Výborných kytaristů najdeme v české hudbě spoustu, ale jen o trojici Radim Hladík - Luboš Andršt - Michal Pavlíček lze, s jistým nadhledem, mluvit jako o třech králích české kytary. Všechny tři spojoval široký záběr, neomezená muzikantská fantazie a hlavně obrovský vliv, který měli. Andršt byl z nich největší profesor. Jeho znalosti forem, postupů i teoretických konceptů byly prakticky neomezené. A to, co dělal, dělal skvěle, byť možná trochu chladně, s odstupem.

Byl to skvělý rocker (s raným Energitem) i jazzman, do Československa přivezl blues - to když s Peterem Lipou natočil skvělé album "Blues z lipového dřeva". Byl skvělým a skromným sidemanem Michala Prokopa, podílel se i na jeho posledním albu "Mohlo by to bejt nebe", byť jej s ním už nestihl dokončit. Hrál s Martou Kubišovou, objevil Tonyu Graves, zahrál si s B.B. Kingem - a ten byl nadšený.

Uměl dokonale splynout s tím, co hrál. Písni vždy dal maximum, svou hrou ji skvěle podtrhnul, povznesl, dal jí své řemeslo. Sloužil celku, sám sebe tolik dopředu netlačil.

Už z odstavců výše je jasné, že pokusit se uspořádat výroční kompilaci z tvorby tohohle muzikanta je úkol titánský. Karel Deniš, mimo jiné pořadatel skvělých supraphonských kompilací "- Line" ("Beat Line", "Big Beat Line", "Rock Line", "Jazz Rock Line" a "Art Rock Line"), se nakonec se svým výběrem moudře vešel na plochu dvou disků. To je tak akorát dost, aby na vše podstatné došlo, aby vyšel v zásadě celistvý obraz Andrštova působení a aby celek zároveň neubíjel zbytečnou hloubkou, stopáží a snahou nacpat tam skutečně všechno.

První kotouček je čistě instrumentální, opřený o rockovou i jazzovou podobu Energitu, Andrštovo působení v Jazz Q i jeho sólová alba. Druhý disk je pak přehlídkou jeho poctivého a pokorného sidemanství, kdy stál po boku Michala Prokopa, Petera Lipy, Ramblin Rexe nebo Jana Holečka.

Perličkou jsou dvě skladby s Martou Kubišovou, které kytaristu zavádějí do méně často navštěvovaných vod šansonu. Obě cédéčka doplňují celkem tři živé záznamy. Výrazným momentem je tu miniaturka "Crazy Rock", jež byla pořízená v roce 2017 a protagonistu prezentuje nebývale uvolněného.

Jedinečnost Luboše Andršta tkví v jeho technické dokonalosti, kterou byl ale vždycky schopen prodchnout duší, i v jeho širokém stylovém záběru a schopnosti přizpůsobit se žánru. Toho všeho nabízí soubor "Timeline 1971-2017" do sytosti. Nepřináší nijak objevný pohled na Andrštovu osobnost, k většině nahrávek se lze dostat docela snadno. Zhuštěné pojetí nicméně podává celistvý obraz jedinečného hudebníka. A jako připomínka a pocta k nedožitým pětasedmdesátinám funguje dobře.