To máte tak. Při plánování letošního festivalového léta došlo mimo jiné při postupném odhalování jmen, která budou tou dobou korzovat Evropu, k rozhodnutí, že po fantastickém koncertě Lizzo v Torontu je potřeba ji zažít znovu. A k tomu ještě přidat rappera známého jako Lil Nas X, který je zejména v Americe obrovsky populární a vystoupení v Evropě jsou u něj, podobně jako u většiny umělců z hiphopové scény, poměrně vzácná.

Jenže problém - při zveřejnění termínu obou vystupujících se ukázalo, že na nejlépe dostupném polském Open ‘Er festivalu budou přesně v ten stejný den, kdy bude ve Varšavě Beyoncé. Jak se ukázalo o mnoho týdnů později, kdy už byl seznam kompletní, jet do Gdyně jen na dva dny ze tří a vidět Kendricka Lamara, Arctic Monkeys nebo zpěvačku SZA by vůbec nebyl špatný plán, navíc by to vyšlo mnohem levněji.

Jenže když se jednou rozhodnete, že cíl je jasný a ten se tady splnit nepodaří, bylo na čase objevovat jiné varianty. Alternativní možnost v podobě Mad Cool Festivalu v Madridu zněla skvěle. Festival rok co rok přiváží fenomenální jména, která pod otevřeným nebem hrají málokdy, a skoro vždycky se mu povede dotáhnout někoho, kdo si to následně až do střední a východní Evropy už nezamíří. Tak tedy: Saludos a españa!

Pro letošek se Mad Cool Festival přesunul na nové místo, oblast blízko zastávky Villaverde Alto tak pohltila kolem osmdesáti tisíc návštěvníků. Ti všichni se pohybovali v areálu, v němž se organizátoři rozhodli dát záchody jen na jedno místo, a to přímo doprostřed, a k nim dali jeden jediný vchod. Dopadlo to samozřejmě tragicky a bylo to o to horší, když se provoz na nich rozhodli řídit sekuriťáci.

O mnoho lépe na tom nebyly ani stánky s jídlem, i ony byly jen v jedné oblasti. A jestli byste tady čekali paellu a podobné speciality, nechte si zajít chuť, na fesťáky do Španělska se kvůli jídlu nejezdí. Mají tady všechny smažené klasiky, které si dáte kdekoliv jinde, asijskou kuchyni nebo třeba bagetu se salámem. Dáte za to o pár korun méně než třeba v Německu, ale nijak zvlášť si nepochutnáte. Největší specialitou je Crunchy Ternera, což je v podstatě burger s mletým masem a zeleninou a opečenými plátky brambor jako přílohou, který je místo housek tvořen jakýmsi croissantem z listového těsta. A není to žádný zázrak.

Pokud ale pomineme hudební program, tak skutečným gamechangerem se tady stává trávník. A je to tak převratná a zásadní inovace, že si vysloužila dokonce samostatný článek.

Po neuvěřitelných lapáliích při samotném cestování se nakonec reálný příchod do areálu časově setkával s druhou půlkou koncertu Lizzo, která prý podle příznivců ve stejnou dobu hrajících Sigur Rós opodál prý byla tak nahlas, že jim ten zážitek nechtěně pokazila. Nova Twins tou dobou byli ještě o kus dál... a ano, už i tady bylo zase nutno vybírat priority.

Lizzo zůstává z této trojice nejvzácnější a skvělé na Mad Cool Festivalu je, že jsou prostory pod pódiem tak obrovské, že když chcete, můžete na ni i v případě pozdního příchodu koukat třeba už z páté řady. Něco takového řada open-airů neumožňuje.

Oceňovaná zpěvačka tentokrát byla oblečena do zlatých šatů s třásněmi a na jeviště, které bylo skromnější než to v Torontu, se musela vejít ona, její podobně rozměrově výraznější tanečnice, kapela i nějaké ty rekvizity. Nechybělo nic. Kousek "Yellow" od jejích milovaných Coldplay, sólo na blyštící se flétnu, podepsání pouzdra na flétnu jedné z fanynek, twerkování a samozřejmě její fenomenální zpěv.

Pozdní příchod nevadil, i tak jste okamžitě pocítili tu pozitivní atmosféru v davu. Bylo to jako hodit šuměnku do vody. "Truth Hurts", "Good As Hell", "I Love You Bitch" nejprve v klavírním podání, vzápětí jako roztucaná taneční vypalovačka a na závěr samozřejmě "About Damn Time". Bylo by krásné mít možnost vidět celý set, ale osud tomu tak bohužel nechtěl, takže zhruba půlhodinka musela stačit. I tak to ale bylo opět naprosto vynikající. Na co čeští promotéři ještě čekají? Až bude za zenitem a spadne jí cena? Dejte ji těm lidem hned!

Jedno z velkých dilemat se rozčíslo vzápětí. Vystoupení Riny Sawayamy, jednoho z největších taháků, totiž bylo bez náhrady na poslední chvíli zrušeno a nikdo neví proč. Sociální sítě Mad Coolu mlčely, diváci to zjistili až ve chvíli, kdy uviděli nápis na pódiu, kde měla původně hrát.

