Další album brněnského bluesového písničkáře Jana Fice "Homunkulus" je na spadnutí - půjde-li všechno podle plánu, vyjde ještě v první polovině roku. Pilotní singl "Ať jdou kam jdou" ukazuje na výraznou změnu ve zvuku. Po dvou řadovkách, na nichž moderní blues čeřila elektronika, se nyní Fic vrací k té podobě, v níž ho znají návštěvníci jeho koncertů.

"Celý to album bude mít jiný, asi tradičnější, víc bluesový nebo barový zvuk. Byla to taková přirozená cesta. Hrávám teď až na výjimky sám a celkově tu hudbu beru intimněji. A zároveň se množila přání, abych udělal nějakou syrovější nahrávku. Takže se to takhle hezky propojilo vlastně samo," říká ke zvuku připravované novinky autor. Na desce tak například nenajdeme bicí. V několika skladbách hraje na basu Luboš Pecina (z The Weathermakers), na piano nebo varhany Radovan Kramář

O čerstvém songu Jan Fic otevřeně říká, že proces vzniku byl trochu obtížnější: "Upřímně jsem si myslel, že už se mi nikdy nic nahrát nepodaří. Ale tak jak mě - stejně jako v téhle písničce - moje nohy občas táhnou vlastním směrem a já jen zírám, co se to vlastně kolem mě děje, dotáhly mě tentokrát (díky kamarádům z vydavatelství Indies Scope, za což jsem fakt hodně moc vděčný) do studia, kde vznikla tahle nahrávka. Pomalá, intimní a syrová, bez příkras. Znovu jdu s kůží na trh, přináším svoje niterné vyznání i veselé historky z mého neméně veselého života."

"Místo růžovejch brýlí se na svět dívám přes flašku rumu," zpívá Jan Fic v písni "Ať jdou kam jdou", již nese kupředu dusavě neodbytný, až osudový rytmus stompboxu. Skladba se vznáší v jakémsi existenciálním oparu, spíše klade otázky, než aby na ně odpovídala, a vtahuje posluchače do svého světa. Ten má v sobě temnotu, ale zároveň je tu i světlo. A na něj na předchozích albech "Město" a "Potom" moc prostoru nezbývalo. Takové zamlžené ráno. Slunce už skoro vyšlo, ale je spíše jen tušené za hustou stěnou.

8/10