Debut formace Illustratosphere je dodnes promyšlený, ale zároveň lehoučký jako křídla vážek. Hravý, ale zároveň pečlivě vystavěný. Ne nadarmo je to jedna z nejlepších domácích desek, které tady v novém tisíciletí vyšly. Jak ale v našem rozhovoru potvrdil i tehdejší kytarista kapely a též člověk, který stojí za remasteringem obou letos znovu vydaných nahrávek, Miroslav Chyška, album zároveň vznikalo pod tlakem a s vědomím toho, že aktuální sestava není udržitelná.

Po pauze, kterou Bárta vyplnil studiovkou "Nervák" s J.A.R. (vzešly z ní například koncertní stálice "Metamegamastítko" nebo právě bártovka "Jsem pohodlný"), se k natáčení dvojky Illustratosphere, tedy "Entropicture", skutečně sešla mírně obměněná skupina. Miroslava Chyšku nahradil Jaroslav Friendl. Zůstala kompletní rytmická sekce Jiří Slavíček (bicí) a Robert Balzar (basa), multiinstrumentalista Filip Jelínek i za piano usazený Stanislav Mácha.

S principy odzkoušenými na společné prvotině se pracuje i zde. Hravost zůstává. Už úvodní swingující skladbičkou "Intropicture", která se po několika minutách ticha vrací v závěrečné "Stmívání", a dílo tak rámuje, jako by Bárta dával na srozuměnou, že se tu opět bude tvárně přepracovávat spousta různých vlivů. "I heard this song / And I don't know where / I just canʹt say when it happened," zpívá se tu.

V těch prvních třech verších je v zásadě obsažená tvůrčí metoda Illustratosphere, která z nekonkrétních, v duchu názvu alba neuspořádaných útržků hudební paměti buduje svůj svébytný, sevřený a vysoce přesný svět. (Zmíněnou miniaturku mimochodem po letech Bárta použil na společném albu s Orchestrem Gustava Broma "I Killed This Song At Karaoke Tonight".)

Ten svět je díky tomu přístupný, i když se tu posluchač v zásadě pohybuje hluboko v jazzovém hájemství. To je ale obohaceno krásnými a rozhodně ne prvoplánovými melodiemi, které umějí na první dobrou zaujmout - viz akordový vzestup v "Planetám". Poněkud nečekané je zařazení skladby "Pilátův sen", tedy původně čísla Aleše Brichty z české verze muzikálu "Jesus Christ Superstar", v němž se s Bártou potkali. Dan Bárta je jemnější, o něco zasněnější a civilnější a nakonec je z toho jeden z nejsilnějších okamžiků na "Entropicture".

Poněkud oslabené je na dvojce hledačství, typické pro předchozí kolekci. Více se tu hraje na jistotu, variují se již vyzkoušené prvky. Opět jsou tu typické slovní hříčky a hry s frázováním, které mění význam řečeného, oslnění krásou zvuku slov, hravost a radost ze společné tvorby. Zvuk kapely je nicméně o něco akustičtější - Robert Balzar například ve většině songů používá kontrabas, zní tu i akustická kytara v harmonickém souladu s klavírem.

Tomuto pojetí jde ostatně naproti i Chyškův jemný remastering. Zvuk více otevřel a dal nástrojům větší množství prostoru. Více tak vyniknou barvy akustických instrumentů. Dojem z poslechu je jaksi intimnější, sound lépe podporuje introspektivní pojetí písní.

Dan Bárta & Illustratosphere se pohybují ve vlastních hudebních světech. I díky tomu je jejich tvorba platná navzdory trendům. Dvě dekády od vydání "Entropicture" energii tohoto počinu nijak neutlumilo. Oproti debutu tolik nepřekvapuje, dál ale cíleně rozpracovává směry jím naznačené. Prohlubuje je, rozšiřuje.