Mohlo by se zdát, že November 2nd upadli téměř v zapomnění, oni ale během minulých let střádali písničku k písničce a nakonec vydali skvělou desku, která sklidila nadšené ovace. Výjimkou není ani musicserver, který eponymní nahrávku vyhlásil nejlepším domácím albem minulého roku. Pravý čas na pár otázek.
Nejlepší česká deska podle kolegů z Headlineru, iDnes, nominace na Apollo a nyní i první místo v žebříčku domácích nahrávek podle redakce musicserveru. Za albem si určitě stojíte, ale čekali jste mezi hudebními kritiky takový konsenzus?
© Jakub Hrab Roman Helcl: Ani v těch nejoptimističtějších snech.
Alexandra Langošová: Určitě nečekali. Měli jsme sice celkem pozitivní zpětnou vazbu na singly, které jsme průběžně vypouštěli ven, ale taky se párkrát stalo, že nám někdo vytknul zkreslený zpěv nebo špinavé zvuky kytar. A je pravda, že oproti naší předchozí, v podstatě písničkářské desce "Night Walk With Me", jsme hodně přitvrdili. Když člověk točí vlastní album, je v tom po uši ponořený a vůbec nemá představu, jak budou jeho hudbu vnímat ostatní. Aspoň já teda ne. Ale šli jsme na dřeň, dali ze sebe všechno a taky si možná v koutku duše říkali, jestli to třeba nebude naše poslední deska. O to víc mě až dojímá, jak skvělé přijetí se jí dostalo.
V nominačním kole redaktoři musicserveru hlasovali pro téměř sto českých a slovenských nahrávek. Je něco, co se vám v roce 2023 z domácí scény opravdu líbilo?
Roman Helcl: Jasně. U nás i na Slovensku se loni natočila spousta skvělých desek. Hned zkraje roku mě rozsekalo album Jaromíra Löfflera a jeho kapely. Vyšlo u nezávislého českého labelu Memory Records Prague, který se věnuje vydávání soulové hudby v češtině. Jaromír je zpěvák olomoucké kapely z konce šedesátých let The Bluesman. Před komunisty emigroval do Švýcarska, kde žije dodnes. Desku točil s mladými českými muzikanty. Album jsem si pořídil i na vinylu a často se k němu vracím. Jen škoda, že trochu zapadlo. Myslím, že jediná recenze na něj vyšla právě u vás (přečíst si ji
můžete tady - pozn. red.). Hodně mě taky oslovila nahrávka
Davida Kollera "LP XXIII".
Alexandra Langošová: Z českých kapel jsem hodně poslouchala Letní kapelu. Jardu Švejdíka a
Priessnitz miluju odjakživa a tahle jeho inkarnace mě moc baví. V létě jsme se octli na jejich tajném koncertě v kapli zaniklé rychlebské osady Annenberg. Hráli skvěle a atmosféra se dala krájet. Nejsem si jistá, jestli jejich deska nevyšla už vloni, je to možné (vyšla na jaře 2022, poz. red.). Přednedávnem mě zaujalo album Petry Hermanové "In Death’s Eyes" se skvěle ponurou poetikou a éterickou chrámovou instrumentací.
Jako kapela existujete už poměrně dlouho, desek ale máte jen pár. Máte šuplíky plné písniček, nebo skladby pilujete natolik, aby se vždy dostaly na album?
Alexandra Langošová: Mám řadu hotových šuplíkových věcí a spoustu rozepsaných nápadů. Ne vše se ale hodí pro
November 2nd, některé věci zase neoslovily kluky. Na jiné, doufám, časem přijde řada.
Je jasné, že tíhnete hlavně k americkému zvuku a songwritingu, za úspěch novinky ale podle mě může hlavně zvuková barevnost a žánrové úkroky jinam. Bylo cílem zaujmout i jiné posluchače, nebo je to prostě váš hudební vývoj?
Roman Helcl: Dobrá otázka. Vůbec jsme se nesnažili přemýšlet, jak zaujmout víc posluchačů. To, myslím, většinou ani nefunguje. Byli jsme stoprocentně koncentrovaní na vytvoření zvuku, který jsme nosili v hlavě. To, že má album takový ohlas, aniž bychom dělali jediný hudební kompromis, je obrovský bonus, který nám vyrazil dech. Máme z toho strašnou radost.
Alexandra Langošová: Já myslím, že neplánovaně zafungovalo několik věcí najednou. Za posledních dvanáct let jsme se, zdá se, zlepšili v songwritingu, naučili se hudebně i textově vyjadřovat úsporněji a dokázali se otevřít i jiným vlivům. Za sebe musím říct, že tvůrčí proces ve studiu byl spontánní, někdy až dobrodružný. Sama jsem překvapená, kam se některé hudební nápady vyvinuly a jaké skladby z nich nakonec vznikly.
