Jak bys vyhodnotil minulou desku "Hovory domů" a vůbec celý ten zhruba rok od našeho posledního rozhovoru? Bylo album, turné a všechno kolem tak úspěšné, jak jsi doufal ty i tvůj tým?

Marcel: Celý ten minulý rok hodnotím tak, že byl tak trochu nahoru-dolů. Obecně jsem za "Hovory domů" moc rád, protože to pro mě byl obrovský krok dopředu, kdy jsme mohli s Ondrou Fiedlerem a Matyášem Vordou odjet do Anglie, nahrát tam desku, za kterou jsem pak dostal v anketě Žebřík cenu, byl jsem nominovaný na objev roku v širších nominacích v Andělech, vyšla i spousta hezkých recenzí. Přišlo mi, že mě lidi začali brát vážně. To ta deska změnila. A odjeli jsme i boží turné, kterému fakt nemám co vytknout, měli jsme spoustu venkovních koncertů, zahrál jsem si několikrát v O2 areně nejprve před Mirai, pak i před Benem Cristovaem, to bylo skvělé.

Zároveň to ale byl i rok, kdy jsem s Ondrou prožíval to, co jsem prožíval, byl to rok, který byl na práci tak velmi náročný, že jsem na nic jiného neměl čas a i díky Ondrovi jsem si uvědomil, že jsem byl málo s rodinou - scházelo mi více času na mou ženu, bráchy, tátu a mámu. A to bych rozhodně chtěl v dalším roce změnit. Taky to byl rok, kdy jsme napsali tuhle novou desku a byť to bylo těžké období, tak když se za tím rokem teď ohlídnu, tak mi přijde neuvěřitelné, že ty obě ty alba vznikly takhle krátce po sobě.

Řekl jsi, že tě lidi začali brát vážně. Jak jsi to myslel?

Marcel: Ono je to vždycky těžké s první deskou, protože hodně záleží na tom, zda se povede. Před ní jsem vydal nějaké česky zpívané singly a přišlo mi, že všichni pořád řešili, jestli dobře zpívám česky nebo ne.

Ondra: Byl to takový ten přerod. Podobně jako u Mirai, když přešli do češtiny. I oni zpívali dříve anglicky, kdy mi obecně přijde, že je to takové citlivý téma, kdy to tak trochu bolí ty posluchače i tu kapelu. Takový to: "Éééé, tak vy jste byli předtím anglicky, teďka chcete česky..."

Marcel: A samozřejmě, že ze začátku je ten přerod slyšet.

Ondra: A pak to zase naopak začne: "Éééé, to je vlastně dobrý, když zpíváš česky! To je lepší teďka!"

Marcel: V tomhle vidím ten největší rozdíl no. Když pak máš takhle dlouhohrající desku jako "Hovory domů", tak možná někteří pochopí, že to myslíš fakt vážně. Takové to: "Tady to máte, zpracujte si to, jak chcete, já si za tím stojím." Věřím, že to na tom bylo fakt poznat a v tomto to byl fakt velký skok dopředu.

Když pak začalo tu turné, tak to jsme se ještě krátce viděli v Rock Café v Praze, kde jsem byl a pak jsem koukal na tvé stories na Instagramu i z dalších koncertů a říkal jsem si, že to jsou všechno docela malé kluby. A i teďka to turné, které chystáš na únor (rozhovor probíhal v lednu, pozn. aut.), je relativně skromné a spíše v menších prostorách. Třeba ve Valašském Meziříčí je to M-klub, který velmi dobře znám, mám ho rád, ale je to vlastně hodně malinkatý prostor...

Marcel: To je právě ten nejmenší, který tam máme. Pak je tam Melodka v Brně, S-klub, kam se vejde 700 lidí, máme tam Roxy v Praze a další. Jediný ten M-klub je fakt malý, ale to je proto, že náš tour manager David Schwager (skupina Tichonov) je taky z ValMezu a protože já tam ještě v době No Distance Paradise odehrál s klukama několik fakt dobrých koncertů a David si moc přál, abychom se tam v rámci toho turné zastavili třeba místo Zlína nebo jiných míst na Moravě, protože právě tam docela dost lidí poslouchá naši hudbu.

A vzpomeneš si i na nějakou fakt silnou vzpomínku z toho loňského turné, která ti utkvěla? Ať už třeba něco vyloženě negativního nebo třeba nějaký bizár, který se přihodil.

Marcel: Nechtěl bych to nějak zveličovat, ale na to, že to bylo první turné, chvíli předtím byl covid, na to, že jsme šli na všechno opačně… Většinou to máš tak, že interpret třeba deset let jezdí koncerty a až pak vydá první desku. My jsme vydali desku a hned potom začali jezdit. Teď mě napadá, že vlastně ta nejdivnější věc, co se nám stala, byl ten první koncert v Rock Café. Protože běžně se to dělá naopak. Nejprve objedeš republiku, tam si to všechno ošaháš, vyzkoušíš a pak máš vyvrcholení v Praze, kde to "prodáš", protože se často sejde na koncertě spousta hudebních fajnšmekrů, celebrit a tak. My jsme to udělali naopak. Takže retrospektivně je fakt, že jsme zvolili špatně tu souslednost jednotlivých kroků za sebou.

A to jsem si myslel, že ještě řekneš to, jak vám tam v Rock Café hned v první písničce vypadl zvuk.

Ondra: No to mě polil pot...

Marcel: Ale to s tím souvisí. Na další zastávce tour se to už nestalo. Byla to taková nešťastná náhoda, kdy náš bubeník, Matyáš Vorda, vykopnul elektřinu, takže jsme v podstatě museli koncert nahodit podruhé. Jestli jsi tedy tu otázkou mířil sem, tak míříš dobře. (smích)

Ale - byl tam ten okamžik, kdy jak se to stalo, tak tam byl moment, kdy si pamatuju, že jsem vlezl do toho Rock Café a říkám si: "Ty jo, tak zajímá někoho ta deska vůbec? Budou tam lidi, kteří to znají?" A začali jsme hrát "Přestávám chápat" a ti lidi to s námi najednou zpívali. Pamatuješ si na to? To byl neuvěřitelnej okamžik.

