Invisible World je oceňovaný, na Anděla nominovaný a v případě poslední desky "Hope" touto cenou dokonce ověnčený projekt postavený na propojení jazzu s vlivy turecké i balkánské hudby. Kromě Lišky v kvartetu působí bubeník a perkusionista Kamil Slezák, srbský virtuos ve hře na akordeon Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay, kombinující postupy arabské hudby se západní hráčskou technikou.

Výsledkem je velice originální tvorba, často novátorská, objevná a svěží. Podstatou skupiny je spojování, propojování, prolínání - hráčských technik, světů, přístupů. Aktuální album nazvané "Synergy" jde v tomto ohledu ještě dál.

Ke čtveřici muzikantů totiž přidává ještě jedno těleso - Symfonický orchestr Českého rozhlasu. A k již pevně semknutému jazzu a world music se najednou přidává další prvek - klasická hudba. Představuje-li jazz uvolněnost, world music jakousi podstatu, z duše pramenící opravdovost, je mnohohlavé těleso odrazem sevřenosti, muziky pevně zapsané v notách. Na koncertě v pražském DOX+u společně natočili čtyři kompozice o celkové délce 41 minut.

Ve všech případech se jedná o nové uchopení staršího materiálu: "Dunga Runga" a "Mafioso" jsou z oceněné studiovky "Hope", "People From Faldum" z "Invisible Faces", "Alegría En Masca" z Liškova debutu "Invisible World".

Početný ansámbl dává skladbám nové barvy a křehké hudební kusy výrazně nakypřuje a přidává jim na naléhavosti. A je to možná místy až příliš velkolepé, emocionálně přepjaté, neboť síla tohohle kvartetu leží spíše v jemném prolínání drobných linek a vnitřním klidu. A ty se v orchestrální mase přece jen trochu vytrácejí. Jistě, sólové party v úvodním šestnáctiminutovém opusu tu jsou a do hry vracejí onu jazzovou živelnost a, řekněme, nepředvídatelnost, orchestr samotný je ale příliš silný hráč.

Specifickým motorem celé tvorby jsou orientální melodie obou zahraničních členů uskupení, které jsou esenciálně krásné a barvitě evokativní (například sólový part v úvodním kusu nebo v "Dunga Runga"). Zmínku si zaslouží i pečlivá gradace kompozic i překvapivé zlomy (nástup akordeonové pasáže zhruba v polovině "People From Faldum") - jako by skutečně před posluchačem defilovaly různé tváře, různé povahy. Někdy se zjeví nečekaně, jindy je jejich příchod pozvolnější.

Královnou alba je pro mě "Alegría En Masca", kterou symfonické těleso po většinu šestiminutové stopáže jen dobarvuje a přihrává, nechává hrát exotické melodie a dialog mezi houslemi a akordeonem. Tady je to propojení doopravdy synergické, obohacující obě strany. Vše vrcholí v gradované, téměř filmové, hravé finále.

Jakkoliv asi zůstanu věrný spíše původním albovým verzím, "Synergy" je počin, který by v nabídce nahrávek roku 2023 neměl zapadnout. Starší skladby nasvěcuje po svém, je plný muzikantského i aranžérského umu, ač se někdy původní podstata kompozic v mých uších, bez nároku na neomylnost, trochu vytrácí. Podstatou experimentu je však zkoušení a tohle v zásadě povedené dílo rozhodně je zkouškou, živoucím procesem ohmatávání možností, jež tohle spojení přináší.