November 2nd
Skupina November 2nd vznikla v roce 1995 v Hranicích, debutové album "Midnight Desert", které přineslo hit "Tomcat Blues", formace vydala v roce 2002. Kapela, jejíž tváří je zpěvačka a skladatelka Alexandra Langošová, hraje rock amerického střihu s přesahem do alternativní country a dalších stylů. V dalších letech vydala nahrávky "Little Miss Behavin' And The Troublemakers" a "Night Walk with Me". Loni se formace v nové sestavě po dvanácti letech vrátila na scénu skvělým eponymním albem, které získalo nadšené recenze a umístilo se na prvním místě nejlepších domácích desek v hlasování redakce musicserveru.
Nahrávku jste si vydali sami. Zkoušeli jste se domluvit s nějakým vydavatelstvím, nebo jste prostě rovnou šli cíleně se svou kůži na trh sami?
Alexandra Langošová: Pokud máte ve svém okolí lidi, kteří vám pomohou s propagací, sociálními sítěmi nebo pitchingem do playlistů, což je náš případ, není asi nutné být u labelu. Ale jsou určitě kapely, pro které je servis vydavatelství přínosný. Myslím, že v dnešní době je dobré vlastnit svoje nahrávky, to pro nás bylo důležité.
I když je vaše jméno v povědomí posluchačů, nedá se říct, že byste někdy pronikli do mainstreamu, respektive první ligy. Byly ve vaší kariéře momenty, kdy jste to chtěli zabalit?
Roman Helcl: Po několika letech létání a nahrávání v Americe nám kolem roku 2013 hodně spadla v Česku koncertní návštěvnost. Ze sálů jako Akropole, Roxy a Fléda jsme se přesunuli do malinkých klubů, ale ani tam to nebylo bůh ví co. Snažili jsme se přijít na důvod, možná za to mohl náš tehdejší příklon k alternativnímu country, nevím. Každopádně jsme to na čas zabalili, protože se nám navíc rozpadla i sestava. Bubeník
Martin Vajgl dostal lano do
Olympicu a odešel i baskytarista
Vladimír Guma Kulhánek.
© Petr Čejka / musicserver.cz Alexandra Langošová: Znovu jsme se dali dohromady až v roce 2015 díky pořadateli Jirkovi Macíčkovi. Zavolal nám, abychom zahráli u nich na náměstí v Novém Jičíně. Náš kamarád a producent
Steve Walsh nám tehdy doporučil baskytaristu Jakuba Vejnar a bubeníka Romana Víchu, se kterými jsme pak začali tvořit nové věci. A protože byl Roman hodně vytížený, přivedl nám Steve dalšího skvělého bubeníka Petra Ptáčka. V téhle sestavě jsme dostali chuť psát nové věci a vybudovat si kapelový zvuk. Celá deska na něm stojí.
Na sociálních sítích jste už poslali krátké informace o skládání a nahrávání nových písniček. Znamená to, že další nové hudby se od vás možná dočkáme dříve než v roce 2035?
Roman Helcl: To máme v plánu. Píšeme nové věci, točíme demáče a jednou měsíčně se scházíme s producentem
Borisem Carloffem u něj ve studiu. Tam se věnujeme aranžování a nahrávání. Žijeme v době singlové, takže počítáme s tím, že spíš vydáme čtyři až pět singlů a pak teprve album. Teď se ale chceme ještě pár měsíců věnovat aktuální nahrávce. S režisérem Richardem Řeřichou plánujeme videoklip k písničce "What It Feels Like" a brzy spustíme crowdfundingovou sbírku na vinyl. Také vyrážíme na turné, které začíná 3. února v Plzni a končí v červenci v Tančírně v Rychlebských horách. Takže trávíme hodně času ve zkušebně, chceme naživo znít co nejblíž albu.
Alexandra Langošová: Na podzim navíc slavíme 22. výročí od vydání našeho debutu "Midnight Desert" a ty dvě dvojky k oslavě úplně vybízejí. Pohráváme si s myšlenkou přetočit naše nejúspěšnější singly "Tomcat Blues" nebo "Cut Up", možná i nějaké další, jako to udělala například nedávno
Taylor Swift. Fanoušci za námi chodí, že tyhle písničky nejdou přidávat do stories, a my nemáme možnost to ovlivnit. Když je natočíme znovu, budeme moct jejich nové verze poslat zase do světa.