Ondra: Jojo, to si vybavuju taky, no.

Marcel: A v tu ránu tam bylo třeba dvě stě lidí, kteří s námi zpívali první písničku, která ani není singl a znají z ní každé slovo. Přitom je to jen první písnička z desky, kterou jenom tak vydáš a najednou wow. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem rád, že jsem začal zpívat v češtině. Protože to byl ten moment, o kterém jsem vždycky snil, že to tak bude. To, co jsem vždycky viděl na těch velkých koncertech zahraničních kapel.

A to jsi mi teď úplně nahrál na smeč, protože jako další věc jsem se chtěl zeptat, jaký koncert z těch, na nichž jste se profesně nepodíleli, jste si loni užili nejvíc coby fanoušci.

Ondra: Já jsem byl na spoustě koncertů, ale ty jo...

Marcel: Blink-182 jsi říkal, že byli super, ne?

Ondra: Jo, to je pravda. Z nich jsem byl úplně naměkko, protože jsem na nich vyrostl, takže tam jsem se fakt úplně navrátil zpátky o x let a bylo to, jako by mi bylo zase osm či kolik. Tak to byl highlight.

Souhlasím, to byl výborný koncert.

Marcel: Já mám The 1975 na Rock For People, z nichž jsme sice stihli až jen druhou půlku toho koncertu, protože jsme tam zrovna přejížděli z koncertu s Benem Cristovaem, ale já to mám spojené s tím, že jsem jim před lety předskakoval, což je historka, kterou už mám v dodávce zakázanou vyprávět, protože ji každý slyšel tisíckrát (smích). Ale přijde mi neuvěřitelný, že jsem mohl hrát koncert s kapelou, dát s ní párty v backstagi a ona pak najednou stojí na hlavním pódiu Rock For People a vůbec se nezměnila. Neřeší u toho, že tam je před publikem a dál hraje divadlo, kdy půlka těch diváků si myslí, že je zpěvák opilý a přitom vůbec netuší, že on to jen hraje a dělá si s nima, co chce. Přišlo mi, že furt je to ten cool týpek, se kterým jsem seděl v backstagi... Navíc, celá kapela vypadá, jak vypadá a má taky brutální zvuk naživo... Tak to je pro mě za minulý rok to nejlepší, co jsem viděl.

Jojo, to bylo výborné. Třeba když tam na konci hráli "The Sound", která je neuvěřitelně euforická, tak to jsem tam skákal radostí s rukama nad hlavou...

(Oba souhlasně a znalecky přikyvují)

Marcel: Mě akorát mrzí, že jsem si taky nekoupil lístky na ty Blink-182, protože všichni, co tam byli, tak říkali, že to byl fakt nářez.

Ondra: Jojo, sice nostalgie, ale ne taková ta upocená. Ale že je to fakt dobrý. I ty nové songy jsou výborné.

A vlastní hraní v O2 areně? Jak sis užil koncert s Benem?

Marcel: Od té doby, co jsme vydali "Nevim", tak si troufnu říct, že se z nás taky stali kámoši a když si vzpomenu na O2 arenu 2022, tak tam to bylo tak, že nás Ben vzal jako support a já jsem tam trochu vypomáhal s různýma věcma i live. Tentokrát se to ale dost změnilo a já jsem tam byl jediný, kdo tam s Benem většinu času zpíval přímo na pódiu backvokály a to mě dost překvapilo, protože bych řekl, že jsem žánrově hozený trochu jinam, ale že když je lidem spolu dobře, o čemž podle mě kapela dost je, tak si nakonec můžou i mezižánrově pomoct. A pořád je to ten Ben, který má vyprodanou arénu, teďka chystá Eden a když v té libeňské aréně stojíš, tak je to pořád zážitek. Jsem moc rád, že jsem tentokrát mohl dát song "Nevim" i rovnou během Benova hlavního vystoupení. A co lidi možná netuší, je že Ben mi pak v zákulisí před koncertem říká: "Hele, potřebuju koupit nějaký čas, můžeš rozezpívat O2 arenu?" A já že: "Ok, tak to bude zajímavý" (smích). A tohle mi zůstalo z toho v hlavě, protože to je takový ten dětský sen, kdy si říkáš, jaké by to asi bylo, kdybych na tu arénu udělal: "Ééééééé jo!" Zazpívají zpátky nebo nezazpívají? (smích) Když to udělá Ben tak asi jo, ale co když to udělá Marcel? (smích)

A ještě jedna vzpomínková otázka k první desce. Splnily s první deskou "Hovory domů" nějaké cíle, které jste si nastavili?

Marcel: Já bych řekl že ano, přišli jsme díky tomu taky na spoustu věcí... Třeba na to, že si chceme s Ondrou založit vlastní, nezávislý label.

A má už teď ten váš label nějaké jméno?

Ondra: Zatím jsme ho ještě nevymysleli, prozatím platí prostě jen Marcell a fiedlerski. Momentálně je to tak, že je to pod Universalem pro Spotify a podobně, ale název tam není.

Marcel: Ono totiž nakonec zjistíš, že to jméno ani nepotřebuješ. My jsme si s tím hrozně lámali hlavu...

Ondra: (skáče do řeči) a pak jsme si prostě řekli, že to vydáme a nebudeme se tím zatím zabývat.

Marcel: Do budoucna to ale vyřešíme. Musíme.

O ALBU:

Pojďme už k té desce. Poté, co Ondrův táta zemřel, jste vyrazili nejprve do rakouských a následně do švýcarských Alp. Vím, že jsi, Ondro, už v dřívějších rozhovorech tvrdil, že se do Alp rád vracíš, že tam medituješ, otužuješ se a podobně, nicméně předpokládám, že teď to byla úplně nová zkušenost a atmosféra asi nebyla úplně nejveselejší...

