Jestliže kolega Lukáš Boček psal o debutu, že se na něm míchají Evanescence s Britney Spears, tak v případě dvojky "Hold My Girl" už můžeme bezpečně říct, že té Britney je tentokrát daleko víc. To ale neznamená, že by Rina Sawayama rezignovala na střídání žánrů kolikrát i během jedné písničky. Právě naopak - kdo má rád alba, u jejichž poslechu neví, co ho čeká v příští minutě, ten si její novou desku užije.

A ještě jedno poupravení původního citátu. Albová dvojka mnohem víc kouká spíše kamsi k Lady Gaga, možná i k Dui Lipě. Těm je Sawayama, zpívá-li právě pop, vůbec nejblíže. Dokonce i odkaz na Shaniu Twain tady najdete.

Ale obecně vzato je její nejbližší konkurentkou spíše kamarádka Charli XCX, která se snaží zlegitimizovat pojem hyperpop. Koneckonců své méně známé kolegyni taky hodila lano ke hvězdám (jejich spolupráce "Beg For You" je zatím stále nejposlouchanější písničkou na Rinině Spotify). Vhodné je zmínit i superstar posledních měsíců Olivii Rodrigo. To proto, že je podobně jako recenzovaná interpretka v každé písni úplně jiná. "Hold My Girl" tak sice není moc soudržná kolekce, zato je proklatě zábavná.

Kritiky nadchla už prvotina a není náhoda, že se k ní spousta z nich stále vrací a připomíná, že ji mnohá média zařadila do přehledů nejlepších desek roku 2020. Pisálky už tedy má v kapse, teď je na čase podmanit si masy. Takže ačkoliv si i vy její jméno asi budete muset ještě párkrát přečíst nahlas, abyste si ho zapamatovali, ona vám v tom hodlá jít naproti. A to nejen tím, že je její druhá řadovka přístupnější širšímu publiku, ale také prostřednictvím festivalů. Rina totiž léto stráví v Evropě a vy už teď můžete mlsně koukat do lineupu například berlínské Lollapaloozy.

O čem ta deska, na které podle Wikipedie najdete neuvěřitelných 26 hudebních (pod)žánrů, vlastně je? Tak v první řadě je plná odkazů, symbolů a různých detailů, jak ostatně dnešní doba káže. Pokud vás před lety bavilo takové věci luštit na albech Lady Gaga nebo Thirty Seconds To Mars, tady si přijdete na své.

Začít lze u promokampaně, pokračovat můžete muzikou, pak prozkoumejte texty a nakonec analyzujte videoklipy. Ve všem se skrývají Easter eggy, pocty a další odkazy. Chybět nesmí podpora LGBTQ+ komunitě a do produkce a textů se tady vedle řady dalších lidí a pochopitelně i umělkyně samotné dali i mistři oboru Stuart Price a Paul Epworth. V kousku "Frankenstein" dokonce uslyšíte Matta Tonga, bývalého bubeníka Bloc Party.

Srdceryvnou baladu střídá pop punk a ten zase přechází až kamsi do noisu a dubstepu. Deska při tom všem, co se na ní děje, uhání dopředu ve vysokooktanovém tempu. Nejde ovšem ignorovat skutečnost, že na ní bylo odvedeno obrovské množství práce a na výsledku je to slyšet.

V úvodní "Minor Feelings" se v Japonsku narozená, ale od pěti let v Londýně žijící umělkyně zabývá vlastní vykořeněností, v "Hold The Girl" bojuje s pocitem viny a v singlu "This Hell" obviňuje paparazzi za to, co udělali s Britney, Whitney i princeznou Dianou. Zároveň se jedná milostný dopis všem z LGBTQ+ komunity. Ani druhý singl "Catch Me In The Air" není o banalitách. Pojednává o její mamince a těžkostech, které přináší život rodičů samoživitelů.

K tomu vůbec nejlepšímu se ale řadí hlavně "Holy (Til You Let Me Go)", v níž svádí souboj nábožná víra s akceptací vlastní bisexuality a pansexuality. A od těžkých témat si neodpočinete ani při zdánlivě poklidné baladě "Send My Love To John", což je věta, kterou se Rina loučila při telefonátu s matkou svého queer kamaráda. Zastávala totiž konzervativní hodnoty a svého syna nikdy zcela nepřijala.

Hudebně je to takřka perfektní a v textech nejsou hlouposti. Co tedy tomuhle dílu vlastně schází k tomu, aby v hodnocení obdrželo plný počet? Bude to možná znít zvláštně, ale je to lidské teplo. Všechno je tak dokonalé, vytuněné, futuristické a plné obsahu, trochu se u toho však zapomnělo na nějakou tu vroucí baladu, jež by chytla za srdce. I proto tady nelze mluvit o tak přelomové nahrávce, jakou byla "The 20/20 Experience", protože ta měla - kromě jiného - dokonalou "Mirrors".

Album "Hold The Girl" je ale zmíněné desce blízko. Možná nejblíž, kam se kdy jaký interpret od jejího vydání v roce 2013 vydal. Takže i když třeba kousky "Phantom" nebo "To Be Alive" v té osudovosti trochu zaostávají, pořád se tady bavíme o počinu, který je oproti konkurenci hodně napřed a který ukazuje trendy, které v pop music uslyšíme v nejbližších letech. A to je třeba ocenit.