Prostor tak dostal Robbie Williams. Byl samozřejmě skvělý, jen tam byl problém v tom, že to bylo skoro na chlup stejné jako na jaře v Krakově. A to včetně takových detailů, jako bylo zastavení "Monsoon" v úvodu a vymlouvání se na covid, prostředníčku v oku na adresu Take That, zastavení klipu na údajném zadku Robbieho nebo vykecávání se s padesátníkem v první řadě o tom, jak těžké to zpěvák měl, když všechny pěvecké party zpíval Gary Barlow.

Koho zajímá, s jakým programem Robbie aktuálně objíždí Evropu, nalistuje si podrobnosti v příslušném textu. Nicméně zjištění, že i ty nejlepší vtípky a naprosté detaily jsou na každé štaci úplně totožné, bylo jako symbolické rozbití zrcadla. A samozřejmě, dělá to takto naprostá většina umělců, ovšem zrovna u někdejšího bouřliváka chcete, aby to bylo opravdové. Iluze se tedy vytratila, byť je zase pravda, že asi třetinu vtípků vymyslel v Polsku přímo na místě a tam také zůstaly.

Show jako taková samozřejmě zůstává skvělá, miláčkovi nejen britského publika to i v Madridu, kde se dva dny předtím poflakoval na jachtě, zpívá jedna radost a jeho charisma zůstává odzbrojující. Jen to zkrátka bylo úplně totéž, snad jen s tím rozdílem, že fanynka, které věnoval "She's The One", byla pochopitelně jiná (a mladší) než v Polsku, a tak si zpěvák zažertoval na téma věku přítelkyň Leonarda DiCapria.

A také když se v závěru zpívalo sborově "Angels", měl ten chorál o něco větší sílu než v Praze, Krakově i Budapešti, kde to sice bylo silné, ale ne až tak moc. Už ale samozřejmě zamrzelo, když na konci vynechal jindy hrané "Eternity", "Old Before I Die", medley největších hitů a také když si na cover Oasis, kterým demonstroval svůj někdejší úspěch na Glastonbury, nepozval tou dobou už možná i přímo na festivalu se nacházejícího Liama Gallaghera, aby tomu dodal šťávu. Vždyť to by byla naprostá senzace!

Souběžně s jeho setem se na menším pódiu ukázali také Maxïmo Park, skutečnou perličku si ale organizátoři nechali jen pro ty největší fajnšmekry v dalším skvělém nápadu, kterým by se mohli inspirovat i pořadatelé ostatních festivalů. Pódia číslo šest, sedm a osm zde jsou totiž vymyšlena tak, že jsou naskládána přímo vedle sebe v obrovském stanu, který svými zdmi odděluje jedno od druhého.

Hrají na stejnou světovou stranu a střídají se tak, že buď hraje šesté a osmé a to sedmé mezi nimi zvučí, nebo opačně, takže se vzájemně neruší. Diváků se tam mnoho nevejde, pro představu si zkuste podělit Forum Karlín na polovinu a máte zhruba prostor, který lidé zaberou. Pokud je jich tam moc, ochranka je už u vstupu nepustí. Skvělé řešení, kdy máte rázem tři krytá menší pódia pod jednou střechou a intimní atmosféru na každém vystoupení.

A jedno takové tam odehrála i Stacey Ryan, malý popový objev z Kanady, který má za sebou jedno EP s několika solidně hitovými songy, které se vám do hlavy zapíšou rychleji než trochu podle mustru zpívající konkurentka Mimi Webb, která tady mimochodem zpívala taky, těsně před Lizzo. Stacey kolem sebe má doprovodnou kapelu, sama hraje na klávesy, a když chce, vystřihne pěvecké sólo, s nímž studiové nahrávky nepočítají, a tak fanoušci tleskají po právu. Parádní bonbónek před koncem noci. Kdo pořád nemá ve svých playlistech dostatek popových zpěvaček, ať jí zkusí dát šanci.

Posledním vystupujícím byl od jedné do druhé hodiny ranní Lil Nas X, velká vzácnost na letošních evropských pódiích. A také jedna z mála hvězd, která se v posledních letech v podstatě z ničeho vyškrábala až na vrchol hitparády Billboard a se svým největším hitem tam zůstala celých devatenáct týdnů roku 2019.

A tuto skutečnost je potřeba pochválit, protože podle analytiků nejdůležitější hitparády v Americe se množství do té doby neznámých umělců, kteří se vyšplhají až na první místo tohoto žebříčku, rok od roku snižuje. To proto, že momentální nikoliv hudební, ale technologické trendy stojící na algoritmech novým umělcům příliš nenahrávají, a tak jsou víceméně čerstvá jména jako The Kid Laroi, Morgan Wallen nebo Metro Boomin' jen ojedinělou výjimkou v moři zavedených gigantů typu Miley Cyrus nebo Taylor Swift.