Ondra: To nebyla, ale zároveň tam byl i faktor toho úniku. Já předtím byl tady v Česku rok v kuse víceméně zavřený a prožíval jsem tu situaci s tátou. A mě ty hory hodně uzemňují, uklidňují, cítím se na nich šťastný. A ta atmosféra, ve které jsme tam teď s Marcelem byli, byla hezká, nostalgická. Když jsi na těch horách na jaře, tak tam byl hodně déšť, mlha a to bylo i hodně inspirující.

Marcel: Na druhou stranu, ono to taky hodně dlouho trvá, než ti to všechno dojde.

Ondra: To je pravda. Je to obrovsky těžké v tom, že jsi v takovém oparu zaseklý, kdy nevíš ani, jestli je zrovna úterý nebo nějaký jiný den, řešíš pohřeb, řešíš, co se stalo... Krátce poté, co se to stalo, tak jsem měl na mysli jen to, že chci prostě odjet, chci psát a že chci někam utéct.

A to jste tam jeli nějak krátce po tom pohřbu nebo jak velký časový odstup to mělo?

Ondra: Bylo to sotva týden po něm.

Marcel: Lidský mozek má tu unikátní vlastnost, že některé věci vytěsňuje proto, abychom se z toho nezbláznili. A myslím si, že - ačkoliv já jsem to teda prožíval jen zprostředkovaně, protože je to víc Ondrův příběh, než můj - nicméně byl jsem u toho a i na mě to bylo už moc.

A bylo to celé jen o tom soustředění se na psaní nové desky a srovnávání se s novou situací nebo jste během těch pěti, šesti dní, co jste byli v tom Rakousku, měli možnost si i nějak odpočinout? Třeba tou meditací či otužováním, jak to máš, Ondro, rád...

Ondra: Spíš jsme si nakoupili hodně džusu a šampaňského, které jsme si tam nějak záhadně oblíbili a to jsme tam popíjeli. Občas jsme šli i ven, většinu doby jsme byli zalezlí. O otužování to nebylo. Spíš to byla taková pánská jízda.

Marcel: My jsme ale hlavně neřešili, že bychom chtěli něco napsat a hned vydat. To nebyl ten primární důvod tam jet.

Ondra: Přesně tak, samozřejmě nás to napadlo, ale říkali jsme si, že když to nevyjde, tak si aspoň odpočinem. Neměli jsme vyloženě potřebu něco tvořit. Chtěli jsme prostě jen někam vypadnout.

Marcel: Prostě jsme zabalili počítač, mikrofon, dvě kytary a malé klávesy a jelo se. Mohli jsme se vrátit i s tím, že bychom každý den jen chodili po horách a i tak by to bylo úplně v pohodě.

A jak do toho všeho zapadá ta historka s bagrem? Řekněte k tomu víc.

Marcel: Šlo o to, že já jsem se snažil vybrat to co možná nejklidnější ubytování v horách, kde nebudeme ničím rušeni, tak jsme vybrali nějakou chatku až někde 5 kilometrů za poslední civilizovanou vesnicí. Podle fotek byly všude jenom les, hory a tři chatky pár metrů od sebe. Pak tam přijedeme a před naší chatkou stojí obrovský bagr a rekonstruuje tam terasu. Chápeš to? (smích) Přitom jediný, co jsme hledali, byl klid.

Ondra: A majitel nám na to říká: "Nóóó, on je tady jenom tak na týden." A my: "Ale to my jsme tady na týden!" A on že: "To bude v pohodě, on tady jenom od rána do večera bude trošku rubat a pak večer vždycky odjede." A já že: "Do pr..."

Marcel: Nechápal jsem, proč nám to dopředu neřekl. Tak jsme řešili - budeme odjíždět a najdeme něco jiného nebo jak? Nakonec jsme se rozhodli, že počkáme první den a pak uvidíme. Následně se ale ukázalo, že hned ten první den jsme nakonec otevřeli komp a začali pracovat a mi to trochu přišlo, že je to tragikomický a nakonec jsme se tomu kolikrát i spolu zasmáli, což jsme v tu dobu fakt potřebovali.

Ondra: Navíc to tam i máme v těch nahrávkách občas. Asi si toho na první dobrou nevšimneš, ale je takový to (začne předvádět): "Vrrrrm! Vrrrhm!" Tak to je bagr. Fakt tam zůstal. Takže občas ty písničky jsou feat. bagr (smích)

Dobře (smích). No a když jste v Rakousku skončili, tak jste jeli ještě do švýcarských Alp za kamarádem. Jak dlouho jste tam byli a kolik práce jste tam zvládli udělat?

Ondra: Myslím si, že v Rakousku jsme udělali třeba šest věcí a ve Švýcarsku tak čtyři. Mám tam hodně dobrého kámoše, který tam dlouhodobě žije. Tak jsme si řekli: "Pojďme, něco tam nahrajeme, třeba to bude dobrý." Takže jsme tam to album dodělali, nakonec jsme ani neměli potřebu něco předělávat, takže všechno zůstalo, jak bylo...

Marcel: Jestli k tomu můžu říct ještě jednu věc, na kterou hodně vzpomínám - bylo skvělý, že jsme něco natočili, pak jsme to vzali do auta a jeli jsme s tím třeba na nákup. A tím, jak tam dlouho jedeš zase do civilizace a projíždíš ty hory, tak to mám v hlavě jak kdyby to bylo z nějakého filmu, že projíždíš tím autem přírodu, krájíš tu krajinu a u toho posloucháš ty písničky… přišlo mi to až jako ze snu.

Ondra: (skáče do řeči) Plus to šampaňský ti tam ještě trochu něco dodá… (smích) Já jsem teda neřídil, aby bylo jasno, ale taky jsem si u toho říkal: Super!

