuje čerstvým. Když je týden, kdy odehraju jeden koncert s Vltavou, pak další s Kamilem Střihavkou, pak si odskočím k popíku nebo k jazzu s big bandem nebo swingu, tak je to pestré. Člověk musí přepřáhnout hlavu a to je super, to mě baví.

Která ze tvých spoluprací ti nejvíc dala? Kterého setkání si vážíš nejvíc?

To je těžká otázka, protože to má několik rovin. Když to vezmu z pohledu, jakým způsobem se můžu hráčsky realizovat, tak jednoznačně Vltava. Tam mám ze všech kapel, ve kterých působím, nejvíc prostoru, který jsem si navíc vymyslel sám. Na posledních deskách Vltavy jsou mé party z velké části mé nápady. Jiná rovina je pak setkání se vzory, které jsem měl jako kluk rád, jako třeba zrovna skupiny kolem Romana Holého, Monkey Business nebo Sexy Dancers. Jako puberťák je posloucháš a najednou s nimi hraješ. Když jsem měl možnost hrát několik koncertů s Enniem Morriconem, tak to bylo něco. Jako dítě jsem miloval všechny ty westerny jako "Tenkrát na západě" nebo "Hodný, zlý a ošklivý". Už tehdy jsem vnímal tu neuvěřitelnou muziku, no, a dvacet let nato se stane, že najednou sedíš na pódiu v hale Globen ve Stockholmu, před tebou diriguje Ennio Morricone a ty hraješ sólo!

Měli jste příležitost víc komunikovat?

Bohužel ne. Myslím si, že by i byla, ale překážkou byla jazyková bariéra. Kdybych uměl italsky, asi bych s ním pár vět prohodil, ale italsky bohužel neumím. On mluvil zásadně jen italsky a měl překladatelku, která zprostředkovávala komunikaci mezi ním, orchestrem a všemi dalšími složkami. Jediný přímý kontakt s ním byl, když jsem ho na jedné zkoušce poprosil o společnou fotografii a na další zkoušku jsem přinesl elpíčka, opět s prosbou, jestli by mi je podepsal. A jednou proběhla interakce také z jeho strany. To byla zkouška, měl jsem sólo a něco se mi úplně nepovedlo, tak zastavil celý orchestr a začal směrem ke mě něco hulákat. Překladatelka mi s úsměvem na rtech vysvětlila, co po mně chce. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. (smích)

Dá se říct, že Vltava tě teď vytěžuje nejvíc?

Ano, koncertně určitě. V minulých dvou letech to bylo ještě víc, protože jsme připravovali desku a zároveň jsme jeli turné, které s ní bylo spjato. V současné době jedeme jeho jarní část, ale ta se mi prolíná i s dalšími projekty. Aktuálně připravujeme sérii koncertů Behind the Door k našemu dvacátému výročí, dále budeme natáčet další sezónu pořadu Máme rádi Česko pro FTV Prima a tam mě přípravy zaměstnávají poměrně hodně.

Pamatuješ si, jak ses k Vltavě přidal, jak ti Robert hodil lano? Co pro tebe v té době tato formace byla?

Já jsem Vltavu znal, neměl jsem ji ale naposlouchanou. Znal jsem pár stěžejních hitů. Věděl jsem, že to je kultovní kapela. Pamatuju si, že z návratu Vltavy na scénu bylo hodně lidí v mém okolí nadšených. Já jsem tvorbu až tak neznal, šlo to trošku mimo mě. Nápad tehdy přišel od bubeníka Ondry Pomajsla nebo možná od jeho manželky Terezy, se kterými jsme občas hrávali různé akce. Když se ve Vltavě schylovalo ke změně sestavy a zamýšlenému návratu k dechům, tak Pompo nápad se mnou přednesl Robertovi a kapele, Tomáš (Uhlík, baskytarista - pozn. aut.) mě taky znal a snad také doporučil a na to konto mě kontaktoval Robert, domluvili jsme schůzku, promluvili jsme si, absolvovali první zkoušky a bylo. Dobře se mi ale můj start ve Vltavě pamatuje, protože můj první koncert s ní byl na čarodějnice v roce 2014 ve Znojmě, které je taková má srdcová záležitost. Letos to tak bude deset let, co jsem ve skupině.

