Lockdowny v roce 2022 skončily, byť často doznívaly v mnoha nahrávkách. Vyšla ale i jiná než takzvaná covidová alba. A my jsme vybrali ta nejlepší. Šestadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 285 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky čtyřicet až třicet jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
40. Yard Act - The Overload |
V Británii se každý rok objeví aspoň jedna fakt skvělá postpunková kapela. Minulý rok to byli
Dry Cleaning, letos
Yard Act. Albem "The Overload" debutovali už v lednu a hned se dostali na druhou příčku prodeje desek ve Spojeném království. Kvarteto pochází z Leedsu a jeho hudbu charakterizuje jednoduchá basová linka, která žene dopředu melodii, často ruku v ruce s bicími, do toho se zařízne kytara a frontman James Smith se svým přinasraným projevem. Texty většinou reflektují deziluzi z postbrexitové Británie i jiná politická a sociální témata. Občas ve skupině poměrně nečekaně použijí další nástroj (rytmická flétna) a vždy přidají chytlavý a nosný refrén. A jsou z toho skvělé skladby jako "Payday", "The Incident" nebo "Land Of The Blind". Často doplněné famózními klipy. Yard Act jsou to nejzábavnější, co se minulý rok urodilo ve Velké Británii. Ostatně, nominace na Mercury Prize nebo hostování
Eltona Johna, jejich velkého fanouška, na singlu "100% Endurance" to jen potvrzují. (Honza Průša)
Příznivci floskulí, zavřete oči. Jestli totiž existuje slovo, které charakterizuje muziku, kterou dělá
SZA, je to slovo eklektický. Eklektická byla prvotina téhle rodačky z Missoury "Ctrl" z roku 2017 a stejně eklektický je i její nástupce "SOS". Už ten tracklist - třiadvacet položek - a stopáž - osmašedesát minut! A pak je tu ta hudba. Solána Imani Rowe totiž píše songy úplně jinak než většina jejích kolegyň. Schéma sloka-refrén-sloka-refrén tady nenajdete. Dost možná má tenhle způsob i nějaký muzikologický termín, my si ale můžeme pomoct přirovnáním k předmětu plujícímu po vlnách. Nebo k rostoucí a rozkvétající květině. A přitom jsou to pořád písničky. A ať už je SZA zpívá sama nebo jí pomáhají hosté (za všechny zmiňme
Phoebe Bridgers v nádherné "Ghost in the Machine"), je radost je poslouchat. Není tedy divu, že tohle
r'n'b vylezlé ze své komfortní zóny našlo své místo v několika výročních žebříčcích. A nakonec i v tom našem. (David Věžník)
38. Kendrick Lamar - Mr. Morale & The Big Steppers |
Kalifornský umělec
Kendrick Lamar patří v současnosti mezi nejvlivnější a nejrelevantnější rappery na světě. V loňském roce to potvrdil svou pátou řadovkou "Mr. Morale & the Big Steppers", která sklidila pozitivní ohlasy napříč hudební kritikou. On sám se přitom rozhodl udělat úkrok stranou a nenavázat na komerčně úspěšnou, moderní a hitovou nahrávku "DAMN." z roku 2017. Vrátil se k tradičnímu přístupu s odkazem na černošskou kulturu, stejně jako to udělal v roce 2015 na zásadním počinu
"To Pimp A Butterfly". Byť jako rapper zůstává politicky angažovaný v otázkách rasismu či občanských práv, snaží se vymanit z role spasitele, která mu byla přiřknuta za jeho tvorbu, a víc se zaměřuje na sebe a na své chyby. Hudebně i textově jde zpočátku o poměrně těžce stravitelnou nahrávku, která vyžaduje čas a pečlivou analýzu, což je ovšem také její největší klad. Bez jakýchkoliv diskusí patří "Mr. Morale & the Big Steppers" k tomu nejlepšímu, co ve světovém rapu minulý rok vyšlo. (Jaroslav Hrách)
Tip Dana Hájka: Oliver Sim - Hideous Bastard
Sice se svým sólovým materiálem přišel z kapely jako poslední, ale o to více si
Oliver Sim může gratulovat: natočil velmi civilní a otevřenou desku. "Hideous Bastard" je svým způsobem i jakousi samoléčbou ze všeho co se mu v životě přihodilo. Na vše ale nahlíží už dospěláckou optikou. K ruce měl osvědčeného parťáka -
