Gaia Mesiah je na "Vlnobytí" v životní formě, nahrávce ale chybí větší divokost

Jméno alba je odvozeno od spojení ženského a mužského elementu a zároveň charakteristik znamení zvěrokruhu dvou živlů - vody a ohně. Převážila voda, možná proto můžeme víc slyšet, jak si Marka Rybin hraje s hlasem a méně tlačí na pilu.

Tvorba skupiny Gaia Mesiah má dar vás smést a pohltit jako vlna. Z letošní nahrávky je zároveň cítit prostě bytí, soužití, hraní pospolu, radost ze společného fungování. V grafickém zpracování titulu, připomínajícím keltské runy, je vepsané nekonečno. Jak mi řekla Marka v rozhovoru: "Každá voda je nekonečná. Každá vlna tvoří další vlnu. 'Vlnobytí' je život."

Ne dvanáct let, jak tomu bylo u předchozí řadovky, ale tentokrát čtyři roky si museli fanoušci tuzemské partičky počkat na nový materiál (pominu-li předělávky vlastních věcí ze studiové verze z roku 2020). Kratší období bylo způsobené i tím, že Marka vloni odešla ze Skyline, aby se naplno mohla věnovat právě Gaia Mesiah, která ji živí.

Deska vznikla skoro již tradičně u Amáka, ale i ve studiu Propast Petra Jandy, kde se natáčely nástroje a zpěvy. Členové kapely se na výsledku podíleli komplet sami, a to včetně produkce (tvrdí, že jen oni sami vědí přesně, jak mají znít). Klíčovou roli v tomhle ohledu sehrál baskytarista Joshua. Z nahrávky je cítit, že písničky vznikly společnými silami. Muzikantsky jsou velmi dobře zvládnuté. Nikdo nebojuje se svým egem, nepotřebuje ukrást pět minut slávy pro sebe sólem, ale všichni táhnou za jeden provaz a jejich instrumenty tvoří dokonalou kompatibilitu.

Gaia je ztělesněním kvalitní rockové záležitosti, s jejich poslechem neuděláte krok stranou. Formace má tu výhodu, že má Marku, hlasově variabilní dračici, která dokáže být jemná a s lusknutím prstu vám div neukousne hlavu. Oproti dřívějšku má (díky vyzpívanosti ze Skyline) více zpěvových pasáží, v nichž si víc hraje s hlasem. Není tam jen umně vložený screaming, ale i třeba prvky ghoticmetalového zpěvu (například v "NeNe").

Na druhou stranu na mě "Vlnobytí" působí moc vyklidněným dojmem. Chybí mi větší dravost, vypjatost (klidně i na oko přehnaná). Působí to uhlazeným dojmem, aniž by to upouštělo od hloubky textů. Syrové, ale ne tak výrazově úderné, energické, jak bych si představovala a jaké pro mě bylo předchozí album.

Tucet písní (oblíbená číslovka skupiny, co se týče tracklistu), z toho poslední je vlastně takový bonus - jedná se o akustickou předělávku "Království" z "Excellent Mistake", která vznikla spontánně ve studiu, když se novinka rodila. Působí táborákovým, svižným a zároveň uklidňujícím dojmem.

Naopak úvodní "River (Letter from Mama)" je s těmi hutnými tóny těžkotonážní, postupně ji Marka odlehčuje zpěvem, song graduje a nabírá na otáčkách. Dělá tak dobrou zahřívací půdu pro zbytek kolekce, která tepe různými emocemi a vrací se ke kořenům. (Ještě aby ne, kruh se uzavírá. Od eponymního debutového alba letos uplynulo 20 let.)

Gaia nikdy neměla texty o ničem, vždycky šla do hloubky, po jádru pudla. Zde tento post obhajuje. Nezlehčovala ani na začátek. "River" popisuje sebevraždu a zpověď matky umírající dcery. "Follow me", která je štiplavá na poslech a která koluje v éteru rockových rádií, je o procesu přeměny, uvědomění si přesahu našich každodenních životů.

"Hangmans Rope" se začala rodit už před dvaceti lety. V době nejslavnějšího teroristického útoku na Ameriku Josh pracoval v jedné hospodě, sledoval aktuální dění a sepsal to na papír. Bubenice Misha to tenkrát vzala a přinesla před deskou (ten samý papír). Text komentuje, jak si všichni pěkně spokojeně ruku v ruce, se systémem, bez přemýšlení jdeme pro smrt.

"Southern Cross Opus" - každý to známe a každý zápasíme s pocity, kdy prožíváme nenaplněnou lásku, bolest, bezvýchodnost. Čím dál častější jev se odráží v "Secret Wars" - přehlížení, odsouvání problémů a vědomí toho, že vím, že nic nevím. "In-Sight" mapuje vnitřní smíření a nalezení klidu u sebe sama - cíl každého jedince.

Gaia nikdy nebyla jednojazyčná. Umně kombinovala angličtinu s češtinou (ta zde má třetinové zastoupení). V českých věcech vyniká jakousi jistotou. První vlaštovkou z "Vlnobytí" byla "NeNe", na kterou jsem si musela chvíli zvykat kvůli až opernímu nádechu v refrénu a odklepávajícímu modernímu soundu, ale nyní se řadí k tomu nejsilnějšímu z celé kolekce. Takový protestsong, přijetí sama sebe, kdy se nechceme přizpůsobovat a hájíme si to své teritorium svobody osobnosti.

Stejně tak mě baví i výbušná "LaLuna" navíc uváděná autentickou hláškou: "Vypni se, Joshi!" Ta zde nemá žádný faktický význam, je to jen všudypřítomný producentský zápal Joshe. Tak to tam nechali na odlehčení. Genderová písnička o mužském útlaku a jeho vyvážení - posílení důležitosti ženskosti v našem světě, protože ženská se kolikrát musí popasovat s mužskými úkony, aniž by chtěla. "Plán" je ryze šamanská indiánovka, úplně to vidím - západ slunce, rekapitulace dne, co je za námi…

Vizuálem jedou na zavedenou grafiku s cirkulárkou, která vystihuje říz jejich hudby. Navíc v kombinaci s trojicí jedovatých, ale výstižných barev - černá, červená, bílá -, které symbolizují tvrdost a razanci.

Škoda, že to nelze říci i o obsahu, jehož poslech zabere téměř hodinu. Na kapele je znát, že se zabydlela na scéně, i tak se dá vysvětlit i zkrácení časového intervalu v plození nových kousků. Předchozí řadovka byla štiplavější, údernější a víc se mnou hudebně, melodiemi rezonovala, ovšem ani novinka skalního fanouška vůbec neurazí. Přijme ji velkoryse a snad i ocení jejich drobné experimentování na klidné vlně.