Asi dlouho se už nestalo, že by pražský Palác Akropolis již před otevřením obléhal slušný shluk nedočkavých, hudby lačných příznivců. A jejich zbytek zaplnil blízká restaurační zařízení. U čekajících bylo možno zaslechnout, jak mezi sebou debatují o kytarovém vybavení toho či onoho muzikanta, jak se na ony nástroje hraje, ale též názory na čerstvou novinku ze stáje Dream Theater - opět se k nim po letech připojil bubeník Mike Portnoy -, která rezonovala vzduchem.

Pak udeřila osmnáctá hodina a dav se vlil do prostoru klubu. Na pódiu ještě pobíhali technici a kontrolovali kabely a paromety, aby večer vše klaplo na výbornou. Sál se slušně naplnil už v době, kdy ještě nezačala hrát ani předkapela.

V ten večer jí byla formace Blackout. Česká parta kolem kytaristy Petra Roškaňuka (mj. Nová Růže, Žlutý pes a další) se svého úkolu zhostila se ctí a nutno říci, že předskakování před světovými muzikantskými esy členům skupiny kolena nerozklepala a divákům sypali svůj rockin' styl okořeněný tuhle blues, tu jižaninou či parádním hard rockem. Roškaňuk předváděl svá kytarová kouzla a um a příjemná půlhodina utekla jako voda. Pětičlenná parta byla za svůj výkon diváky náležitě odměněna zaslouženým potleskem.

Následovala půlhodinová přestávka nutná k vyklizení pódia a v sále se už nedalo hnout. Odejít pro pití či na ministerstvo úlevy se rovnalo starosti, jak se pak dostat zpět na své těžce vydobyté místo. V klubu bylo cítit napětí a velká očekávání. Však takoví muzikanti nejezdí do Prahy každý den.

Po krátkém intru téměř na minutu přesně spadla hadrová přikrývka, která pečlivě schovávala rozměrnou baterii bicích, a za plné palby světel nastoupila trojice muzikantů. Jejich hudební CV by zaplnilo půl musicserveru, a tak snad jen namátkou pro připomenutí, kde a s kým tito borci hráli: Avenged Sevenfold, David Lee Roth, Dream Theater, Liquid Tension Experiment, Mr. Big, Steve Vai, Poison, Sons Of Apollo, The Neal Morse Band či Transatlantic.

A o koho se tedy, pro ty neznalé, jednalo? Mike Portnoy (bicí, zpěv), Billy Sheehan (basa, zpěv) a Richie Kotzen (kytara, klávesy, zpěv). To jsou The Winery Dogs, power trio hrající hard rock se sedmdesátkovým feelingem, ale s moderní naléhavostí a dravostí. Koncertní set muzikanti věnovali nejen propagaci své novinky "III", jež obstarala úvod a rychlý start, postupně se hrálo i z dalších dvou alb.

Z pódia se od samého počátku valil proud živelné energie. Trio hrálo tak přirozeně, až téměř budilo dojem, že přehrávané figury, laufy, rytmy či sóla jsou vlastně snadné. Opak byl samozřejmě pravdou. Kdo čekal profesorský či snad chirurgicky studený výkon, musel být notně překvapený. Hned zkraje koncertu totiž muzikanti působili velmi uvolněně a zejména Mike s Billym si užívali různých grimas a opiček. Jen Richie vypadal více uzavřený do sebe a soustředěný na svůj výkon. Nicméně i on se nakonec nechal strhnout k úsměvům, což obecenstvo, skládající se z pestrého věkového spektra, oceňovalo.

Prim samozřejmě hrála muzika, tedy technicky vyšperkované hardrockové písně, kdy bez velkých proslovů a v poměrně rychlém sledu jedna střídala druhou. Celý koncert by mohl, při nadání a umu hrajících pánů, sklouznout k nekonečným exhibicím, ale naštěstí se tak nestalo. Hudebníci vše podřídili kompozičním celkům, v nichž měl každý z nich prostor dát na odiv svoji virtuozitu, která prýštila jako pramen omamné vody, aby se posléze vrátila zpět kamsi do svého hudebního koryta a plynula dál.

Pochvalu si zaslouží zvuk. Všeho bylo tak akorát a jednotlivé nástroje se neslévaly do jedné zvukové skrumáže, čehož jsem se bál hlavně v souvislosti s naboostrovanou Sheehanovou basou. Vynikly jak jednotlivé kytarové kudrlinky, tak Kotzenův sympaticky nakřáplý zpěv. Ten se vyřádil třeba v přídavkové songu "Regret", během něhož mohl mít divák při zavřených očích pocit, že na pódium přibyla soulová zpěvačka či že vypomáhá samotný Freddie Mercury.

Celý koncert uběhl snad až příliš rychle. Nadšení z výkonů muzikantů a skvěle seskládaného setlistu nebralo konce. Na druhou stranu, v nejlepším se má přestat, což The Winery Dogs splnili do puntíku. Tato akce byla výtečná, zvukově vydařená. Kdo ji navštívil, pravděpodobně odcházel stejně jako já velmi spokojen, pln dojmů a s lahodným pocitem v uších a na duši. Prostě delikatesa. Kdy se člověku poštěstí vidět v malém klubu muzikanty světové extratřídy?