"Máš někdy chuť se zhroutit? / Cítíš se někdy úplně mimo? / Jako bys nikam nepatřil a nikdo ti nerozuměl / Chceš někdy utéct? / Zamykáš se ve svém pokoji s rádiem puštěným tak nahlas, aby nikdo neslyšel, jak křičíš?"

Volný překlad úvodu největšího hitu Simple Plan si jistě ještě mnozí třicátníci vybavují z Bravíčka. I díky nim jste tak v roce 2004 měli coby puberťáci pocit, že vám tam venku někdo konečně rozumí. Že nejste sami. Málokdo tehdy uměl tak dobře vystihnout, čím si náctiletá duše prochází a jak moc to bolí.

A právě k takovým dnům se vracel program karlínského hudebního stánku, který v mrazivém lednovém podvečeru načal svou docela bohatou koncertní sezónu roku 2024.

Vše zahájila Air Yel, od níž najdete na Spotify celé čtyři písně, Wikipedii ještě nemá vůbec. Zpěvačka s muzikou začíná a do Prahy přijela s akustickou kytarou, kterou však po coveru "Yellow" od Coldplay odhodila a dál už se nechala doprovázet jen half-playbackem.

Ten společně s její image ukázal, že než krásce z disneyovek by se raději podobala Billie Eilish. Dokonce stejně jako její oblíbená interpretka vyrazila na své první turné s nohou v sádře, nějak si totiž pochroumala kotník. Soudit na základě nějakých dvaceti minut může být ošidné, zatím to ale na žádnou zářnou kariéru nevypadá. Spíš je to na zařazení do kategorie: "Neurazí, nenadchne".

To Mayday Parade jsou v kvartetu hrajícím pro postupně se plnící Forum Karlín už zavedení muzikanti-senioři. Jejich zařazení do programu lze jen kvitovat, těžce nedoceněné veterány pop punku a emo rocku neuvidíte v Evropě často. Ostatně po osmnácti letech fungování na svou českou premiéru dorazili teprve nyní.

Lidi se pochopitelně moc nechytali, tenhle hudební bonbónek je jen pro fajnšmekry, přesto ale hudebníkům vyjádřili sympatie a respekt alespoň tím, že už krátce po začátku jejich setu byl sál narvaný.

Dlouhovlasý frontman Derek Sanders přišel na scénu v bílém tričku, volných kalhotách a bosky, zato ale s hlasem, který omámil už v prvních sekundách. Zpíval totiž ještě předtím, než zbytek osazenstva vzal do ruky nástroje.

Ačkoliv kompozice této pětice nejsou tak čitelné jako u zbývajících jmen v lineupu nedělního večera, o to jsou variabilnější, hutnější a nosnější. Škoda jen, že backvokály má u nich na starosti basák Jeremy Lenzo, zpívá totiž dost falešně.

Navzdory tomu je ale klíčové, že u nás konečně zazněly hity made in Florida jako "Piece Of Your Heart" nebo "Black Cat" naživo a spoustě fanoušků se tak splnil sen. Jestlipak je u nás zase ještě někdy uvidíme?

Vzhledem k tomu, jak mizerně se tehdy na Výstavišti uvedli takoví Ghost Town, je dobře, že žezlo tentokrát převzali State Champs. Ostatně lepší předkapelu pro Simple Plan stejně nenajdete, a tak není divu, že si společně s hlavními hvězdami vyšli vstříc.

Jejich hudba je o poznání skočnější než u Mayday Parade, návštěvníci si to ostatně vyzkoušeli při "Act Like That", "Outta My Head" a "Fake It", a také těch zpívajících bylo už násobně víc.

Parta ze státu New York vypadala, jako by sotva seskočila ze skejtu, který ještě odpoledne proháněla ve vypuštěném bazénu, a jediné, co jí chybí k dokonalosti, jsou větší hity a nostalgie.

Právě to jsou ale propriety, které na scénu donesli až po dni volna v Praze odpočatí Simple Plan. Ty už tradičně doprovázela Dominika Marsová z fanouškovské stránky SimplePlan.cz, o kterou se dlouhé roky vzorně stará.