Marcel: A ještě jak je tam ten náš kamarád Martin, kterého ve Švýcarsku máme, tak je takový hodně svůj, neřeší nějaké konvence a je s ním strašná sranda. A to byla taky taková postava, která celé té naší náladě dost pomáhala.

Ondra: On tam dělá v hospodě a vždycky když jsme dodělali písničku, tak on říká: "Kámo, to mi pošli zase. Dneska jsem u toho vařil celej den! (smích) Já se tak strašně těším, až to celé vyjde! Dneska jsem u toho dělal těstoviny, ta písnička 'Domek z papíru' je na to úplně geniální!" (smích)

Marcel: A to jsme mu ty písničky posílali třeba půl hodiny po tom, co vznikly. Tuhle desku totiž před vydáním moc lidí neslyšelo. U předchozího alba jsme měli plán, jak si pozveme všechny novináře, pouštěli jsme to kámošům, měli jsme ještě před releasem desky vymyšlené, jak album odprezentujem.

Ondra: ...a teď jsme si řekli, že na to úplně kašleme. Necháváme si to spíš pro sebe a dáváme tomu volný průběh. Celé to album je tak intimní, že jsme si to nechtěli narušit nějakýma názorama a podobně.

Marcel: Mám pocit, že jsme ani nepotřebovali na to slyšet nějaké názory. Odvádělo by nás to od té věci samotné a toho, proč jsme tu desku točili. Někdy prostě umělec ví, že v rámci možností pro výsledek udělal maximum.

A když jste pak odjížděli do Británie, tak to už jste měli tu desku komplet hotovou a jen jste ji chtěli natočit profesionálněji nebo tam bylo potřeba ještě něco dodělat?

Marcel: Můžu říct tu historku s Hasanem (český rapper, pozn. aut.), jak jsme mu pouštěli jednu z našich písniček?

Ondra: Asi jo.

Marcel: Ondra s ním byl ve studiu a pustili jsme mu písničku "Déšť". Jeho to docela dojalo a on říká: "A co, že jedete do tý Anglie dělat? Vždyť už to máte normálně hotový! Proč chcete utrácet za studio?" Třeba moje žena taky vůbec nerozuměla tomu, proč tam jedem, ale my jsme si tam jeli pro těch 15 - 20 procent, o které jsme věděli, že to dokážeme ještě zvednout.

Ondra: Jeli jsme tam dolazovat detaily. Že jsme třeba předělali klávesovou část na živé piáno. A i ten časový odstup byl fajn.

Marcel: Ten odstup je zásadní. Protože - třeba já bych udělal příště jednu věc jinak a sice, že v tom laufu, ve kterém jsme byli, tak jsme to měli ukončit a hned vydat. Možná, že by to nebylo tak dokonalý a perfektní, jako je to teď, ale zase ta energie a načasování, ve kterým to vydáváš, taky zahrálo svoje. Ale jinak si myslím, že my oba jsme tomu dali spoustu sil a jsem nakonec i rád, že jsme si sami dali nějaký deadline, abychom to už vydali, protože jinak bychom to vylepšovali ještě dlouho.

V Británii jste nahrávali ve studiích Bright Electric, v nichž dříve vznikaly desky tvých oblíbenců Foals, The Maccabees, Yungbluda, Blood Red Shoes a další. Byla i toto ta motivace, proč jste tam chtěli jet? Navazuju tím na to, co jsme se bavili posledně, kdy ta atmosféra velkých hvězd na tebe na tom místě dýchne a inspiruje tě, což jsi říkal, že hrálo hodně velkou roli u předchozí sbírky. Nebo to bylo spíše o té druhé části, kdy jste si jeli podobně jako posledně třeba pro lepší zvuk bicích a podobně?

Marcel: Všechno dohromady. To, cos řek, rozhodně platí.

Ondra: Přesně tak. Plus je třeba dodat, že my jsme tam oba jednu dobu žili a milujeme to tam, tak jsme se tam chtěli ještě znovu vrátit.

Marcel: Ono když odjedeš takhle pryč a od těch starostí běžného života utečeš, tak ti to tu hlavu hodně uvolní a začneš přemýšlet trochu jinak. Jsi prostě v módu: "Natáčíme desku." A ne že: "Musíme zaplatit socko, zdravko, musím jít se psem, na nákup atd."

A s jakým záměrem přesně jste šli do toho britského studia? Řekli jste si dopředu - tak teď musíme vylepšit "tohle"?

Marcel: Dobrý dotaz. Hodně jsme tam chtěli bicí vylepšit.

Ondra: A dokrášlit to synťákama, ve studiu měli sbírku skvělých analogových. Nebo tam jsou třeba hammondky nádherný. Tak jsme si to chtěli ozkoušet, jestli to nedokážeme udělat ještě o něco líp, než jak jsme to už měli. Takže jsme to udělali. Pak jsme ale taky hodně věcí vyhazovali, protože nejprve jsme si trochu ustřelili a natočili těch věcí spoustu, ale nakonec jsme je dali do háje, protože nám přišlo, že jich bylo až moc. Ale aspoň jsme to vyzkoušeli.

A vyzkoušeli jste si i ten bar? Koukal jsem na fotky na Wikipedii a vypadá, že tam je hodně na výběr...

Marcel: (smích) Já musím říct jednu věc. Přijeli jsme tam a já jsem začal hned druhý den abstinovat. Vzpomínáš si na to, Ondro?

Ondra: Jo, to je pravda.

Marcel: Takže ten druhý, třetí den, co jsem tam byl, tak jsem začal abstinovat a vydrželo mi to skoro půl roku. Porušil jsem to teprve nedávno v prosinci. Ale samozřejmě, že celé to místo bylo mega cool. Je tam bar, zkušebny, spousta vybavení, které si můžeš půjčit, když máš koncert. Super místo, kde se potkává celá brightonská scéna, kde fakt chceš být.