Momentálně je na tom Vltava jak? Vystupuje jen koncertně, nebo se kuje nový materiál?

Kují se nové materiály, vize a koncepty. V nejbližší době nechceme vydávat nový nosič, ale přemýšlíme o kreativním osvěžení některých starších, neokoukaných věcí nebo o možné spolupráci s jinými spřízněnými interprety. Zatím je to ve fázi přemýšlení a zjišťování možností. Ale určitě nespíme na vavřínech, pořád něco vymýšlíme a bavíme se o budoucnosti. Aktuálně nás kromě klubových koncertů čeká zajímavý, možná koncepčně jinak vymyšlený pražský koncert v divadle Pod Palmovkou. Uskuteční se v 11. dubna.

Teď ale hlavně slavíš jubileum se svými Behind the Door. Jak se to stane, že kapela puberťáků vydrží 20 let? Málokterá kapela to dotáhne takhle daleko. Pokud teda nejste The Rolling Stones…

Jednoznačný faktor, bez kterého by to nešlo, je kamarádství. Osobní faktor hraje hlavní roli. S některými spoluhráči se známe v podstatě od dětství. Já naši situaci vždy trochu přirovnávám k tomuto: když si chlapi zajedou na pánskou jízdu nebo někam na chatu, tak my jako parta muzikantů máme Behind the Door. Uděláme si týden nebo čtrnáct dní turné, kde se potkáme, mluvíme o muzice, jak jde život a tak dále. Do toho máme samozřejmě vlastní specifický humor. Když se třeba půl roku nevidíme, je věcí na probrání vždycky hodně. Samozřejmě někdy je to komplikované, když řešíme důležité věci ohledně fungování kapely, kdy chceme například něco nového natočit nebo naplánovat koncerty, ale zároveň každý bydlíme v jiné části republiky, někdo v Brně, někdo v Ostravě, v Praze... Ale zatím se nám daří vážná témata nějakým způsobem kombinovat s těmi všedními, veselými a kamarádskými.

Je třeba i těžší mít společné koncerty, trefit se do těch rozvrhů?

V březnu pojedeme první část turné k našemu 20. výročí. Těch koncertů na letošní rok je domluveno zatím třináct. Ale máš pravdu, je to komplikované, protože každý ze  členů je opravdu vytížený a hrajeme v předních kapelách, ať je to Čechomor, Matěj hrál s Davidem Stypkou, teď s Kateřinou Marií Tichou, Vltava, Slza, Tereza Mašková, Kamil Střihavka, do toho televize. Radim Přidal má jazzovou kapelu Point of Few, se kterou mají velké ambice a jsou hezky našlápnutí. Takže těžké to je, ale vždycky se snažíme vytipovat jeden dva týdny v tom roce, které věnujeme sobě a kdy jedeme od pondělí do neděle každý den tour. Moc nelze, abychom odehráli jeden koncert tam a za týden další zase jinde. Čas od času se stane i to, že někomu do domluvených termínů přijde vystoupení nebo natáčení a musí se pak naše štace rušit.

Rušíte to pak celé, nebo hrajete bez toho chybějícího člověka?

Spíš zrušíme jeden koncert v rámci dané tour. Nedávno jsme tuto situaci řešili a bavili jsme se, zda použít záskok, ale nakonec jsme se shodli, že z principu záskoky nechceme, a raději vystoupení zrušíme. Ve výjimečné situaci by to asi šlo, ale principiálně to nechceme. Snažíme se zastávky koncentrovat do užšího časového období, kdy si to užijeme pospolu, a pak se těšíme, že za půl roku nebo za rok setkání zopakujeme.

Jsou dva aktuálně vydané singly "Chebzí 9" a "Cross" nějakým předvojem k albu?

