Po zhruba půlroce se do Česka vrátila největší legenda progresivního metalu, americká skvadra Dream Theater. Tentokrát ale zavítala místo do hlavního města do Brna. Moravští fanoušci tak nemuseli řešit dilema páteční Bratislavy a mohli si dvouhodinovou show užít bez výraznějšího cestování.

Večer odstartovala v sedm hodin finská formace Arion a předvedla solidní power metal, který nijak neurazil, ale ani nenadchl. Jako nefanoušek tohoto žánru nemůžu hodnotit víc, ale co je rozhodně na zamyšlení, je varianta výběru žánrově přece jen sofistikovanějšího supportu - vzhledem k hlavní hvězdě večera.

Dream Theater jsou známí tím, že jejich show je plnohodnotný audiovizuální zážitek, a už půlhodina přípravy stage dobře navnazovala na hlavní chod večera. Animovaná podoba mimořádně krásného přebalu nejnovější desky "A View From The Top Of The World", doprovázená atmosférickou hudbou, lákala na velké věci.

Zážitek ale kazilo fyzické provedení scény - místo velkoplošné obrazovky nebo alespoň celistvé velkometrážní plachty zdobilo pódium několik svislých a především úzkých plachet vedle sebe. Tyhle "hranolky" při projekcích především horizontálních výjevů nelícovaly, a obraz byl na výšku různě rozhozený.

A rovnou si odbudeme i druhé jediné negativum večera, abychom mohli zbytek reportu nést v pozitivním duchu. Zpěvák James LaBrie byl vždycky nejslabším, ale akceptovatelným článkem sestavy. Ovšem v posledních letech se jeho pěvecké výkony staly naprosto tragickými a často dehonestujícími zážitek z celého koncertu.

U novějších kusů, u kterých si vokální linky píše pro svůj současný hlasový rozsah (a ten mu na rozdíl od tetování na rukách spíš ubývá), to ještě celkem jde. Jakmile se však pustí do starších hitovek, je to ryzí tragédie. Takto úplně zabil hlavně nejočekávanější klasiku "Pull Me Under". Kdyby celý její klenutý refrén nechal rovnou odzpívat dav, udělal by líp.

Naštěstí ale vzhledem k převážně instrumentální povaze hudby Dream Theater a zařazení hned dvou průměrně půlhodinových kompozic tak čistého času moc pěvecky nepřekážel. O muzikantské virtuozitě nemá smysl víc psát, na té je hudba skupiny odjakživa založena.

S odchodem bubeníka Mikea Portnoye před více než dekádou sice kapela tak trochu ztratila duši a určitou metalovou údernost, ale o muzikantském mistrovství jeho nástupce a jmenovce Mikea Manginiho nemůže nikdo pochybovat. A tento profesorsky vyhlížející bicmen o tom přesvědčil i v Brně.

Největší pozornost na sebe samozřejmě bral vousem obrůstající kytarista John Petrucci, který evidentně postupně metamorfuje v medvěda. :-) Ovšem s jednou kytarou obsáhnout tohle všechno, klobouk dolů. A i když je hudba tohoto bandu obecně hodně založená na muzikantských exhibicích, minimálně tentokrát se Petrucci v sólování poměrně držel na uzdě.

Pochválit musím ve výsledku i poměrně solidní zvuk, který se po několika prvních skladbách slušně ustálil. O filmových projekcích už byla řeč. Zamrzela tak jen slabší návštěvnost. Plocha i tribuny byly zaplněny jen asi z poloviny. V Praze bych to i chápal, s covidem odloženými koncerty je tam skoro každý den známé, světové jméno, ale v Brně je takováto kapela svátkem.

Obzvlášť když to není jen ze jména žijící sedmdesátková britská legenda vyžilých rockerů, které sem jezdí pořád dokola. Propagace akce v tomto směru asi úplně dobře nezafungovala, jinak by jistě dorazila velká část metalového Brna.