Ondra: (zasněně) Dýchá to hrozně na tebe, má to takovej šmrnc, co nejde napodobit.

Marcel: Tady někomu řekneš, že jsi muzikant a že na něco hraješ a všichni se úplně diví: "Cože, ty ještě k tomu zpívání i na něco hraješ? To ještě dneska i někdo na něco hraje?" Já se nechci nikoho dotknout, protože to mám taky rád, ale přece jenom všichni jsou už zvyklí dneska vystupovat s DJema a živé nástroje na pódiu skoro nejsou. A teď prostě přijdeš do toho studia a tam jsou samé živé nástroje! Tam je jedna brutální kapela vedle druhé!

Ondra: Holčičí kapely tam byly třeba...

Marcel: No a jak tam tak nahráváme, tak střídáme Studio 1 a Studio 2 a najednou koukám a tam jde týpek, kterého sleduju na internetu, protože dělá skvělé kytarové tutoriály a říkám si: "Ty jo, co ty tady děláš?" Protože on je fakt megastar, na YouTube má třeba 500 000 odběratelů. No a on tam natáčí takové ty komba, co máš, Ondro, doma...

Ondra: Victory Amps se jmenují.

Marcel: No a tak si říkáš: "Ok, nejsem zas takový blázen." Akorát dělám prostě něco, co lidi v mým okolí nemusí třeba tolik chápat, ale tady na tom anglickým ostrově se cítím, že jsem mezi svými.

A co produkce? Našel jsem správně, že jsi ji dělal jen ty nebo jste tam měli ještě někoho dalšího?

Ondra: To jsem dělal komplet já, akorát pak jsme tam měli ještě Patricka Jamese Fitzroye. Ten byl na té předchozí desce aktivnější, ale teď nám tam během dvou dní nahrál hammondky, synťáky a přispěl několika dalšími nápadama.

A je možné toto album považovat za koncepční, respektive příběhové? Hlavní téma je jasné, ale má ta deska regulérní začátek příběhu a pak jeho konec? Protože po těch prvních posleších si sám nejsem tolik jistý.

Ondra: Mě to nějak sedí i s tím odchodem tátovým jako příběh, i to, jak tam mluví... Mám to celé v hlavě jako příběh, ale nevím, jestli to tak bude vnímat i někdo další.

A ta část, kdy slyšíme tvého tátu, je ta mluvená pasáž "Noc už končí"?

Ondra: Ano, to je táta.

Marcel: Jsou to spíš takové příběhy. Musíš to vnímat tak, že ne vždycky ta koncepce na sebe musí nějak sousledně navazovat. Jsou to spíš obrazy a příběhy, které jsme skládali dohromady.

A všechny ty písně jsou jen o tátovi nebo je tam i jiné téma? Narážím tím na druhou půlku desky, kde je písnička "Low" a taky "Klid se neválí", kdy mi přijde, že to s ním tolik nesouvisí. Zdá se mi to nebo jsem ty narážky nezachytil?

Ondra: Ono to není vyloženě album o tátovi. Je to to, co se nám honilo hlavou, my jsme to zaznamenali, ale i to "Low" navazuje trochu na to šampaňský, kdy jsme si říkali, že se chceme prostě opít. Je to spíš záznam emocí, než že by to bylo kompletně jen o tátovi.

Marcel: Ano, teď jsi to hezky řekl. Jsou to zaznamenané emoce vzniklé v návaznosti na to, co se stalo.

Ještě mě zajímá název alba - je to odkaz na film "21 gramů"? Já ho viděl asi 20 let zpátky, tak už si z něj tolik nepamatuju, souvisí to nějak s ním?

Marcel: Je to tak, že na začátku dvacátého století existovala studie, která říkala, že když člověk umře, tak je o 21 gramů lehčí. A my jsme se nesnažili odkazovat se až tak na ten samotný film, ale právě na tu studii, kterou se i ten film samotný inspiroval a pokládali si filozofickou otázku, co se stane s duší po smrti.

A čím to je, že je tahle deska tak krátká? Proč jste se nechtěli držet těch klasických cca 40 minut?

Ondra: Protože nám došlo šampaňské (smích) Né, hele to bylo tak upřímný, jak jsme chtěli. Když jsme měli pocit, že jsme řekli všechno, co jsme chtěli, tak jsme to ukončili. Nebyl důvod natahovat ty songy o další bridge a refrény. Prostě se to tak stalo.

Marcel: A kdybychom to chtěli i natáhnout třeba o pět písniček, tak už by to nebylo ono. Všechno to vzniklo v nějaké atmosféře, která byla navazovala na to, o čem se tady bavíme a měli jsme pocit, že už není potřeba přidávat víc.

A když to přetočím trochu do byznysu, tak předesílám, že v téhle oblasti jsem těžce laik a možná se zeptám hloupě, ale o kolik je rámcově levnější natočit desku, která má 25 minut namísto té, která jich má 45?

Marcel: No, drahý je to stejně.

Ondra: Možná o malý fous se to liší, že třeba zaplatíš o den delší nájem toho studia. Ale dneska se hodně kopíruje, takže když máš třeba natočené pasáže toho songu, tak pak je překopíruješ do posledního refrénu místo toho, abys je nahrával zvlášť znovu. Takže ono to není o penězích. Neušetřili jsme díky tomu nijak zázračnou sumu. Jen jsme to tak prostě cítili a tak jsme to tak nechali. Tak ono je to hodně i trend, že jo. Zkracují se desky, zkracují se písničky...

Marcel: Taky se všechno zrychluje... A mi přijde skvělé, že nemusím třeba rok dopředu donést někam master toho alba, aby se to stihlo vyrobit, ale můžu to vydat začerstva a jen to nahrát na streamy.

A má nějaký speciální důvod, že to album vyšlo mezi vánočními svátky?