Opatrně o nové desce mluvíme a přemýšlíme o ní, ale zatím konkrétní plány nejsou. Myslím si, že třeba do dvou let bychom něco vymyslet mohli, protože nám to sedí do intervalu jedna řadovka za pět let. Materiál na ni je, problém je ovšem setkat se, protože čas, který jsme si na letošní rok pro Behind the Door vyčlenili, spolknou koncerty. Myslím si, že jestli něco vznikne, tak spíš příští rok.

V jedné recenzi na předchozí studiovku zaznělo, že vaší hudbou vyprávíte příběhy. Jak se píšou a vytvářejí příběhy beze slov? Já si umím představit psát song na text, ale vyprávění hudbou je prostě jiné. Jak pracujete?

V úplných začátcích jsme materiál dávali dohromady pospolu. Někdo přišel s nápadem a skladby vznikaly společnými silami. V současnosti se spíš každý jeden z autorů skladbám věnuje sám a pak je předloží ostatním. Ale ohledně těch příběhů - jde hodně o imaginaci. Myslím, že Behindi mají to specifikum, že na rozdíl od všeobecného stereotypu, že jazzová muzika stojí jen na improvizaci, pracujeme hodně s melodiemi a aranžmá jsou více propracovaná a daná. Téma nějakým způsobem uvede atmosféru písně, pak se příběh dál rozvíjí pomocí hudebních motivů, melodií. Nejde jen o skladby, kdy se zahraje téma, pak každý sólo, zase téma a konec. Prostoru pro improvizaci je zde ale dostatek, takže každý člen může pomyslné příběhy obohatit svým vlastním instrumentálním pojetím a vyprávěním.

Máš toho dost, nejsou ale myšlenky na další sólovku?

Myšlenky by byly, písničky průběžně vznikají, ale zatím nemám úplně časový rámec. Ona i ta první sólovka vznikla jako taková kompilace singlů. Vždycky jsem něco dokončil a zveřejnil. Pak jsem dokončil něco dalšího, a najednou těch písní bylo 10 a vznikl z toho materiál na desku. Jestli vznikne v budoucnu druhá, tak vznikne pravděpodobně podobným způsobem.

Máš nějaký vysněný projekt, album, desku, kterou bys chtěl někdy udělat?

Asi ne nic konkrétního, ale rád bych v budoucnu více nabízel vlastní tvorbu různým interpretům. Skladeb mám v šuplíku několik a mám v hlavě interprety, které bych rád oslovil. Některým jsem songy nabídl, a s díky odmítli. Vím, že ne vždy se to povede, ale budu to zkoušet dál. Třeba na mé sólové desce jednu z mých autorských písní nazpíval David Stypka. Několikrát jsem přemýšlel nad faktem, že "Tvoje dlaň", kterou David nazpíval, je možná jediná, na níž se autorsky ani aranžérsky vůbec nepodílel. Vždy byl spoluautorem, napsal text nebo do toho jinak zasahoval. Tady ale ne. Tehdy jsem mu poslal čtyři pět skladeb, on si z nich vybral jednu a tu nazpíval. Udělal to bez jediného zásahu a ryze interpretačně. To je třeba věc, které si nesmírně vážím. Podobné to bylo u songu "Cíl", který nazpíval Xavier Baumaxa a který vznikla na text Jaroslava Vrchlického, nebo u písní, které na desku nazpívala Eva Burešová. Tak uvidíme, třeba se zase podobná pěkná spolupráce v budoucnu povede.

Jaké máš plány na nejbližší měsíce? Co tě čeká?

Nejaktuálnější je jarní šňůra s Behind the Door, která proběhne první březnový týden. Začínáme 3. března v krásné Tančírně v Račím údolí v Rychlebských horách, pak jedeme do klubu Parník v Ostravě (5. 3.), Rožnov pod Radhoštěm a skočíme 7. března v Praze v Radiocafé Vinohradská 12. Pak to bude příprava nových dílů pořadu Máme rádi Česko. Pojedeme s Vltavou jarní tour. Čeká mě také nějaké natáčení. Do léta bude o zábavu postaráno. Pak přijde festivalové léto a na podzim se bude opakovat v podstatě jarní scénář. To nás čeká dalších devět koncertů, převážně na Moravě.