Když před pár lety cesta přinejmenším hudební kritikou milovaných No Distance Paradise došla ke svému (dočasnému?) konci, netrvalo dlouho a jejich zpěvák Marcel Procházka vydal první singl. Na kousku "Tvůj svět" mu zpívala Lucie Bílá a hotová písnička doprovodila do kin snad až nečekaně povedený a vtipný volejbalový film o lásce s názvem "Přes prsty".

Frontman tehdy ke svému křestnímu jménu přidal jedno "L" a podobně jako před ním třeba Lenny, v jejíž kapele nějakou dobu hrával na kytaru, o sobě budoval stále širší povědomí. Chtěl, aby v době, kdy půjde do světa jeho debutová deska, už patřil mezi zavedená jména. Pomohly mu k tomu i četné spolupráce, zpíval například v singlu "Srdce z ledu" Paulieho Garanda a pozitivně se k jeho česky zpívaným věcem postavila i Evropa 2 a další rádia, což je pro mladého umělce mířícího do mainstreamu vždycky důležité.

Těch singlů od té doby vyšlo poměrně dost, nicméně neznamená to, že by kolekce "Hovory domů" byla jen sbírkou už vydaných písní - chybějí tady hity "Vedle tebe", "Mrtví kluci", "Tenkej led" nebo třeba "Všechno, co se mělo stát", což nejsou marné věci. Na druhou stranu ale Marcellův debut jako pomyslná bestofka skutečně působí.

Jestli mu lze totiž něco vyčíst, tak je to určitá rozháranost, přestože se určitě najdou i posluchači, kteří tuto nesoudržnost naopak ocení. Dosud zveřejněné singly totiž naznačovaly to, co vydání prvotiny jedině podtrhlo - Marcell se ve své české tvorbě stále ještě trochu hledá. Každá písnička zní úplně jinak a protagonista se v nich snaží pokaždé najít takovou pěveckou polohu, v jaké jsme ho zatím neslyšeli.

Neznamená to ale, že by snad střídal hudební žánry. Doménou někdejšího indierockera v češtině zůstává pop rock rádiového střihu a výlety jinam jsou spíše ojedinělé. Někdy se snaží spíše šeptat, jindy přechází do falzetu a pak si třeba zcela ujede, což je případ "Sunshine na Bali".

"Hovory domů" proto budou bavit spíše mladší generaci, která jde po výrazných singlech, než lidi, kteří hledají koncepční, ucelená alba. I ti si zde ale mohou nalézt to své. A sice texty, které jsou v případě bývalého fotbalového brankáře konkrétní, obsahují pamětihodné pasáže a jsou takzvaně o něčem.

Například hned v úvodní "Přestávám chápat" se najde každý, kdo už někdy zažil dlouhodobý vztah. Mimochodem - Marcell je se svou manželkou, designérkou Lindou, už čtrnáct let, takže inspirace mu rozhodně nechybí. Perfektní výpovědí dnešní generace dvacátníků a třicátníků je ale hlavně skladba "Aspoň jednou", kde se zpívá: "Do školy chodil jsem milion let, říkali: Uč se, nic nebude hned / Probdělý noci a teď nemám nic / Vzpomínky na dětství utekly pryč / Všechny ty fuckupy za sebou mám / I tak k sousedům za plot nekoukám / V kapse pár drobných už několik let / Dole to znám, nechce se mi tam zpět."

Je obdivuhodné, že se zpěvák nebál otevřít i takto bolestivá témata a kéžby jej se svým pohledem na věc následovali i jeho slavnější kolegové z českého mainstreamu, kteří po trendu písní o covidu přešli na módu nostalgického vzpomínání na mládí v devadesátkách. Ztracené iluze a kritika doby, která na mladé zapomíná, by mohly být jejich novým tématem.

Pochválit je třeba i produkci Ondřeje Fiedlera. Například "Sliby" hudebně připomenou právě Marcellovu někdejší domovskou kapelu a potěší všechny, kteří jsou s ním od jeho začátků. Kdyby ale na albu byly jen jednou (v závěru jsou tu ještě ve "fiedlerskiho editu"), úplně by to stačilo. Z hudebního hlediska je na desce všechno v pořádku, písničky znějí neotřele a ve většině případů i dotáhnutě.

Mezi další drobné minely patří nadbytečné skity anebo třeba "Listí ve větru", což je věc, jež bohužel působí jako nedokončené demo. Naneštěstí je nutné zmínit také Procházkovy občasné problémy se správnou výslovností a tendence k polykání koncovek, což vede k syndromu Okybača. Také příspěvek Bena Cristovao v jinak hitovém a povedeném singlu "Nevim" se vůbec nerýmuje a je trochu škoda, že to nikoho netrklo.

Takže jak s tím jeho dilematem, o kterém zpívají Mirai Navrátil, fiedlerski i Marcelův otec na konci alba v nahrávce z jeho rozlučky se svobodou na jižní Moravě - má být doktor, nebo muzikant? Jeho album opět naznačuje, že věnovat se hudbě není ztráta času. I přes drobné nedokonalosti je znát, že na desce byla odvedena spousta dobré práce a snad nejen jejímu autorovi, ale i dalším posluchačům budou konvenovat takové detaily, že například piano, na které se tady hraje, patřívalo Eltonu Johnovi. Je to silný debut a dostál nemalým očekáváním.

Chápat ale lze i druhou stranu mince - i doktory totiž v České republice potřebujeme a nájem se z něčeho platit musí. Proto není třeba rozseknout to hned. Pokud to alespoň trochu půjde skloubit, ať dál dělá obojí. Ono to časem své plody přinese. Trpělivost a poctivá práce. To je ten klíč. A Marcell má v tuto chvíli přinejmenším kvalitně zaseto.