Jamie xx mu vypomohl s hudební složkou a beaty, jednotlivé melodické linky jsou prošpikované mnoha odkazy. V textech se Oliver svěřuje s přiznáním, že od svých 17 let žije s HIV, jaké zažíval tíživé stavy a strach, jak to vše přijme jeho blízké okolí, řeší komplikovanosti sebe sama a podobně. Výsledné dílo je takový krátkometrážní biják, v němž se hlavní hrdina postupně poodhaluje. Poprvé se tak nemusí ani schovávat za
The xx, kde je součástí velmi sevřeného celku. Tím, že je sám za sebe, mohl v několika momentech vystoupit i ze své komfortní zóny (nejen vokálně) a popustit uzdu fantazii ve vyprávěných příbězích. Ochrannou ruku nad ním drží (coby host) i
Jimmy Somerville. "Hideous Bastard" je hořkosladká nahrávka, plná sentimentu, naděje a vnitřní rovnováhy vysvobození.
Louisa Rose Allen známá pod pseudonymem
Foxes je na plantážích popového světa pořád lehce opomíjenou zpěvačkou. Více než sólově se do povědomí dostávala prostřednictvím spoluprací se zrovna frčícími tanečními producenty -
Zedd,
Kygo nebo
Giorgio Moroder. Její v pořadí třetí deska "The Kick" vyšla po dlouhých šesti letech čekání. Rok před ní jsme dostali velmi příjemnou ochutnávku v podobě épéčka "Friends in the Corner", které jasně deklarovalo, že se popluje v těch nejčistších popových vodách. A nejinak tomu je i na albu. Již název napovídá, že nás tohle dílo má především nakopnout v dobách ještě stále tehdy aktuální covidové pandemie. Je to hravé, je to hymnické a je to zkrátka zábava. Singly "Sister Ray", "Absolute" nebo "Sky Love" by snadno oživily dnes již tak nudné a tuctové rádiové étery. Můžeme tedy doufat, že na tuto krásku s vykulenýma očima stále ještě čekají zasloužené reflektory uznání. (Tomáš Navrátil)
36. Machine Gun Kelly - mainstream sellout |
Pop punk žije! A může za to (také)
Machine Gun Kelly. Jeho předchozí album "Tickets to My Downfall" se stalo revolucí nejen ve vlastní tvorbě, kdy se z rappera stal resuscitátor pop punku, ale i v tomto subžánru jako takovém. Éterem znovu začaly znít jednoduché, ale úderné melodie s překotnými kytarovými riffy a texty o holkách, nejlepších párty na světě i o prostém životě, a to z úst matadorů i zástupců o generace mladších hudebníků.
MGK tuhle znovu nakopnutou slávu přiživil i výbornou nahrávkou "mainstream sellout" s plejádou hitovek i srdceryvných balad. A i na podruhé to zafungovalo. Americký hudebník si připisuje další velký úspěch a rostoucí fanouškovskou základnu, která ho z klubů postupně dotáhla až do hal. (Ondřej Hricko)
Tip Davida Věžníka: Kathryn Joseph - For You Who Are the Wronged
Máte desky, které se vás snaží ohromit bohatými aranžemi a vyleštěnou produkcí. A pak máte desky, na kterých zní třeba jen jeden hudební nástroj a hlas, a ohromí vás stejně, ne-li ještě víc než ty z té první kategorie. Přesně takovou, řekněme, minimalistickou nahrávkou je třetí řadovka od skotské umělkyně
Kathryn Joseph nazvaná "For You Who Are the Wronged". Vystačí si vlastně se dvěma ingrediencemi. Tou první je zdánlivě prostý zvuk elektrického piana, občas prohnaného decentním efektem či doplněného o něžný glitch. Druhou je takřka nadpozemský vokál samotné autorky. Vibratem a barvou malinko připomíná třeba
Lou Rhodes z
Lamb, je v něm ale (zřejmě už navždy) zakořeněná bolest ze ztráty jejího syna, který se narodil předčasně a zemřel týden poté (jeho jméno ona vetkla do svého pseudonymu a ze všeho se vyzpívala na osm let starém debutu "Bones You Have Thrown Me and Blood I’ve Spilled"; to jí bylo čtyřicet). Tohle album je o násilí, o lidech, kterým jiní lidé ublížili, a pro lidi, kterým jiní lidé ublížili. Je to neskutečně intimní, emocionální, svíravé a silné dílo a zaslouží si vaši pozornost.
