Na přelomu tisíciletí měl Dan Bárta za sebou působení v rockové Alici, funkových J.A.R., dance-funkových Sexy Dancers, alternativně rockových Die el. Eleffant!? i v muzikálech. Jeho další krok byl tak možná v tomto kontextu trochu nečekaný. První eponymní album jeho Illustratosphere přišlo v roce 2000 a nyní vychází v reedici.
Illustratosphere představuje docela zásadní odklon od veškerého předchozího materiálu, na kterém se
Dan Bárta podílel, přesto je to z jeho strany pevně uchopená příležitost. Jakkoliv zpěvákovo sólové album iniciovalo vydavatelství, on jej vzal pevně do svých rukou a coby průvodce po jedinečně poetickém hudebním světě si s sebou vzal kytaristu Miroslava Chyšku a dechaře Filipa Jelínka. Rytmiku obstarali
Robert Balzar a Jiří Slavíček a sestavu za pianem uzavřel Stanislav Mácha.
Výsledkem bylo album, které nyní v reedici vychází chudší o píseň "In Strumo". Ve výsledku zde neschází, "Illustratrosphere" je optimálně sevřená kolekce se skvělou vnitřní dynamikou, do které se otiskla radost z tvorby. A to i navzdory tomu, že (jak kytarista Chyška připomíná
v našem rozhovoru), vznikala s vědomím toho, že je sestava neudržitelná a pod tlakem.
Kolem roku 2000 byl hudební svět dost jiný. Ke streamovacím službám bylo daleko, rap byl na vzestupu, soupeřil s pop punkem i nu metalem a u nás končila první dekáda
svobodné muziky. A Illustratosphere přišli s dílem, které nezná hranice a chytře propojuje sofistikovanost s uživatelskou přístupností.
Rámcově můžeme desku strčit do šuplíku s jazzem, ostatně instrumentace s klavírem, basou, bicími i rozsáhlejším ansámblem k tomu tenduje. Jenže pak jsou to krásně vystavěné, takřka popové melodie, které svou lehkostí doslova unášejí.
Nový remastering přiblížil zvuk k současnosti, nahrávka působí mírně vzdušněji a zároveň jako celek kompaktněji. Podařilo se zbavit dobového neduhu v podobě až příliš vytažených a dunivých basů. Tehdy album zvukově směřovalo jakoby spíše do popových vod, verze 2023 je mnohem více jazzová. Nástroje jsou od sebe o něco lépe separované, výsledek je díky tomu mnohem barevnější a je zde i mnohem více znát pozornost, kterou už tehdy muzikanti věnovali detailům.
Specifickou disciplínou jsou pak texty - vlastně o ničem, ale zároveň o všem, jdoucí po pocitu, náladě, obrazu. Slovní hříčky, hrátky se zvukem a hláskami, dvojí významy ukryté v tom správném frázování, hlas jako hudební nástroj, krása.
Bárta na tomhle albu kraluje, skupina výborných instrumentalistů se skromně drží v pozadí. Ty klíčové momenty (třeba "Na i v ní") ale dovedou pánové skvěle vygradovat, jinde naopak, v podstatě v sestavě jazzového tria ("Kontrabásník"), uklidnit do intimity nebo podtrhnout rozšafnou africkou variací ("Wo-Ba-Si-U").
Illustratosphere debutovali sofistikovaně lehkou deskou, která ví, co chce - volnost. Tady je
Dan Bárta poprvé za sebe, ale k tomuto daru nepřistupuje s vervou dítěte puštěného do hračkářství. Po svém si vyzobává vlivy, které ho baví, a přetváří je svou vlastní optikou. Na výsledku je ale znát, že se jedná o kolektivní dílo. A v tom už byla od začátku síla této nezařaditelné formace.