I když mnozí považují Future Islands za synth-popovou skupinu, oni sami tuhle škatulku rázně odmítají a svůj styl označují jako post-wave. A to protože kombinují romantiku new wave s drajvem post-punku, jehož nádech jsme mohli slyšet i na prvních singlech z nejnovějšího alba "People Who Aren't There Anymore".

Sam Herring, Gerrit Welmers, William Cashion a Mike Lowry pocházejí z velice odlišného hudebního prostředí. Herring vyrůstal na hip hopu, Welmers se věnoval punk rocku a Cashion pro změnu indie rocku, grunge a new wave. Future Islands jsou tak převážně ovlivněni právě Williamem Cashionem, který je obrovským fanouškem The Cure, Joy Division nebo New Order. A i tento vliv je znatelný na nejnovějším počinu této sestavy.

Sedmička je považována za šťastné číslo. Vznik desky "People Who Aren't There Anymore" ovšem neprovázely zcela šťastné okolnosti. Byla totiž psána a natáčena v době covidové pandemie a je jakousi vzpomínkou na rozpad vztahu Samuela Herringa. O tom také vypovídají názvy řady skladeb - například "Say Goodbye", "Give Me the Ghost Back" nebo "The Fight". Album jako takové je pak pojmenované podle obrazu umělkyně z Nového Mexika Beedallo. Ta navrhla i jeho cover a spolupracovala rovněž na videoklipech k "Say Goodbye" a "The Fight".

Sedmá studiovka těchto Američanů je naplněna dávkou emocí a pečlivosti, která je staví až k renesančním kapelám. Pokud patříte k fanouškům téhle čtveřice, možná se budete zdráhat jen pomyslet na to, že by předchozí nahrávky mohlo něco překonat. Leč stalo se!

Novinku otevírá "King of Sweden". Nejdelším songem z celé sbírky se muzikanti ohlásili už před rokem. Dýchne na vás nefalšovanou psychedelií a rozvlněným syntezátorem, který je místy dokonce mocnější než zpěvákův vokál. Tato milostná píseň je poháněna Samovým smyslem pro poezii a je to skutečně bravurní start.

Po úvodním králi Švédska následuje "The Tower". Na chvilku se možná zarazíte, jestli jste se nepropadli do psychedelické synth-popem nabité pohádky. A vlastně ani tak daleko od pravdy nebudete. Už jen ta myšlenka je důkazem toho, že vás poslech tohoto díla přenese daleko od reality. A to je přece dost fajn, ne?

"Deep In the Night" propadá kouzlu plesové noci, bolestné a vyšperkované do dokonalosti. Po této depresi se Herring, Welmers, Cashion a Lowry v "Say Goodbye" vracejí ke krapet optimističtějším tónům svěžího indie popu. A zatímco si v předchozích skladbách frontman stýskal a litoval konce svého vztahu, na "The Fight" bojuje sám se sebou. Nakonec ovšem dojde ke klidu a smíří se s tím, že už je zkrátka konec.

A jak všichni víme, rozchod je proces, který s sebou přináší i neskutečnou bolest. Ta je jako živý organismus, se kterým si Future Islands pohrávají mezi prsty, než se s ní úplně rozloučí závěrečným songem "The Garden Wheel".

Jedině ignorant by mohl namítat, že té agónie je na "People Who Aren't There Anymore" až příliš. Ale ruku na srdce - kolik z nás nad rozchodem jen mávlo rukou? Kolik z nás odchod milované osoby překonalo za pár dní? Přece jen je to něco, s čím se člověk musí naučit žít. A musí naučit sám sebe znovu žít. Tohle album je krásným ztělesněním tohoto procesu. A nejen to!

I po hudební stránce se jedná skutečně o klenot. Poslední dvě desky od Future Islands ("The Far Field" z roku 2017 a "As Long as You Are" z roku 2020) nasadily laťku poměrně vysoko a "People Who Aren't There Anymore" v této linii jakoby pokračuje. Ale vlastně ne. Jde ještě o dost výš. Tohle je dosud nejlepší počin téhle skupiny! Že by adept na desku roku? Sakra, rozhodně jo!