Formace Jazz Q má neoddiskutovatelné místo v dějinách československého rocku. Byla to totiž proměnlivá sestava kolem Martina Kratochvíla, která pomáhala vybrušovat žánr, pro který se - typicky uhýbavě před pozorností mocipánů - vžil pojem jazz rock. Po revoluci se ale kapela odmlčela a na scénu se vrátila v obměněném složení s albem "Znovu" až v roce 2013. Od té doby koncertuje a také vydává desky - nejnovější "Rituál" vychází vcelku optimální necelé tři roky po "Amuletu".

Od prvních tónů skladby "Panna a orel" jsme doma. Nezměnil se ani zvuk, ani sestava. Zdeněk Fišer (kytara), Přemysl Faukner (basová kytara), Filip Jeníček za bicími a pochopitelně principál Martin Kratochvíl coby výhradní autor aktuálně prezentovaného repertoáru, pevně usazený za svými typickými klávesami. A shodný zůstává i koncept nahrávky - tedy už žádné dlouhé kompozice, ale sbírka jasně vystavěných instrumentálních skladeb se stopáží kolem pěti minut.

Přesto je zde patrný větší důraz na to, co stálo jako myšlenkový základ při budování jazz rocku, tedy sbližování jazzu s dalšími hudebními formami. Tady totiž nad jazzové formy výrazně, mnohem více než na albech natočených za poslední dekádu, vystrkuje růžky rockový drive i blues. Výsledek si poklidně plyne, ale zároveň v něm tepe divočejší srdce.

V řadě skladeb je tak nosným nástrojem Fišerova kytara, tu rockovější, tu jemně bluesová ("Chladna z rána"), jinde zase jazzově hravá. Klávesy jsou často v pozadí a šesti strunám jen přitakávají a přihrávají - neznamená to však, že by se Kratochvíl nechal o své místo připravit. A dojde i na vygradované bicí sólo v kompozici "Tutovka".V jádru jsou to všechno vlastně opravdu snadno uchopitelné písničky, které k posluchači promlouvají naprosto univerzálně. Jejich tituly jsou tu jen lehkou nápovědou nebo ironickým komentářem.

Deska "Rituál" je radostná, hravá, zábavná - ale bohužel jí taky trochu chybí překvapení. Martin Kratochvíl, ač hnaný kupředu skvělými kolegy, tady trochu zamířil do již dříve naznačených kolejí. Jakkoliv si zde více pohrává s onou rockovější tváří Jazz Q, album jede trochu na jistotu a poněkud mu scházejí skutečně výrazné a silné momenty, které by strhly a uhranuly. Navzdory tomu ale není "Rituál" špatný. Jen by mohl být ještě o kousek lepší.