35. Rina Sawayama - Hold The Girl |
Šestadvacet hudebních (pod)žánrů na jednom albu a stejně je to vlastně pop? I to je možné!
Rina Sawayama se s předchozím počinem zalíbila kritikům, novinka
"Hold The Girl" by ji měla přiblížit masám. Je totiž sice stále extrémně propracovaná, takže ani my ji v našem žebříčku nesmíme opomenout, ale nezapomíná ani na různé melodické, popové háčky, které si s ní na festivalech budou prozpěvovat stále širší skupiny posluchačů. Je to nahrávka plná nápadů, na které je co objevovat i po desátém poslechu. Každý milovník vrstevnatých počinů si tuhle hudební cibuli rád oloupe. A třeba si u toho i pobrečí. To proto, že něco tak skvělého a inovativního už dlouhé roky neslyšel. (Jan Trávníček)
34. Beach House - Once Twice Melody |
Kdo by odmítl hodinu a půl nové hudby od baltimorského dua
Beach House? Po téměř dvaceti letech na scéně jsou Victoria Legrand a Alex Scally na tvůrčím vrcholu. Zkušenosti zúročili na dvojalbu "Once Twice Melody", které můžeme zařadit k jejich nejlepším počinům vůbec. A to se nevzdalují od svého typicky zasněného zvuku. Spíš si více hrají s detaily - ve výsledku je to, jako když se na známý obraz podíváte z jiné perspektivy. Oproti předchozím nahrávkám se natáčelo v domácím studiu. Roli studiového inženýra si vzal na starosti sám Alex, a i když se vše učil za pochodu, konečný výsledek stojí za to. Vychutnejte si "Pink Funeral", kde Bernard Herrmann potkává
Cocteau Twins, či "Superstar" evokující starou lásku, případně sedmiminutový opus "Over And Over", který nádherně vykresluje umění téhle dvojice najít krásu ve smutku. (Jakub Malar)
Tip Tomáše Rozkovce: Gaerea - Mirage
S trendy u extrémního metalu to je jak na houpačce. Jedny vznikají, další v bolestech končí ve chřtánu Leviathana. Rok 2022 tak vytáhl na temné světlo blackmetalové scény smečku
Gaerea, která je trochu jiná než ostatní. Portugalská horda se vynořila z doby pandemie, ale naplno zazářila až s albem "Mirage". To přináší potemnělé umění až nihilistického vzezření. Skladby mají tah na branku a snaží se trýznivým způsobem dojít stylem start a cíl, aniž by hleděly na nějakou stopáž. Z každé noty čiší emoce. Do svých brutálních kompozic muzikanti vetkli dotek drásavé bezútěšnosti, plné agrese a agonistické krásy hraničící s katarzí a obnažením své vlastní odevzdané duše plné bolesti a zoufalství. "Mirage" je svěží závan do lehce stojatých temných metalových vod. Vřele doporučuji! (Tomáš Rozkovec)
33. Noah Cyrus - The Hardest Part |
Ke zvukovému ukotvení "The Hardest Part" vedla velmi členitá cesta.
Noah Cyrus možná zrod tohoto počinu pojala i jako terapii. Potřebovala se popasovat s mnoha věcmi, které se jí přihodily v životě, včetně trablů v rodině a závislosti na Xanaxu. Country s přesahem k její modernější podobě a alternativnímu popu ve spojení s vnitřními nářky a civilními zpověďmi dává celku křehkou atmosféru a naléhavost.