Ondra: Má to důvod ten, že jsme trošku nestíhali (smích). My jsme totiž už byli skoro hotoví už na konci listopadu, ale to jsou už prakticky Vánoce. A album spojené s umíráním vydat o Vánocích + ta doba, kdy se všude hrají samé vánoční písničky a na standardní tvorbu není místo… To mi nedávalo smysl. Proto jsem přišel s nápadem to dát experimentálně ven mezi Vánocemi a Silvestrem, kdy se toho už moc neděje, všechno je vyklidněné a ty přemýšlíš hodně nad tím uplynulým rokem a to mi přišlo jako vhodná doba pro vydání desky, jako je tahle.

A není to pak škoda ve smyslu toho, že ta deska kvůli tomu stihne zapadnout ještě rychleji, než si jí lidi stihnou všimnout? Vždyť i novináři, kteří by o tom mohli napsat a dát tomu tu pozornost právě v tomto období, mají přece taky volno.

Marcel: To se ukáže.

Ondra: My ale prostě nejsme Yzomandias, který když vydá desku, tak je okamžitě v Top 10 na Spotify, u nás to jde pomaleji. Třeba "Hovory domů" ještě teďka vlastně doznívají. U nás je to pomalejší. Proto si myslím, že nakonec je jedno, jestli to vydáme přes svátky nebo až v únoru. Tak jsme si řekli, že to zkusíme udělat takto a uvidíme, co se stane.

Marcel: Uvidíme. Ono se toho v lednu tolik neděje a přitom stejně - za jeden týden jsme byli třeba na osmi rozhovorech.

Leden jo, ten je dobrý na nové desky, lidi už pracují atd., ale ty svátky... A proč, Marceli, na téhle desce nezpíváš tolik jako jindy? Přijde mi, že tam hodně šeptáš a deklamuješ, jak jsme se bavili posledně, ale svůj hlasový fond jsi tu tolik nevyužil. Byl to záměr? Nebo je to už od začátku kariéry Billie Eillish trend, kterého jste se chtěli držet?

Marcel: To je těžká otázka. Někdy se ty hlasové exhibice hodí víc, někdy míň. Přijde mi, že třeba v "Se mi zdá" nebo "Klid se neválí" si zazpívám dost. Nebo "Kde jsi", to je taky těžká písnička na zazpívání, zvlášť v refrénu. Nemusí se to ale zdát tak patrné, protože Ondra míchá vokály trochu jinak než zbytek scény. Většinou je to tak, že 60 procent toho, co slyšíš na výsledném masteru u nás, jsou vokály, které zastiňují zbytek, což je samotná hudba. A když si poslechneš třeba "Se mi zdá", tak tam je ten vokál třeba tak, jak to v Británii mají, že je to součást toho celku. Takže ačkoliv to tak nemusí vypadat, tak jsem si naopak dlouho nezazpíval právě tolik, co ve zmiňovaných písních. Zpívám tam dokonce i náročnější pasáže, než třeba v "Aspoň jednou" z předchozí kolekce. A ano, asi tam není tak náročná písnička jako "Sliby", která je specifická tím, jak moc se tam jde hlasem nahoru, ale jinak mi přijde, že zpívám hodně.

Já jsem si právě říkal, jestli je to teď trend v branži, že ty tzv. velké hlasy mizí. Vem si, že když nám bylo třeba patnáct, tak tady byla Whitney Houston, Christina Aguilera, Celine Dion, Mariah Carey a spoustu dalších, kdy řada z nich už není dnes tolik aktivních, ale dneska jich v pop-music tolik není - máš Adele, Arianu Grande, Lewise Capaldiho, Jessie J a tím jsme už skoro skončili. Dostáváme se podle tebe do doby, kdy tyhle velké hlasy už tolik netáhnou?

Marcel: Hele, já teď na TikToku začal sledovat spoustu lidí, jak zpívají a přijde mi, že se to mění. Asi to ještě chvíli potrvá, než ta generace doroste a dostane se to do pop-music, ale přijde mi, že tam teď je strašně velkým trendem ukazovat, co všechno lidi dokážou s hlasem, jaké tóniny vyzpívají, jsou tam dvojhlasy, trojhlasy, dějou se tam dost neuvěřitelný kousky. A co se nás týče, my jsme tímhle směrem nešli proto, že by to byl trend nebo kalkul, prostě nám to k tomu hodilo. Máš na tohle nějaký názor, Ondro?

Ondra: Přijde mi, že s tím hodně přišla Billie, ale zároveň je to zase návrat k jazzu a takovým klidnějším melodiím, kdy se ukazuje, že nemusí být všechno velkolepé, ale může to být naopak i spíše intimnější.

Zpátky k desce - ta je v podstatě i díky tomu tématu hodně Ondrova, ale jaká její část je technicky vzato tvoje, Marceli? Na mě to působí tak, že jsi jakýmsi médiem, skrz něj se Ondrovy myšlenky a pocity dostávají ven.

Marcel: Psali jsme to s Ondrou spolu, takže jak hudebně, tak textově jsme tam rovnoměrně zastoupení oba, ale je tam pár věcí, kde se cítím líp, jako je třeba "Kde jsi" nebo "Jestli se ti daří". A pak jsou písničky jako třeba "Klid se neválí", kde naopak má zase Ondra hodně prostoru na hrátky se zvukem, kde se ukazuje, že je skvělý producent. Ale jelikož je to naše společná autorská deska a jsme pod ní oba podepsaní, tak si myslím, že já dostávám svůj prostor jako zpěvák a Ondra se tam zase vyřádil jako producent.

A jak tu desku správně chápat? Má se o ní mluvit tak, že je to Marcelova druhá deska nebo váš společný projekt, který stojí mimo "oficiální" diskografii? Je fér tomu kvůli délce říkat EP nebo to máme nazývat dlouhohrající deskou?