I proto pisatel o možnost vidět autora hitu "Old Town Road" v době, kdy je stále na vrcholu, tolik stál. S těžkým srdcem je ale třeba říct, že ačkoliv má Lil Nas X na svých albem spoustu extrémně zábavných a neuvěřitelně chytlavých pecek, tak sousloví "Mnoho povyku pro nic" tady sedí jako máloco.

V jednu ráno naběhlo na pódium osm chlapů v minisukních a kozačkách s děravým tričkem, všichni v bílém. Lil Nas X byl devátý a na sobě měl v úvodu vystoupení extravagantní chlupaté kalhoty a zlaté brnění zvýrazňující svalstvo.

"Chcete vidět mého hada?" burácel, když tu náhle se na jevišti objevili další tanečníci schovaní v masce asi pětimetrového hada, podobného drakům z čínských filmů, a pár minut se po scéně proháněli. Držitel dvou cen Grammy se brzy nato převlékl a vrátil se na umělém koni s neméně dlouhými, bílými chlupy a se zlatými řetězy kolem jeho hřívy a přítomným naservíroval megahit "Old Town Road". Ten zazněl ve verzi bez Billyho Raye Cyruse a byl propleten také s úryvkem "Pony", který si půjčila Rihanna do "Jump", a "Pump It" od The Black Eyed Peas, nejspíš proto, že písně v textu zmiňují jízdu na koni, respektive kovbojsky tak trochu zní.

To ale nebylo to jediné, co během hodinky zamířilo na stage. Byl tam také asi třímetrový pták emu nebo podobně vysoký muž v masce vzdáleně připomínající Yettiho, ale i bizona. A aby toho nebylo málo, i sám Lil Nas X střídal jeden neobvyklý převlek za druhým. Objevil se tak například se sado-maso řetízkem kolem krku s ostny, měl na sobě slipy s minisukní zároveň a na svou mužskou chloubu si z pásku zavěsil také přezku v podobě zlaté hlavy býka.

A když do hitu "Industry Baby" procpal v úvodu "Beat It" Michaela Jacksona a v závěru zase "All Of The Lights" Kanye Westa, stylizoval se přitom spolu se svými tanečníky do jakýchsi queer římských válečníků. To všechno bylo pompézní, extravagantní a do jisté míry i šokující, záleží na tom, na co už jste nebo nejste zvyklí.

Jenže tady byl jeden zásadní problém - bylo to celé z playbacku. Lil Nas X tedy není ani zpěvák, ani rapper a kdoví, zda aspoň ten songwriter vůbec je, když už ho těmito přívlastky tituluje Wikipedie. Jelikož ale do hudby jen občas něco přimňoukl a ani nesnažil skrývat, že tomu je jinak, hodilo by se k němu jediné možné přízvisko. A sice - tanečník. To byla jediná oblast, která mu šla. Choreografii neflákal, bylo na co koukat, a když jste dokázali vypnout mozek, bylo to nakonec i docela zábavné.

Nešlo se ale ubránit dojmu, o kolik lepší to mohlo být, kdyby to bylo udělané pořádně. Se živou kapelou, několika hostujícími vokalisty, kteří obstarají své party z alba, a s performerem, který skutečně do mikrofonu zpívá. Pak by se opět dalo mluvit o tom, že ta vystoupení z cen MTV, Grammy a dalších, kde protagonista v posledních letech účinkoval, by byla naživo skoro totožně kvalitní. Ale bohužel. Takhle mrhat potenciálem... Ach jo.

A ještě jeden praktický tip: nikdy, ale opravdu nikdy nespoléhejte na Google mapy a běžte radši s davem. Pokud tedy nepreferujete osamělou chůzi po cestě, která vás vede mezi logistickými halami až naprosto mimo civilizaci k vytoužené autobusové zastávce s nočním busem, který nakonec vůbec nepřijede. Čeká vás tady například procházka bezdomoveckým ghettem, neosvětlená polňačka i pravá španělská step, kde potkáte leda zajíce a možná i hady.

Záleží samozřejmě, kde se přesně v Madridu ubytujete, ale ty vzdálenosti jsou tady delší, než se zdá. Chůze po okraji dálnice, kdy kolem vás sviští auta. Přebíhání dálnice. Podlézání plotu. Přelézání plotu. Průchod sídlištěm, kde nepotkáte ani živáčka, natož alespoň večerku s vodou. Temný park, do něhož byste svou holku samotnou nepustili. Uber, říkáte? Tak to máte smůlu, žádný takový v těchto místech nestaví. A to všechno si tady vyčerpaný, hladový a dehydrovaný člověk může zažít zhruba mezi druhou a pátou hodinou ranní. Pokud nepůjde s davem.

Druhý festivalový den patřil hvězdám jako The Black Keys, Mumford & Sons a Queens Of The Stone Age. Vystoupili také Kaleo, Jacob Collier, Tash Sultana, RÜFÜS DU SOL, Deus nebo Bombay Bicycle Club. Zdaleka největší pozdvižení ale vyvolali Sam Smith. A o tom si budete chtít přečíst. Tak už brzy zase tady v sekci Naživo. Na musicserveru.