"The Hardest Part" je zpěvaččiným vkročením do dospělosti. Urovnává si zde svůj život a hledá vlastní východiska a směry, kterými se vydat. Těch deset písniček, včetně krásného duetu "Every Beginning Ends" s Benjaminem Gibbardem z
Death Cab For Cutie, skvěle slouží celku. Všechny se spoléhají na neomalenou lyriku a zralejší verzi doslovného vyprávění. Celou nahrávkou se nese melancholická linka, z níž se autorce nakonec daří vykřesat naději. Noah Cyrus mnohým překvapivě vyrazila dech. Nám taky. (Dan Hájek)
Energie. Tak definuje
Rosalía slůvko "MOTOMAMI", které pro ni znamená životní styl a dalo také název její třetí desce. A energii nám španělská zpěvačka na ploše šestnácti písní dávkuje v obrovské míře. Nezáleží na tom, jestli mluvíme o ulítlosti "Bizcochito" s videoherním beatem nebo o zdánlivě křehké baladě "Hentai", která zase překvapí mimořádnou explicitností. I přesto, že interpretka skáče z popu k reggaetonu přes hiphop skloubený s flamencem, jednotlivé songy na sebe dokonale navazují. Jistě, takhle napsané to může vypadat jako naprosto šílený guláš, opak je ale pravdou. "MOTOMAMI" je už od pohledu na obal odvážná nahrávka, nedělá to však samoúčelně s úmyslem lacině šokovat. Rafinovaně ukazuje, jak se na mainstreamovém albu dokážou geniálně prolínat žánrové hranice. A i když možná nebudete rozumět, o čem to Rosalía vlastně celou dobu zpívá, i díky závěrečné, nádherné koncertně laděné skladbě "Sakura" vám to vyrazí dech. Na to vemte jed. (David Böhm)
31. Porcupine Tree - Closure/Continuation |
Steven Wilson je dítko štěstěny. Za posledních deset dvanáct let na co sáhl, to se mu podařilo měrou vrchovatou. Jako šťastné se ukazuje - byť jen krátkodobé - oživení jeho domovské skupiny
Porcupine Tree, s níž v tichosti natočil velmi zdařilou kolekci "Closure/Continuation". Ta zcela smazává onu dlouhou pauzu od předchozí řadovky. Přináší totiž vše, na co jsou posluchači této kapely zvyklí, přestože to nemusí být pro každého poslechově láska na první poslech. Deset košatých kompozic nabízí moderní přístup k progresivnímu rocku s přesahem do metalu. Wilson se svými parťáky namíchal nesmírně bohatý a barevný koktejl, ve kterém není nouze o vzletné, táhlé kytary, nářezové plochy, které se střídají s klidnými klávesovými či akustickými party, ani o výrazné změny temp. Vše je zabaleno do zvukově sexy přiléhavého kabátku. Pro milovníky žánru povinná věc, která roste s každým dalším poslechem. (Tomáš Rozkovec)
Tip Honzy Průši: Cari Cari - Welcome To Kookoo Island
Cari Cari je rakouský indierockový pár. Na kytaru hraje a zpívá Alex Köck, perkusní nástroje a didgeridoo obsluhuje zpěvačka Stephanie Widmar. Na konci roku se přijeli podívat i do pražského Café V lese a přivezli tam svojí druhou desku "Welcome To Kookoo Island". Jejich hudba staví na zábavných textech plných popkulturních odkazů, ty pak balí do psychedelické hudební obálky, ve které jim ale není nic svaté. Zkusí vlastně cokoliv. A výsledek je nesmírně zábavný a návykově chytlavý. Strhnou vás hned v prvních okamžicích úvodní "Jelly Jelly". Na kratičké desce (do necelých 35 minut narvou jedenáct písní) jde především o její celkovou náladu a bezbřehou hravost. Skoro ve všech rozhovorech muzikanti zmiňují, že začali hrát proto, aby se jejich hudba objevila ve filmu Quentina Tarantina. A i když se tak zatím nestalo, je fakt, že svou náladou by tam pasovala výborně.