Marcel: Rozhodně to je plnohodnotné album. Alespoň já to za něj tak považuju a to i navzdory té stopáži. To, že jsme tam dvakrát, třikrát, nenakopírovali znovu refrény, abychom se dostali třeba přes půlhodinu, podle mě není důležité. A je to prostě společný projekt, který reaguje na tu událost, která se stala a vzhledem k tomu, že jsme oba rovnoměrně přispěli, tak by bylo dobré to takto vnímat.

Jasně, takže je to s nadsázkou něco jako když Jay-Z a Kanye West vydali "Watch The Throne".

Ondra: To bych se asi nechtěl přirovnávat k těmhle velikánům (smích)

Marcel: Ale je to dobrý přirovnání, neuráží to (smích). Ale vážně - přijde mi, že kamkoliv teď s tou deskou chodíme na rozhovory nebo se bavíme s fanoušky, tak je to téma - co to znamená, jak tomu správně říkat a tak. Přitom když se podíváš do světové produkce, tak tam je to běžná věc, že zpěvák a producent společně něco vydají. Jen je to asi něco, s čím se české publikum musí trochu srovnat.

(pauza – vyhazují nás z kavárny, která zavírá, přemisťujeme se do nedaleké restaurace a Marcel odchází objednat)

Ondra: Jestli máš nějaké otázky na mě, nějakou sólovku, tak pojďme...

Určitě. Tak začnu od začátku - donedávna jsem měl za to, že jméno Ondra Fiedler je už v branži zavedené a lidi ho znají, pak jsi ale začal používat pseudonym fiedlerski a asi všichni, kdo teď referují o nějakých tvých aktivitách, koncertech a podobně docela bojují s tím, jak tě pojmenovat. Co je ti milejší?

Ondra: Já jsem s tím přišel proto, že jsem chtěl nějak oddělit své autorské věci a nepřišlo mi tak cool vydávat věci pod jménem Ondra Fiedler. To jméno mám rád, ale nezní mi to tak umělecky. Na jednu stranu jsem se od toho jména nechtěl tolik odpojovat a zároveň mi tak začali říkat lidi v Liberci, tak jsem si říkal: "Ok, aspoň se to oddělí od té produkce, kterou dělám pro druhé." To byl ten záměr.

A bereš to tak, že ať se uvádí obojí, tak je to správně?

Ondra: Jojo.

A proč tam je to malé f na začátku?

Ondra: Protože se mi to tak líbilo (smích). Já občas až trochu moc řeším ty názvy písní a tak, jestli to má být všechno malým, všechno kapitálkama a tak. A tady se mi to víc líbilo s tím malým f.

(Marcel se vrací ke stolu)

Já se na to ptám i proto, že jsem na tohle tak trochu ujetý. Když jsem na musicserveru začínal před nějakými dvanácti lety, tak tam bylo vždycky pravidlo, že všechny názvy písniček, alb a interpretů se píšou vždycky s velkým počátečním písmenem, aby to bylo sjednocené a zároveň se to i dobře četlo, protože tak jasně rozeznáš třeba název české písničky od zbytku věty. No a tak teď když vidím, že je něco napsané jinak, tak mě to vždycky praští do očí a mám tendenci to opravit. (smích)

Ondra: Mně se to líbilo právě i u některých mých oblíbených interpretů, že to mají třeba napsané všechno malým a tak jsem si řekl, že to taky tak udělám.

Ještě mám pár dotazů ke konkrétním písním: 1) Čí byl nápad ta pasáž na bicí v písni "Déšť". Stojí za tím Matyáš Vorda?

Ondra: Příběh za tím je takový, že jsme ten song už měli hotový a ten audio engineer se nás zeptal, jestli tu věc už nějak uzavřeme. A já jsem se obrátil na Matyáše a řekl jsem mu, ať si dá ještě jeden take navíc s přechodama. Tak jich pár udělal a my jsme si řekli, že tenhle konkrétní tam necháme, protože nás baví, jak to tu písničku v podstatě rozbije. Je to takový hezký moment, který vůbec nebyl původním záměrem.

2) "My jsme se tu ztratili a pak se zase našli, kdo ví, co bude dál" Co tím chtěl básník říct?

Ondra: Na to by ti odpověděl asi Marcel, protože to napsal...

Marcel: Snažil jsem se tím odkázat na posmrtný život. Jestli vůbec existuje, jestli se tam s někým potkáš... těžší téma.

3) "Na cestě byl s tebou jen černobílej měsíc, ze dne noc, od rána zase nespíš?"

Ondra: Tohle je o mě. Byl jsem v tu dobu jako zombie. Přes den jsem měl noc a opačně. A nemohl jsem se z toho furt dostat. Ta nemoc se pořád natahovala a z toho plynula taková agónie, že jsem nespal a přes den jsem byl úplně přejetý.

To je zajímavé, vidíš to. Já jsem si to pro sebe překládal tak, že to je o tvém tátovi, že on vlastně nespal. To by mě nenapadlo, že to může být takto. A za 4) "A připomenout si vůni cedrovýho dřeva, co se z tvýho krku zvedá"

Marcel: To jsem napsal já a je to o tom, že parfémy mají často základ cedrového dřeva. A má ho moc ráda i moje žena Linda.

A 5) proč jste se rozhodli na desku zařadit "Déšť" ve dvou různých verzích?

Marcel: Ono jich ve skutečnosti existuje pět. Je normální, akustická, instrumentální, zrychlená a zpomalená. A ta akustická podle mě hodně hezky vyšla, navíc tu písničku ukazuje v trochu jiném světle a oba sice máme rádi moderní věci, ale zároveň i tenhle klasický, akustický zvuk.

A teď ta trochu těžší část. V různých obměnách se teď píše, že když tvůj táta bojoval s rakovinou, tak Marcel ho léčil. Ty máš ale přece specializaci všeobecný lékař, tak jak to bylo doopravdy?