A právě ona mimo jiné může i za to, že v tuzemské metropoli její idolové opět v závěru výjimečně zařadili oblíbenou raritku "The Rest Of Us". Zpěvák Pierre Bouvier u toho také na Dominiku, bavící se na jednom z balkónů, ukázal a znovu poděkoval za veškerou práci, kterou na webu odvádí. Ale nepředbíhejme.

Když za zvuků titulní melodie ze "Star Wars" skupina nastoupila na pódium a frontman v tričku "I love Prague" přivítal publikum v češtině "Dobrý večer" a když hned při konci úvodní "I'd Do Anything" vyletěly do vzduchu konfety v barvách trikolóry, bylo jasné, že pánové mají vyhráno.

"Děkuji, děkuji mockrát!" vděčně česky pokřikoval frontman sestavy, která velmi dobře věděla, v jaké zemi právě hraje.

A i když tentokrát fanoušci neměli nad hlavami cedule s nápisy jako dřív a samotní Simple Plan svůj program ve srovnání s posledními dvěma vystoupeními u nás změnili jen velmi nepatrně (například "Your Love Is A Lie" vyměnili za "Boom!", které zaznělo na tomto turné poprvé, ve znělce k seriálu "Scooby Doo" přibyla dvě děvčata, která v kostýmu ztřeštěného psa běhala po pódiu, a ještě pár skladeb se lehce obměnilo), vůbec to nevadilo. Jako by se skupině podařilo najít recept na perfektní koncert.

A jako držitelé vítězných lístků z tomboly se cítili i diváci. Což náhodného čtenáře tohoto textu, který se neřadí mezi příznivce kapely z Montrealu, možná překvapí. Stačí si vzpomenout na slova z jejího klíčového hitu "Welcome To My Life", s nímž definitivně prorazila do mainstreamu.

Těžko pak věřit tomu, že to na koncertě skupiny s místy tak depresivními texty může vypadat tak euforicky, že si místy nejste jistí, jestli jste se podobně dobře cítili naposledy v září na Blink-182, v říjnu na Fall Out Boy, nebo právě nyní.

Vystřelené modro-bílé role papíru v jedné z mála novějších skladeb "Iconic", nafukovací balóny v "Summer Paradise", Pierrovo bubnování a stage diving Chucka Comaua v "I'm Just A Kid" nebo světýlka mobilů v "Astronaut". To všechno už známe a funguje to.

Někdejší headlineři Vans Warped Tour ale kromě toho i naplno využili předskokany. Air Yel si pozvali místo Natashi Bedingfield do "Jet Lag" a ona v ní odvedla víc dobré práce než během vlastního setu, další neopakovatelný moment nastal ještě při "Where I Belong" ukončující hlavní program. Tehdy se na scénu vrátili zpěváci State Champs a Mayday Parade a ukázali, jak vypadají pop-punkové Vánoce.

Pomyslný silvestr ale nastal až při bolestivé baladě "Untitled (How Could This Happened To Me)" s nezapomenutelně dojímavým videoklipem. Tu totiž Simple Plan naživo moc často nehrají. O to bylo její zařazení cennější.

Pierre Bouvier si ji dal sólo, k jeho akustické kytaře se nakonec připojilo ještě sólo na elektrickou kytaru v režii Jeffa Stinca, a ačkoliv to přesto nefungovalo tolik, co studiová verze, která by bez half-playbacku či doprovodného klavíristy a houslisty byla stejně nereálná, potěšilo to.

Čert vem, že to byl jejich sedmý český koncert, i tentokrát byla atmosféra tak neuvěřitelně radostná, jako by přijeli poprvé. Ostatně jak ukázala rychlá anketa, většina lidí je právě poprvé viděla.

Vytknout se tomu dají snad jen opakující se medley a skutečnost, že ani tentokrát nezahráli hit "Crazy" v plné délce. Ovšem jako celek to byl velmi, velmi vydařený večer s mnoha pamětihodnými momenty. A na tom záleží ze všeho nejvíc.