Přestože nové album zůstává věrné předchozí tvorbě skupiny Nothing But Thieves, rozhodně nám nabízí i něco nového a ještě neoposlouchaného. Obecně jde víc směrem k popu než k rocku, jak to měla tato pětičlenná formace dříve ve zvyku. Skladby mají často mnohem živější spád, působí energičtěji a kromě typické kytary často slyšíme synťáky. Celkově má v sobě nahrávka určitý osmdesátkový nádech.

Jedná se sice už o čtvrtou studiovku, tato je však něčím unikátní. Drží se předem daného konceptu. Předkládá nám jakýsi alternativní svět města Dead Club City, ve kterém posloucháme o tamním životě prostřednictvím začínající skupiny Zzzeros. Hudebníci se tak drží uceleného tématu a zabalují do něj všech jedenáct kousků.

"Celkový narativ je utvořen odlišnými postavami a příběhy z města a jeho okolí. Je to sdílené vědomí? Jiná planeta? Další korporátní pustina? Nebe? Nebo něco jiného?" říkají o novince sami muzikanti.

Hned první song "Welcome to the DCC" se vymyká obvyklému depresivnějšímu ladění a nadhazuje rozjitřený taneční beat doprovázený hravým zpěvem a videoklipem plným neonových světel. Oproti otvíráku se následující "Overcome" v mých očích už tolik neblyští. A to i přes to, že se na sociálních sítích stal velmi populárním a na poslech je příjemný.

Příjemným překvapením je naopak píseň "Tomorrow Is Closed", jež zaujme hned na první poslech. Přestože má pro skupinu tak typický melancholičtější text a pojednává o jakémsi konci, hudba je živá a refrén rozhodně utkví v mysli na dlouho. Ke kořenům a do starých kolejí se pak NBT vracejí s "Members Only", která má nostalgický podtón a pasovala by i do starších desek.

Bezkonkurenčním se ovšem stal song "City Haunts". Člověka hned v prvních sekundách polapí a až do konce nepustí. Hypnotický hlas Conora Masona dynamicky střídá výšky s mnohem střízlivějším a hlubším tónem, čímž vzniká opravdu návyková záležitost.

Dočkáme se i mnohem poklidnějšího a atmosférou útulnějšího "Green Eyes :: Sirena" - nezmínit ho by byl hřích. Z celé kolekce se liší nejvíc, přesto se nedá nazvat nudným. Právě naopak. Kapele se díky němu daří udržet posluchačovu pozornost s každým slovem, které zpívá.

To se však nedá říct o zbytku. V hudebním světě je tak trochu tradicí, že málokdy se podaří sestavit kolekci, která je opravdu celá dobrá. Ani "Dead Club City" se tak nevyhne slabším položkám - jmenujme třeba příliš dlouhé "Do You Love Me Yet?", "Talking To Myself" a "Keeping You Around". Žádná není vyloženě špatná, jednoduše ale není tolik zapamatovatelná a lehce se ztratí.

Celé album pak končí netypickým - drsnějším a experimentálním - stylem. "Je to jakýsi konec. Není perfektní. Působí chaoticky a hlasitě. A je to opravdu nezvyk, aby Nothing But Thieves ukončili album tímto způsobem. Normálně bychom končili docela něžným momentem nebo záměrně emocionálním dojetím. Tahle píseň byla cítit skoro jako nějaký začátek revoluce," okomentoval závěrečnou "Pop The Balloon" bubeník Joe Langridge-Brown.

Skupině Nothing But Thieves se zatím nepodařilo natočit špatné album. I "Dead Club City" je v tomhle ohledu skvělé dílo. Nabízí široký repertoár různých stylů a přidává do celé tvorby těchto Angličanů špetku energie. Novinkou se sice posouvají od alt rocku trochu dál, ale i tato pozice jim sluší a padne jim jako ulitá.