Marcel: Neléčil jsem ho přímo. Já jsem se spíš snažil domlouvat nějaké specialisty, využívat svých kontaktů, vysvětloval jsem Ondrové rodině ty diagnózy, lékařské zprávy a podobně. To, čemu se dřív říkalo rodinný lékař, který byl schopný s danou rodinou strávit nějaký čas a lépe ji chápat, to byla spíše moje role.

A měl jsi u toho možnost poznat Ondrova tátu trochu víc?

Marcel: Já jsem ho znal ještě předtím, než to vypuklo.

Ondra: Myslím, že Marcel byl tátův velký oblíbenec, měl jsem pocit, že ho tak vždycky bral.

Marcel: Já jsem ho měl taky moc rád samozřejmě. Bylo to období, který bylo čím dál těžší, protože jsou některé diagnózy, které jsou natolik závažné, že ačkoliv se můžeš snažit ze všech sil, tomu nejhoršímu zabránit nejde.

Známe to asi všichni no... I v mé rodině jsme si podobnou situací nejednou prošli, takže chápu, jak to myslíš. Jestli na to ještě můžu navázat, tak když jsem poslouchal tu desku, tak mi přišlo trochu líto, že tam Ondrův táta není trochu více představen. Víš, protože víme, že existoval na naší planetě jistý Vlasta Fiedler, strávil tady s námi nějaký čas, ale posluchači tohoto alba se nedozví, jaký byl jako člověk. Chtěl bych ti proto dát teď prostor, abys ho lidem přiblížil, ať už tím, jaké měl vlastnosti nebo nějakou historkou, která ho vystihuje.

Ondra: Ono obecně mi to přišlo jako tenký led to točit. Nechtěl jsem, aby z toho byl patos, doufal jsem, že to bude vhodné udělat to takto. Dát do písničky popis táty je hodně složitá věc a já to v daný moment chtěl popsat trochu jinak, než jen abych tam vyjmenovával, v čem jsem ho obdivoval nebo jak mě inspiroval. V tom oparu těch emocí se mi to tam moc nehodilo. Bylo to v tu dobu až příliš temné.

Marcel: A myslím, že tvůj táta byl i takový, že by si to ani nepřál. Že by se to k tomu ani nehodilo.

Ondra: Táta byl takový hodně vkusný, i v hudbě mě inspiroval k tomu, být vybíravý a nelíbilo by se mu, kdyby tam byl patos.

Já jsem to myslel spíš tak, že ti dám teď ten prostor, abys o něm mohl něco lidem říct... Nebo víš co, řeknu to ještě jinak - když se obecně řekne slovo otec, tak spousta lidí si představí velkou škálu věcí a emocí, které to slovo evokuje - někdo tam má člověka, který si s tebou hraje s vláčkama a kupuje ti Lego, další si představí workoholika, který se tak moc snažil zajistit rodinu, že ji nakonec ani pořádně neznal, další člověk tam má alkoholika, který mlátil jeho mámu, někdo jiný ti zase řekne, že to je ten, co nás opustil, když byl malý a tak ho nezná a tak dále. Proto jsem ti chtěl dát tu možnost říct k němu něco bližšího, aby si ho lidi dokázali trochu představit a lépe tak pochopili, čím si procházíš.

Ondra: (zamýšlí se) Udělal mi fakt moc hezký dětství, byl takový otevřený a oceňoval jsem, že mi dával hranice v životě, kdy já jsem byl dříve trochu komplikovanější dítě. Býval jsem pankáč, občas jsem se na něco vykašlal, občas ne, místy jsem na něco měl až moc názor a třeba jsem protestoval, že tohle nechci, támhle nechci jet, proč musím dělat tohle nebo tamto… A byl jsem rád za to, že mi tu moji osobnost navzdory tomu všemu nezadupal. Inspirativní tak pro mě byl jak v tomto přístupu, tak i v hudbě nebo sportu. Byl to... jak to jenom říct... Fakt hustý táta. Nic ho nerozhodilo, ničeho se moc nebál, vždycky všechny spíš uklidňoval. I to mi hodně dalo. Ale přišlo mi, že to všechno mám ale teď v sobě a je to natolik intimní, že jsem to nechtěl dávat do písničky.

Chápu. Děkuju ti za to. Myslím, že s tímhle vědomím budu jak já, tak všichni, co čtou tenhle rozhovor, vnímat teď tu desku trochu jinak a lépe. Pojďme to teď trochu odlehčit. Máte jeden nebo druhý nějakou oblíbenou desku nebo písničku o smrti?

Marcel: Napadá mě "Afterlife" od Arcade Fire, ta se zabývá životem po životě. Arcade Fire mám obecně rád. Pak mě napadá ještě "Blackstar" od Davida Bowieho.

Ondra: A já miluju tohleto! (ukazuje displej telefonu, kde má na Spotify "Post-Traumatic" od Mikea Shinody) To mám hodně rád.

Tak to je pecka. To jsem teď rád, že jsem tu otázku položil, protože náhle to do sebe začíná zapadat jako puzzle. Mike Shinoda totiž má dost podobnou produkci a zvuk, jako vaše společná nahrávka. Ta by mě teda nenapadla. Přitom songů o odcházení tátů je spousta, ať už je to "Sometimes You Can’t Make It On Your Own" od U2, "Leave Out All The Rest" právě od Linkin Park, "Wake Me Up When September Ends" od Green Day, "Father To Son" od Phila Collinse, "You Raise Me Up" od Joshe Grobana, "Footprints In The Sand" Leony Lewis a spousta dalších. I v Česku toho vzniklo dost - "Už nikdy" od Marpa, Prago Union mají "Smrt žije" a k tomu ještě boční projekt Rigor Mortiz, který je celý o smrti a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Ale že zrovna Mike Shinoda bude ta primární inspirace, to by mě nenapadlo. A přitom to do sebe zapadá úplně nádherně.

Druhou část rozhovoru najdete zde.