Tereza Balonová samozřejmě není na naší domácí scéně žádným nováčkem, nicméně úvodem musím učinit jedno pokání. Ač jsem její existenci dlouho z dálky vnímal, neměl jsem se dlouho k tomu, abych navštívil její koncert a pořádně se tam s její tvorbou seznámil. Je to má vina. Má veliká vina.

Částečná náprava přišla až s jejím předskakováním na nádherném koncertě Jelenů v O2 areně. Sympatickým projevem, na poměry středního proudu silným hlasem a několika působivými písničkami si tehdy vedle mě získala také mnoho nových posluchačů, které právě tam pozvala na svůj koncert v malé Lucerně. Ti se ještě znásobili, když zpěvačka zabodovala v obou tradičních anketách, byť o tom, jak se člověk může stát objevem se dvěma deskami na krku, jistě můžeme vést spory.

Co je ale hlavní, lidé zvědaví na její sólovou tvorbu do Lucerna Music Baru - slušícímu její hudbě (zatím?) daleko lépe než vysočanská hala - přišli. A nebylo jich málo. Buďme však fér, guestlist u vstupu do klubu čítal hned několik stran, reálných platících bychom proto napočítali o dost méně. Tak už to ale na koncertech tohoto druhu občas chodí a není to zas tak podstatné, protože poměr se časem obrátí.

Klub ve Vodičkově ulici pro každého začínajícího hudebního profesionála znamená určitý milník, a když se zaplnit podaří, může to otevřít spoustu dalších dveří po celé republice. Navíc je třeba vzít v potaz i skutečnost, že se bavíme o období, kdy země žije Mistrovstvím světa v hokeji, Rammsteiny, Thirty Seconds To Mars a bohatým televizním programem od seriálu "Fallout" přes Eurovizi až po "Ružu pre nevestu". Naplánovat svou potenciálně průlomovou akci do takto hektického období je proto pořádný risk. Ale podařilo se.

Koncert začal ve 20:15 bez předkapely písní "Po stopách", kterou Tereza zazpívala sama s akustickou kytarou. Tu si ponechala i pro pár dalších skladeb, než ji následně doprovodila tříčlenná kapela. A stojí za zmínku, že koncert trval na dnešní dobu už nadstandardní dvě hodiny. To by pro spoustu interpretů, navíc těch stále ještě svým způsobem začínajících, bylo až příliš - vyčerpali by jak sebe, tak diváky, kteří s roztříštěnou pozorností bojují čím dál víc. Vždyť řada zahraničních hvězd k nám v poslední době jezdí na sotva sedmdesát minut a pak už zase balí fidlátka.

Členka vydavatelství SinglTon Martina Červinky a jeho jmenovce Ledviny ale vymezený čas využila především k tomu, aby ukázala, jak obrovsky všestrannou zpěvačkou už dnes je a kolik různých poloh, nálad, ale i hudebních žánrů ovládá. Bylo zcela evidentní, že nad formátem a programem koncertu spolu se svým týmem hodně přemýšlela a jednotlivé písničky do setlistu vybrala tak, aby se diváci nestihli dívat do telefonů, ale naplno s ní byli přítomni v sále. Ne vždy se to povedlo na sto procent, zpěvačka totiž poprosila publikum, aby jí hlásilo, jak hokejisté bojují se Švýcarskem, takže tu a tam někdo zakřičel aktuální skóre. To už ale působilo spíše jako úsměvná momentka z večera, jehož atmosféra od začátku do konce vynikala neuvěřitelnou srdečností.

Už po druhé písni diváci tleskali tak dlouho a vydatně, že to Terezu viditelně zaskočilo a dojalo. Takové momenty se následně odehrály ještě mnohokrát. A byl to potlesk zasloužený. Ve světě, kde mnohým stačí, když jejich oblíbený interpret pustí jedním tlačítkem song z notebooku a tu a tam se na moment přidá k refrénu, bylo skvělé slyšet a vidět, že živá a od srdce zazpívaná muzika ještě nezemřela. A že se pořád najdou lidé, kteří ji chtějí slyšet.

Vždyť i to ostatně patří k silným zbraním vítězky Porty z roku 2018 - že se jí daří skládat v dobrém slova smyslu klasické české pop-rockové písničky, které byste si jednou mohli zazpívat s kytarou u táboráku. Je škoda, že se od toho mnozí, kterým to donedávna šlo taky, v honbě za trendy a vyšší poslechovostí postupně odvracejí.

Rodačka z Prahy se mnohdy pouštěla do proslovů, které měly působit profesionálně a dospěle, v ideálním případě třeba i představily následující song. To je místy potřeba - občas se jí totiž podaří složit i písně, u kterých na první dobrou nepoznáte, o čem přesně pojednávají. Tak jsme se například dozvěděli, že dojemnou baladu "Chybíš" složila pro svou babičku. Že během svatého týdne se místo učení na maturitu věnovala tvorbě duetu s Michalem Horákem. Nebo že před šesti lety s Kateřinou Marií Tichou seděly v jejím obýváku na zemi poté, co společně přestěhovaly gauč, a snily o tom, co se jim dnes na českých pódiích děje. To bylo moc milé. Stejně jako čísla, v nichž se zmínění představili naživo.

Ještě lepší ale bylo, když třiadvacetiletou interpretku někdo rozhodil, ať už to byla ona sama, její hosté, diváci s kyticí kopretin nebo třeba na úplném konci paní, která chtěla popřát své kolegyni Jarušce k narozeninám. Vyžádala si k tomu mikrofon, načež musela zpěvačka plánované "Lampiony" rozjíždět podruhé. V takových a mnoha dalších chvílích jsme viděli tu pravou Terezu Balonovou. Tu, která je spontánní, usměvavá, místy trochu trhlá, každou chvíli dojatá a především absolutně miluje hudbu jako takovou.

A také se jí ráda nechává inspirovat. Vždyť třeba taková "Neděle" se nápadně podobá hitu "The Lazy Song" od Bruna Marse. Instrumentální část s looperem uvozující hit "Půlnoc" zase dávala tušit, že jméno John Butler pro ni nejspíš nebude úplně neznámé. Při "Sklence" se zablýskl její kytarista sólem jak od jižanských rockerů Kings Of Leon, v řadě jiných momentů zase připomínala George Ezru, mladou Anetu Langerovou či Annu K.

Tímto způsobem zároveň naznačovala, že do budoucna se jí otevírá mnoho možných cest, kterými by se mohla na dalších deskách ubírat. A zdůrazněme, že ačkoliv ne vždy její písně působí úplně původně, ona sama má všechno podstatné - skvěle hraje na kytaru, zaujme charismatem a zapamatovatelností a úžasně zpívá. A v písních, jako je "Půlnoc", kde na to musí ještě přitlačit, je dokonce fantastická.

I proto je po tak hudebně barevném večeru plném jak skutečného umu, tak i viditelné pokory evidentní, že už brzy bude patřit k hvězdám všech těch Hradů, Majálesů a festivalů typu Trnkobraní. Na těch osvícenějších z nich už ostatně i hrála. V Lucerna Music Baru každopádně překonala nejedno očekávání a byla ještě tak i díky daleko lepšímu zvuku o dvě třídy lepší než v O2 areně. Takže jestli má střední proud rádiového střihu v budoucnosti vypadat jako Tereza Balonová, nelze proti tomu nic namítat. Kdo umí, umí.